Kdo je Antonín Vrba z Velké nad Veličkou?

Ačkoliv je jeho jméno spojováno téměř výhradně s Horňáckem, pochází z jiného koutu republiky, z Menšíkových Ivančic. V nich bydlel až do první třídy základní školy, kdy se rodina přestěhovala do Velké nad Veličkou. Zde si tehdy malý Antonín začal vytvářet silný vztah k folklóru, ke sportu a, jak sám přiznává, i ke slivovici.

Když jsme jej oslovili s přáním udělat s ním rozhovor, byl udiven a zeptal se: "Proč já tady, na těch stránkách sympatických novin a ve Slováckém genu? Nejsem žádný gen. Na to jsou určeny podle mne určitě jiné, vzdělanější osobnosti regionu. Jsem obyčejný Tonda Vrba z Velkéj, kromě jiného tiskový mluvčí Horňáckých Nezávislých Emirátů, a vrba, která co o regionu ví, tak vytrúbí až na druhú stranu zeměgule."


Jako ministrant upíjel farářovi víno

Vrba je jedním z mála křesťanůřímskokatolíků, který absolvoval dvě První svatá přijímání. "V premiéře jsem tuto slávu absolvoval už v Ivančicích a v repríze potom tady ve Velké," vysvětluje nezvyklou situaci. "Jako kluk jsem samozřejmě často dělal s ostatníma kamarádama lumpárny, a tak naše babičky zakročily a postaraly se, že se ze mě stal ministrant v kostele. To mělo velkou výhodu, protože tím se mi podařilo částečně korigovat různé neplechy, jako například kouření "rivalek" za kostelem," dodává pobaveně. "Na druhou stranu mne to ale asi moc nepolepšilo. Spolek ministrantský totiž hodně zajímalo, jak že vlastně chutná mešní víno. Farář nám ho nechtěl samozřejmě dávat, a tak jsme mu ho potají upíjeli a koštovali v zákristii. Velebný Hlavatý na to došel, až poznal, že lahodný mok jaksi mění zaužívanou kvalitu z arcibiskupských sklepů, a bylo zle. Navíc nás ještě přichytil při činu. Ustálo se to díky tomu, že se za nás babičky pomodlily o pár otčenášů navíc a přidaly k tomu také materiálové odpustky." Pití vína Vrbu přitom moc nezaujalo: "No, moc mi nechutnalo, ale na druhou stranu jsem si tím zřejmě začal pěstovat kladný vztah k alkoholu, teda když budu přesný, tak ke slivovici."


Atletiku upřednostnil před fotbalem

Už na základní škole dosahoval Antonín, zvaný "Šony", ve sportu výborných výsledků. Začal proto chodit do fotbalu a atletiky. Vztah k fotbalu však u něj postupně chladl a více se věnoval v dorosteneckém věku atletice, konkrétně běhům na dlouhých tratích. "Při běhu když se zašiješ, tak to poznáš ve výsledném čase. Tady bojuješ sám sebe, nikdo ti nepomůže, jako tomu je například ve fotbale. Jen díky atletice jsem v sobě vypěstoval určitou vytrvalost a houževnatost," vyjmenovává přínos královny sportu. Jeho rozhodnutí stát se atletem se ukázalo šťastným a vytrvalostní běh se stal velkou zálibou. "Běh byl pro mne přes deset let v životě doslova droga. A byly to pro mne nádherné, nepopsatelné chvíle prožité na běžecké trati. Soupeřil jsem s kamarádem z Velké Jendou Janoškou na závodech do 25 km po celé republice. Zajížděli jsme k účasti na populární běhy Běchovice - Praha, Děvín -Bratislava či Komárom - Komárno. Potil jsem tričko ve Vídni, v Budapešti, v Berlíně. Sem tam se mi podařilo bodovat i na předních místech, ale hlavně šlo o to, porážet kamaráda." Vše vypadalo slibně, ale tennahoře rozhodl, že Vrbova tělesná schránka není k tomuto sportu určena. Pomohly k tomu i jeho čím dál více se zvyšující tréninkové kilometrové dávky, když na tvrdém podkladu silnice běhal až čtyři sta kilometrů za měsíc. Zdraví mu odcházelo a musel podstoupit hned několik operací kolen. "Mimochodem - nemám ani jeden meniskus. Všechny mi vzali dochtoři v místě mého narození, v Ivančicích, kde byli díky primáři Richardu Kaniovi vyhlášení operatéři. Maratonky jsem poté musel pověsit na hřebík. Jako náhradní sport jsem si našel kolo, které se stalo mým dalším nedílným společníkem," doplňuje.


Král mu říká starosto

Dnes ve Velké nad Veličkou snad nenajdete člověka, který by nevěděl, kdo je Tonda Vrba. Mnohé by to proto mohlo snadno navést na myšlenku, zda by nechtěl kandidovat na starostu. "Po tom určitě netoužím. Ve Velké vládne a doufám, že i nadále bude vládnout, Jurka Pšurný, za kterého jsem se v hospodě s opozicí nejednou pohádal a skoro i pobil. Jeho přístup a poctivost jsou pro mne vzorem. Hodně dal a určitě ještě dá dědině a taky celému Horňácku," uznává zásluhy současného starosty. Vzápětí však se šibalským úsměvem dodává: "Ale dyť já vlastně su už starostou, alespoň podle valašského krále Bolka Polívky," říká a vysvětluje: "Při natáčení filmového trháku ... ani smrt nebere! jsme byli v Kuželově, kde nám zdejší starosta nesl k občerstvení zabíjačku. Byl už ale mírně oslivovicovaný a jaksi se nemohl vyštrachat nahoru schodama. Tak jsem jeho roli obratně zastal já a od té doby mně Bolek vždy, když mě potká, říká starosto."
Slivovice je všelék

"Slivovice je nejlepším prostředkem utužení manželství," hlásí zdánlivý protiklad. "No, přece manželka, když nemá muže doma, tak si může myslet, že běhá za nějakou jinou. Když ho však uvidí, v jakém stavu se vrátí domů, tak jí musí přece být hned jasné, že je naprosto nemožné, aby jí nějak zahýbal," vysvětluje a říká, že ji pije pro radost v duši pro bolest v těle, kterou prý má. "Osobně bych se zasadil o to, aby každý člověk mohl pálit slivovici legálně doma. Tolik, kolik je třeba. To znamená, aby mu vyšlo na jednu štamprlku ráno, jednu jako aperitiv k obědu a jednu na večer. Samozřejmě je potřeba počítat s tím, že občas přijdou nějací kamarádi, a tak je nutné mít doma něco navíc," vypočítává potřebnou míru. "Policajti by se přitom neměli zaměřovat na poctivé paliče, ale pouze na ty, co pálí takzvanou hovnovici, tedy pálenku, která se nedá pít. Těm by měli aparatury zabavit hned a pokutovat," tvrdí rezolutně. Oblíbený slovácký nápoj přitom nejraději popíjí buď sám, nebo se svými kamarády. Do pohostinství moc nechodí: "Návštěvám hospod se vyhýbám jak čert kříži. Když se ale podaří, stojí to za to na cestě k domovu jich pracovně obejdu hned několik. Přiznávám se, že jsem mírný alkoholik, ale těch je nás na světě většina. Jenže pravdou je, že většina si to nechce přiznat."


Smrti se nebojí

Vrba je znám kulturní veřejnosti především jako dlouholetý organizátor Horňáckých slavností, kde společně s několika kamarády vždy vymyslí něco originálního a strhne k tomu i známé celebrity.
Při loňském programu o pití například nechal herce a režiséra v jedné osobě, Břetislava Rychlíka, pomalovat na modro, jako durancii, a sám byl na červeno jako příslušník SNB. Letos zase při krátkém prográmku u velického kostela přinesl Vrba mezi šokující účinkující máry. "Poté, co jsem byl utrmácený z předchozí ohnivé noci na Strážní hůrce, jsem se stal nakonec nebožtíkem já. Ožil jsem však, když jsem za zpěvu jednoho ze sborů promluvil do mikrofonu k lidem a ukázal prstem na jednoho z nich a řekl: Umřeš i ty, umřeme všichni," vzpomíná na výstřelek z letošních slavností. Uvědomuje si přitom, že každý tento způsob vyjadřování umění nemusí pochopit. "Někomu, a hlavně místním kritikům, se moje svérázné vystoupení nemuselo líbit, ale nevadí. Hlavně, že se to líbilo knězovi z Olomouce, který se u mě později zastavil a s vážností jeho osoby mi řekl: Líbilo se mi to. Měl jste pravdu. A dokonce mi podal pravici," vzpomněl na nečekané uznání.
Na téma odchodu z pozemského života se přitom nebojí hovořit zcela otevřeně. "Ještě nechci odejít do oblak nebo do kotle, ale smrti se nebojím, přemýšlím o ní a taky ji hodně vnímám, když zemře můj nejbližší člověk... Vzdělávám se... Nedávno jsem si dokonce koupil knížku o odchodu na druhý svět. Mat mi však dala moje manželka, když mně řekla, že stejný bestseller jsem si koupil již minulý rok, ale v jiném obalu."


Rodina mu skýtá důležité zázemí

Kde bere Vrba svou energii, sám netuší. Jak přiznává, vůbec nerelaxuje. "Dokonce nechodím ani obtúlat stromy, sem tam se jenom okřídluji," dodává pobaveně. Tajemství tak zřejmě skrývá pohodová domácí atmosféra. "Když jsem si bral moju ženušku, pocházející z Veselí nad Moravou, upozorňoval jsem ji, že si bere "horňáckého blázna", což ona stále bere na vědomí, a díky jejímu pochopení si můžu užívat mých radostí z organizování akcí. Hodně mi taky pomáhají "ve volnosti" moji rodičové, kteří zaskakují, když nejsu doma."


Pomáhá sportovcům i folkloristům

Po skončení své atletické dráhy na tretry a tenisky nezanevřel, ale rozhodl se pomoci sportovcům organizačně. Stál u zrodu Běhu Filipovským údolím, Mikulášské desítky ve Veselí nad Moravou, zachránil před krachem nejdelší běh na Slovácku Horňáckou 25. Největším počinem tohoto druhu pak bylo zřejmě zorganizování setkání rekreačních běžců, sdružených do Ligy 100. "Do Strážnice tehdy přijelo přes dva tisíce lidí, takže to bylo docela terno," připouští náročnost pořádání. Na Vrbovy organizační schopnosti přitom spoléhají i folkloristé, kteří si bez něj nedokáží představit Horňácké slavnosti a další lidové podniky. Naposled se zatím jednalo o úspěšný pokus překonat český rekord ve zpívání mužských pěveckých sborů. "Na organizaci se nás podílelo asi pětatřicet, ale nakonec jsem si stejně všechno raději sám zajišťoval a kontroloval, abych měl jistotu, že vše klapne," dodává.


Rád pomáhá, často daruje krev

V regionu určitě nenajdete mnoho lidí, kteří by chodili dobrovolně darovat krevní deriváty (krev a plazma) každý měsíc stejně jako Tonda Vrba. "Je to úžasný pocit, když si představím, že mohu pomoci jiným. Nemohu za to, že mám vzácnou krev nula +, a tak ji ode mne může přijmout každý pacient. Zatím jsem "moju tekutinu" daroval stošestnáctkrát, z toho v devadesáti šesti případech jako čestný dárce. Naposledy minulý týden," říká a ukazuje přitom na ruce obtisk po náplasti. K dárcovství krve se snaží navíc přesvědčit i své známé a kamarády. "Před několika lety jsem uspořádal díky sponzorství jednoho vinaře z Blatnice projekt Daruj krev s burčákem. Byla to hodně úspěšná akce, protože jsme zaplnili skoro celý autobus. Doplnění ztráty krve burčákem si někteří jedinci budou pamatovat určitě až do konce života," vzpomíná se smíchem, hned však vážně doplňuje: "Krev budu dávat dál, dokud budu zdravý. A už je to taky droga a hlavně kontrolka mého zdraví. Na oplátku doufám, že mi naše zdravotnictví pomůže, až to já někdy budu potřebovat."


Nemá rád závistivé lidi

"Kamarádím se s různým podsvětím, Rómy, nefachčenky, ale i s intelektuály, podnikateli, milionáři, sportovci či politiky.
Vůbec mne nezajímá, jestli je někdo bohatý či chudý, ale jaký je uvnitř. Já sám toho majetku třeba moc nemám, a to říkám skutečně upřímně.
Mám jen hodnou, milou a tolerantní ženu Danu, kterou stále ještě miluji. K tomu mám dvě zdravé odrostlejší děti Martinku a Aleška a vlastní dům, zfinišovaný ještě před nástupem demokratů, kteří mne zklamali, že nejsou na těch horních postech tak féroví, jak jsem očekával."
Neupřímné lidi přitom podle svých slov bohužel potkává i přímo ve Velké, a to ho mrzí ze všeho nejvíc. "Na Horňácku máme nejkrásnější kroje, krajinu, písničky... Příroda rodí vynikající trnky, durancie, ze kterých se pak pálí ta nejlepší slivovice. A rovněž děvčata jsou tady nejkrásnější, i když musím uznat, že i v Hradišti jsou taky pěkné. Škoda, že to však nemůžu říct o povahových vlastnostech Horňáků. Stále je dost lidí falešných, podlézavých, závistivých... Závist přímo nenávidím! Aby se ovšem moji spoluobčané neurazili, jsme taky pohostinní, otevření, veselí, umíme se bez obalu radovat ze života.


Kamarádi mu pomáhají s recesí

To by snad ani nebyl Vrba, kdyby ho každý rok nenapadla nějaká "bláznovina." K tomuto účelu má již vybranou silnou partu kamarádů, kteří s ním vyrážejí na všechny možné i nemožné výpravy. Počet účastníků se na jednotlivých akcích liší. Takzvané zdravé jádro však většinou drží pohromadě. "Partu bláznů tvoří Vladimír Merta, Jarin Slovák, Luboš Zelinger, Jarek Kočárek, Pavel Popelka a další. Vypravili jsme se například do Kanady, do Kyjeva či na raftu do Černého moře. Prakticky nikdy však nedorazíme až do cíle. Například když jsme pluli na raftu, tak jsme skončili v Moravě, ale to všechno se dočtete v knížkách," přiznává. Na příští rok chystá odbornou studijní výpravu a mapování historických komínů po staveních Horňácka. "Na úvod roku, v lednu, pojedeme lyžovat do italských Dolomit, z čehož mám trochu obavu, po loňských zkušenostech v Rakúsoch, protože na rozdíl od ostatních nejsem lyžař. Ovládám dobře jen ledový skok. Vyletíš a spadneš. Pro mne znamená vždy úspěch, když sjedu celý svah za pomoci pádů, ale očekávaných. Ale abych ho sjel, musím se k tomu ještě dlouho odhodlávat, psychológiu odvahy připravovat při butylce slivovice," tvrdí.


Přání do nového roku

"Přál bych si, aby vše zůstalo alespoň tak, jak v tomto starém roce. Když bude lépe, určitě se nebudu zlobit a děkuji předem. Trnek a durancií by se mělo v novém roku urodit víc než v tom, co právě končí. A to přeji nejen ovocnářům na Horňácku, ale i ostatním v jiných částech našeho Slovácka. A přeji si taky, aby už konečně Evropská unie poznala, co je pravá slivovice, a aby tento poklad prorazil do jejího krku! Ostatní přání jsou již fádní. Na zdraví!"

Publikováno: Dobrý den s kurýrem
Autor: HYNEK ZDENĚK