O životě šlechty si můžeme přečíst mnohde spoustu informací, jak žila tehdejší „smetánka“ není tak obtížné se dovědět. Ale co ti bezejmenní a zcela neznámí drobní lidé, ti, kteří se každodenní tvrdou dřinou drželi nad vodou, žili své „obyčejné“ životy, přiváděli na svět své potomky a robotovali pro jiné? Jak tedy žili naši předci v Ostrožské Lhotě? Ze všeho nejvíce byli lidmi, zbavenými svobody, kteří bez souhlasu vrchnosti nemohli udělat takřka vůbec nic.

Vydejme se do tehdejších dob ještě s našim současníkem, Miroslavem Šálkem, který se historií podrobně zabývá a několikrát navštívil i archívy, včetně toho ve Vídni.

Cestu do historie nám usnadňuje dokument, sepsaný už v roku 1592, z něhož si můžeme udělat první obsáhlejší obrázek o „naší“ Lhotě a o způsobu života v ní. Tímto dokumentem je takzvaný urbář uherskoostrožského panství (zcela přesně: Registra panství ostrovského), který nechal sepsat Jan Bernard z Kunovic poté, kdy panství získal. V tomto urbáři si povšimněme především dvou pozoruhodných informací. Jedna nám přináší seznam všech poddaných, kteří vlastnili půdu a byli povinni pracovat pro vrchnost. A druhá zpráva je soupis všech povinností, které měli poddaní vůči vrchnosti.

Co se v urbáři dočteme? V Ostrožské Lhotě žilo 36 půlláníků a 34 podsedníků, kteří zřejmě obývali dnešní Podsedka. Pro představu dodejme, že půllán měl kolem 11 hektarů, podsedník necelé 3 hektary. „Podsedník měl menší hospodářství - podsedek. Měl chalupu a k ní získával kousky polí, když si třeba zúrodnil dosud neobdělané plochy někde u potoka nebo na svazích. Zároveň obdělával pole, která si pronajal od sedláků,“ říká Miroslav Šálek.

Kolik ale přesně lidí tehdy ve Lhotě žilo nezjistíme, seznam všech poddaných v urbáři nebyl, ti, kteří půdu neměli, zapsáni nebyli. A takových nebylo málo, historici poznamenávají, že na vesnicích kromě bohatších usedlíků a nepříliš majetných rolníků, pracujících právě na půllánových či čtvrtlánových usedlostech, žila také chudina, živící se námezdní prací.

Podívejme se ale opět do urbáře a přečtěme si povinnosti, jaké měli naši předci v Ostrožské Lhotě.Každý z půlláníků byl povinen každoročně o sv. Jiří a o sv. Václavovi 15 grošů odváděti,krom toho o vánocích 2 groše za hlásku dáti, pak v roku 3 dny orati, 3 dny mrvu vyvážeti, 3 dny obilí s pole přivážeti a 3 dny dřevo do zámku voziti. Jan Mlynář ze mlýna horního dodával osypu o sv. Jiří a o sv. Václavu po 14 mírách rži a žita a o vánocích za hlásku 2 groše. Také povinen byl robotami k zámku u dvora k pivovaru což starého díla opravovati a od nového díla se témuž podle slušnosti platiti mělo. Naproti tomu Jan Leva ze mlýna dolního toliko povinen byl každoročně o sv. Jiří a o sv. Václavu po 16 mírách rži a žita odváděti a platit za podsedek.Lidé z této vesnice byli povinni společně ve svátek výročí na zámek 10 slepic dáti a kromě toho o velikonocích 4 kopy a 52 vajíček odváděti.

Při této vesnici byly hory vinohradní, totiž „Hora stará“, v ní 15 čtvrtí a 1 achtel, „Hora hradištěcká“, v ní 18 a půl čtvrt, „Hora Lhotský Suchov“ v ní 15 a půl čtvrti a „Hora Lysina“ , v ní 15 čtvrtí, z nichž se pánům odvádělo z jedné každé vinohradní čtvrti – čtvrt vědra vína, což činilo celkem 16 věder 3 a půl mázu.

Též byli povinni všichni pololáníci, každý obilí jarního, neb ozimého po 6 kopách nažíti a louku ku dvoru v Nové Vsi patřící pod Loučkami secési, usušiti, shrabati a do panských stodol neb seníků odvést – bývalo na nich do 20 vozů.“

A ještě se začtěme do zvláštních povinností: „Ve vesnici byly tři řeznické jatky, každý z těchto tří řezníků povinen byl každoročně pánu na zámek 1 kámen přepuštěného loje odváděti. Lidé z této vesnice byli povinni obdělávat panské vinohrady, o kopačky, od zatloukání kolů, od řezů a od lisování platilo se 2 groše. Od vázání a smítání po 1 groši, od sbírání hroznů při vinobraní po 5 denárech a od vytahování kolů po 5 groších od 1 achtele.“

A co se píše v urbáři o vrchnosti? Zavedla prý na ostrožském panství vzornou správu.
Jestliže jsme se před chvílí dočetli, že v roce 1592 bylo v Ostrožské Lhotě žilo 36 půlláníků a 35 podsedníků, poněkud jiná situace je o několik desítek let později, v roce 1669, kdy vrchnost dělá další „statistiku“. Z ní vyplývá, že ve Lhotě žije toho roku 29 půlláníků, 8 čtvrtláníků, 15 zahradníků (tedy těch, kteří mají u domku zahradu) a 10 domkářů bez půdy. Miroslav Šálek přitom upozorňuje, že měření v té době probíhalo spíše od „oka“, a všechny usedlosti i půda byly majetkem šlechty, sedlák byl jen dědičným nájemcem.

Zajímavý je i pohled na příjmení našich předků, z nichž někteří byli pravděpodobně pokrevními příbuznými nás současníků. Přečtěme si ona příjmení: Bachan, Blahůš, Hlůšek, Machala, Mach, Malůš, Mička, Miklíček, Laga, Štajnoch, Šuránek, Pavlas, Kapusta, Turčin.

V druhé polovině 18. století nám historie zanechala další stopy, v roce 1763 to byla mapa Uherského Hradiště a okolí, a v roce 1785 Josefínský katastr.
Podle mapy si můžeme udělat obrázek, jak Lhota vypadala. Miroslav Šálek popisuje: „Mezi kostelem a cestou tekl žlébek. Od kostela dolů po pravé straně je zakresleno devět stavení. Dolů ulicí je na levé straně sedm gruntů se zahradami, na pravé straně je jich osm, šest z nich také se zahradami. Jsou tu zakresleny dva mosty, jeden přes potok, druhý přes mlýnský náhon na Dolní mlýn. Když nemohl forman pro velkou vodu přejet brody u Horního mlýna , mohl použít most na Dolním konci. Zde se ale asi v té době vybíralo mýto. Na mapě jsou zachyceny i kříže v polích, na Husí hoře i u Ostrožské Nové vsi, kde stojí dodnes mezi školou a křižovatkou, je z roku 1741. Domnívám se, že socha sv. Jana Křtitele, i když je také z té doby, nestála tam, kde je dnes. A všude byla řada rybníků.“

Tolik tedy mapa, teď se podívejme do Josefínského katastru, který vzniká čtyři roky poté, co císař Josef II. Vydává patenty o zrušení nevolnictví a náboženské toleranci.

Ještě předtím si řekněme, že geodetům v roce 1785 pomáhali s měřením lhotští sedláci, jejichž jména byla zachována - rychtář Jiří Žajdlík, Jiří Filípek, Václav Turčinek, Josef Křápek, Václav Mach, Tomáš Vaněk a Pavel Hyrák. Rychtář byl jmenován vrchností, dělal prostředníka mezi ní a poddanými, často to byl vážený sedlák.

Josefínským katastrem navíc končí měření od oka. Míry jsou už přesné, zvláště, když zároveň slouží i k výpočtu daně. Když se například znásobila rozloha pole, průměrnými výnosy a cenami obilí, byl jasné, jakou daň má platit sedlák nebo třeba i šlechtic.

Miroslav Šálek podotýká: V naší obci bylo 116 domovních čísel (tedy domů?), v některých staveních jsou uvedeni i dva hospodáři (25 případů), v jednom stavení dokonce tři.

Díky Josefínskému katastru rovněž víme, že v té době měli Lhoťané osmdesát sušíren. Nechejme vyprávět Miroslava Šálka: „Sušírna byla skoro v každé zahradě, zato stodoly byly v obci zjištěny jen tři! Naši předkové se snažili zachránit pro dlouhou zimu všechno ovoce. Pro jeho uložení však neměli vhodné sklepy. Sušené jim v zimě zpestřovalo chudou stravu a bylo i zdrojem energie. Nejvíc vitaminu C, o kterém samozřejmě nic nevěděli, jim dávalo kysané zelí, našlapané v bečkách

Postupně se zvyšoval počet domů i lhotských obyvatel. Z mapy takzvaného Stabilního katastru z roku 1827 víme, že Ostrožská Lhota měla už 141 domovních čísel. Od roku 1785 tedy přibylo 25 stavení. Většina domků byla velmi malých, podle toho, kolik metrů čtverečních si stavebník od obce koupil. Miroslav Šálek upozorňuje, že domky byly někdy tak malé, že celý dvoreček zabíralo hnojiště.

Bylo to nesmírně skromné žití. Stačí si vyslechnout, jak v té době lidé hospodařili, tedy, jak vypadalo zemědělství, které bylo hlavním zdrojem obživy. Podle knihy Toulky českou minulostí například zůstávala pole jeden celý rok ladem, pouze se na nich pásl dobytek, aby pole nabrala sílu na úrodu v dalším roce. „Byl to začarovaný kruh,“ podotýká Miroslav Šálek. „Byl nedostatek píce, dobytek byl od jara do zimy venku, sedlák měl proto málo hnoje, pole měla málo živin, málo rodila, bylo málo píce. Když přišel sníh, krmil se dobytek slámou, sena bylo málo, šetřilo se na jarní orání. Byla-li zima dlouhá, znamenalo to katastrofu!“

V dalších letech ale dochází k velké změně. Zemědělství se mění, hladomor přesvědčil sedláky například o výhodách pěstování brambor. Lidé také s úspěchem zkoušejí pěstovat jetel, řepku i luštěniny, dobytek začínají umisťovat do stájí a chlévů.

Několik řádek si ještě zaslouží Josef II., který byl nepochybně nesmírně zajímavým muže,o němž byly napsány kopy knih. Právě jeho rozhodnutí totiž ovlivnila život poddaných v celém Rakousku - Uhersku v míře nebývalé.

Když vydal v roce 1785 nařízení k sepsání katastru, pojmenovaném nakonec po něm, sledoval tím jeden zásadní cíl. Chtěl, aby zemědělství bylo mnohem efektivnější, půdu velkostatků například nechal rozdělit mezi rolníky, kteří ji obdělávali s větší chutí a také s většími výnosy, z nichž odváděli rentu v penězích. Jenže feudálové, na které Josef II. nemohl, nebyli ochotni na novinky přistoupit. Proto nechal vypracovat nový berní katastr, zjistil přesný soupis majetku a rozhodl, že poprvé v historii měla platit daně i šlechta. „Každé poddanské rodině mělo po zaplacení daní státu a dávek vrchnosti zůstat nejméně sedmdesát procent z výnosu na obživu rodiny, na provoz hospodářství a jeho zvelebení. Historik Josef Pekař tvrdí, že v 17. a 18. století odváděl sedlák v příznivých letech asi 73 procent svého hrubého výnosu. K tomu ročně vykonával asi 150 dnů bezplatné roboty!

Josef II. měl pravděpodobně o strádání svých poddaných dobré informace. Historici například popisují jeho cestu na Moravu v roce 1771, kdy zemi postiha obrovská neúroda, po níž přišel mor. Tehdy se vladař údajně proti vůli své matky, Marie Terezie, vydal na inspekční cestu do Brna, Olomouce a Opavy. Tím, co viděl, byl otřesen. Po celou dobu za ním údajně přicházeli moravští poddaní se svými stížnostmi, že žijí ve velké bídě a bezpráví. Nedivme se proto, že následovaly reformy, nebo alespoň pokusy o ně.