Upozornění autora článku hned na jeho začátku: Tento text je k neučtení dlouhý - zvažte proto jeho čtení....Přesto, hodně mi na něm záleží, cítil jsem, že ho chci takto napsat...

--------------------

NEJEN O HORŇÁCKÝCH SLAVNOSTECH...

Díval jsem se kolem sebe. Stále a pořád dokola, protože jsem tomu pohledu nemohl uvěřit. Kolem mě seděly tisíce lidí. Jenže - představte si je. Jinak stěží mému údivu porozumíte. Hlava na hlavě, tělo na těle, všude, kam jste se jen rozhlédli, na lavičkách jsme byli na sebe namačkáni tak, že jsme se nemohli skoro ani hýbat. A to nebylo všechno. Lidé stáli či seděli i všude okolo, plno bylo také kolem stánků. Pořád jsem se musel dívat, přejíždět to nekonečné množství tváří očima a potom se podívat tam dolů, na pódium.

Právě tam bylo ukryté kouzlo, které dotáhlo davy lidí sem, na Strážnou Hůrku, na padesátý ročník Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou. Ale jaké kouzlo? Třeba jen obyčejný cimbál a kolem něho několik muzikantů. A nějaký ten zpěvák nebo zpěvačka s nimi, občas jen jeden. Jenže ta síla, ten hlas, který držel ty tisíce hlav v pozornosti a napětí....


HORŇÁCKO BUDE ŽÍT MUZIKOU DÁL

Abyste mi rozumněli. Jezdím po Horňácku už nějaký ten rok, není jich sice mnoho, ale tři, čtyři budou, a přemítám nad tím, jaký tento prazvláštní kraj vlastně je. Jezdím s diktafonem a foťákem na hody, fašanky, slavnosti, kosecké zpívání, různá výročí i oslavy, pozoruju také mladé i nejmladší horňácké muzikanty třeba na Mladém Horňácku, letos jsem se byl podívat také na horňácké verbíře. A všude tam si říkám, jestli se tento kraj ještě od "zbytku světa" liší, případně jak a v čem se liší.

Pokoušel jsem se o to i na letošních Horňáckých slavnostech, už od středečních generálních zkoušek, přes čtvrtkově-páteční noční zkoušení až po programy, kdy už v hledišti seděli diváci. Pokoušel jsem se, ale vzápětí si vždycky nadával za bláhovost takových pokusů. Má vůbec smysl ptát se kdekoho či vůbec někoho na takový rébus, ptát se po smyslu či budoucnosti Horňácka i jeho slavností, dělat případně k tomu určené i internetové stránky? Nemá, nemá, nemá. Asi nemá.

Protože potom vystoupíte ze zákulisí, zanecháte zpovídání i fotografování a uvidíte ty tisíce lidí. Hlavu na hlavě, tělo na těle, jedno vedle druhého. Nenajdete jiné místo, kam by přišlo za lidovou muzikou tolik hlav a tolik těl. A to je přece odpověď. Slyšel jsem ji také od některých z těch, kterých jsem se ptal. "Horňácko žije a bude žit dál, dokáď bude chodit na Horňácké tolik ludí, nemáme o Horňácko strach," říkali mně s takovou jistotou, že už jsem se raději dál neptal.

Takto bych mohl vlastně i skončit. Optimisticky, vesele, s pěknou tečkou nakonec. Jenže mně to nějak nejde.


MNOHDY JE ALE OPUŠTENNÉ A TICHÉ

Byla chybně ve mně nebo v Horňácku? Proč jsem od Horňácka očekával, že žije folklórem více? Kdy jsem si to začal myslet? Určitě nepřímo u Břetislava Rychlíka, poslouchal jsem už před léty jeho rozhlasové Antikvariáty, kde mluvily a zpívaly horňáckého muzikantské legendy, sledoval všechny jeho horňácké televizní pořady a byl stále více přesvědčený, že Horňácko je opravdu unikát, kde zpívá, hraje či žije tradicemi takřka každý.

A postupně jsem začal zjišťovat, že tomu tak není, vlastně - přijedu-li kdykoliv jindy, když nejsou Horňácké, zdá se mi centrum ve Velké nad Veličkou i její okolí stejně jako kterékoliv jiné místo. Tedy opuštěnné a tiché, s lidmi, kteří si přestali povídat a bavit se.

Dokonce bych řekl, že je to ještě horší. Vždyť třeba fašank nebo hody jsou mnohdy od mnoha jiných slováckých dědin na Hořňácku nezajímavé, většina rodin dělá, že se jich nijak netýkají, nebýt několika rodů, všecky tyto tradice by zkapaly. Horňácko vlastně zachraňují malé dědiny, nebýt jich, Velká by se sama určitě nezachránila.


JEŠTĚ ŽE ŽIJÍ NAŠTĚSTÍ NĚKTEŘÍ JEDINCI - TŘEBA PANÍ KOMÁNKOVÁ

Propadat tedy depresi? To určitě ne. Na Horňácku ještě stále žijí někteří zajímaví lidé, úžasní muzikanti i zpěváci, zachránci a opečovávatelé tradic svých předků, kteří kouzlo Horňácka udržují dál, byť to mají stále těžší a těžší. Naštěstí je ale na Horňácku nadále potkávám, viděl jsem je a slyšel také na letošních slavnostech. Mluvit o nich teď konkrétně se mi moc nechce, určitě jim budu věnovat na těchto stránkách ještě mnoho prostoru, slov i fotografií.

Ale přesto zmíním alespoň některé, těm dalším se omlouvám, určitě si na ně vzpomenu v příštích týdnech a měsících. Koho tedy vzpomenout v tomto okamžiku? Nejvíc myslím na Sboreček žen z Lipova, jejich pořad v kostele byl pro mě (ale jistě nejen pro mě) mimořádný zážitek - ještě o těchto ženách napíši. Přemýšlím nad tím, jestli tuší, jak jejich slova a hlas na lidi působí, co vyvolávají a způsobují. Zasáhl mě i zpěv mužského sboru z Hrubé Vrbky, poslouchám ho už dlouho, ale například jejich "zatahovaná", tedy píseň, která se zpívala na Horňácku nad tělem mrtvého, mě "ide" po těle ještě dnes.

Klaněl jsem se tajně před paní Kománkovou, nohy jí dělají stále větší potíže, mohla s klidem Horňácké odřéct a nikdo by nic neřekl, ale se vždycky před diváky postavila a vždycky krásně zazpívala. A uznání si zaslouží i pan "rídící" Okénka, také zápasí s nemocemi. A slzy jse měl v očích, když jsem pozoroval muzikanta pana Kučeru z Hradiště, byť vážně nemocný a před těžkou operací, stál například na noční generálce na svém místě pevněji než mnozí mladší a zdravější. "Jedu na operaci do Prahy, mnozí kamarádi už umřeli, teď čeká smrt na mě," říkal mně v zákulisí a já teď každý den na jeho cestu i návrat z Prahy myslím.

A myslím také na pana profesora Dušana Holého, nejcitlivější duši ze všech duší, které slouží a budou sloužit Horňácku do posledního dechu. Už dlouho se neslo, že letošních kulatých slavností se nezúčastní, a bohužel se zrovna tato zpráva ukázala jako pravdivá. Vyhlížel jsem ho každou chvíli, těšil jsem se, že ho třeba jen uvidím, ale marné to bylo čekání. Psal jsem mu také, ale odpověď nepřišla žádná, dlouze jsem si o něm povídal s jeho stejnojmenným vnukem, takže vyčkejme s nadějí příštích dnů.


ALE I DALŠÍ A DALŠÍ

Šlo by vzpomenout další události i postřehy z Horňáckých slavností, které se nikde neobjevily. Překvapili mě hodně tanečníci z Lipova, takový verbuňk jsme nečekal ani ve snu! Vysoký, hodně živý, možná ne sice úplně horňácký, ale rozhodně zajímavý a divácky nesmírně působivý. Však také když dotančili, vydychovali ještě dlouho po skončení. Štastný jsem byl při vystoupení horňáckých dětí, potkávám je poslední dobou často a vždycky rád. Naštěstí se jich věnuje lidové muzice ještě hodně, jsou bezprostřední a při vystoupení tak jistí, jakoby vystupovaly před obecenstvem každý den. Že by horňácké prastaré geny?

Překvapený jsem byl na křtu cimbálové muziky Petra Mičky. Znám je (či spíše neznám) nějaký ten rok, zdají se mi podobní introverti jako jsem já sám, jenže to jsem se hóóódně mýlil. Křesto jejich prvního vlastního "cédéčka" byl opravdu hodně veselý, kluci se rozpovídali tak, že byli k nezastavení. Naštěstí. Však také o jejich křtu a desce chci tady na stránkách napsat někdy brzy více. Muziku jsem si hned koupil a od té chvíle ji spokojeně poslouchám tak často, že asi brzy dostanu doma zákaz.

Samozřejmě nemůžu zapomenout ani na pořad Břéti Rychlíka, o něm se psalo, a určitě ještě bude psát i vysílat, určitě nejvíc! Šel by rozebírat podrobně, detailně, určitě bych rád s autorem udělala rozhovor, kde bychom si o jeho pořadu pořádně pokecali, s kolik jen nápada a náměty přišel! Osobně mě ale nejvíc fascinovalo to, jak Rychlík dokáže udělat jakoby z nedostatku přednost, z prohry vítězství, nemálo věcí se totiž v pořadu nepodařilo tak, jak on si plánoval, přesto mnozí diváci byli nadšení.

Určitě jsem na mnoho dalšího zapomněl, velmi moc mě mrzelo, že jsem nemohl být na nedělním programu v Kuželově, tuším a vím, že i tam bylo mnoho dobrého!

Bože, to jsem se rozepsal! Myslím, že až sem to dočetli jen nejvěrnější čtenáři - a o věrnosti mám své velké pochybnosti. Proto končím. Třeba se slibem, že milovanému Horňácku zůstávám možná věrnější než kdykoliv dříve.

Radek Bartoníček

ps. Následující snímky jsem nafotil na letošních Horňáckých slavnostech, snad je doplním popisky, k fotkám bez popisek jsem skeptický, bojím se, že čtenáře či diváky tolik neosloví. A mým přáním i "úkolem" je, že bych rád v dohledné době publikoval tady na stránkách řadu fotek i popisků, které čtenáře provedli letošními Horňáckými. Tož uvidíme, jak to s mými sliby dopadne...