Přál bych vám zažít Slovácký rok v Kyjově. Ne si o něm číst, slyšet o něm, vidět krátké záběry v televizi nebo uslyšet útržky muziky v rozhlase. Ale být na místě, procházet se ulicemi, vidět a cítit všechnu tu pestrost a srdečnost Slovácka, která právě tady v Kyjově zaří jednou za čtyři roky snad nejvíce...

"Co je pro vás Slovácký rok?" ptal se někdo muzikanta Jury Petrů. "Radost ze života," odpověděl po chvíli mlčení. A potom tuto větu ještě několikrát zopakoval. "Radost ze života. Radost ze života." Myslím, že neexistuje žádná přesnější a výstižnější odpověď. A ani snad nemá smysl ji hledat.

Byl jsem této radosti blízko a rád bych vám ji alespoň přiblížil. Třeba výběrem černobílých fotografií, na kterých je několikrát zachycena chlapská radost...

Třeba radost a dojetí chlapů z Bukovan! Nevěděl jsem ani, kde ta jejich vesnice vlastně leží. Prý někde okolo Kyjova, jel jsem se tam podívat, chtěl jsem vidět, odkud putuje ten strom, který potom stojí hrdě nad celým Kyjovem. Horší silnici jsem nikde v životě nezažil, chcete se otočit, protože si myslíte, že v Bukovanech končí všechny cesty. Jenže zůstaňte. Brzy se začnou k už povalenému stromu scházet chlapi, kteří ho neopustí až do chvíle, když ho vlastníma rukama vynesou v pátek večer nad celé město. Tak jak je to učili jejich otcové, a oni to budou zase učit své syny. Pozoruju jejich tváře, zpočátku napjaté, nervózní, přivézt strom do města a ještě ho postavit není nijak jednoduché. Jenže ten konec, když štastní a pyšní křičí svou radost do světa!

Viděl jsem podobnou radost v Kyjově několikrát. Třeba na voze, na kterém vyhrávali chlapi z cimbálové muziky Jury Petrů. Nebo v parcích, kde muzikanti rozehráli své housle s takovou něžností, jako by to bylo jejich srdce. Nebo při jízdě králů! Cosi je na radosti mužů zvláštního a přitažlivého...

Text a foto: RB