SPLNIL SE MI VELKÝ SEN
Rozhovor s Antonínem Ondrůškem, bývalým výborným lhotským fotbalistou a současným správcem prvoligového stadionu v Uherském Hradišti

„Jsem tady velmi šťastný,“ říká bývalý úspěšný lhotský fotbalista Antonín Ondrůšek a rozhlíží se kolem sebe. Stojí přitom uprostřed prvoligového fotbalového stadionu v Uherském Hradišti, kde dělá od října 2003 – tedy od slavnostního otevření - profesionálního správce.
Ondrůšek, rodák ze Záhorovic, se přiženil do Ostrožské Lhoty v roce 1970 a prožil tady svá nejlepší fotbalové léta, ale i některá hořká zklamání. V mistrovských zápasech dal za Lhotu 84 branek, což ho řadí v historické tabulce střelců na skvělé třetí místo. Ve Lhotě také několikrát trénoval mládež i první mužstvo. Jako první Lhoťan si také udělal trenérskou kvalifikaci.

Napadlo vás vůbec někdy, že bude správcem prvoligového stadionu?
Přiznám se vám, že už když se tento areál stavěl a já jezdil kolem něj denně do práce, tak jsem si říkal: „Tady tak dělat správce, to by mě bavilo!“A v září 2003 jsem si v novinách všiml inzerátu: „Přijmeme správce na nově otevřený stadion….“ Okamžitě jsem si řekl, že se musím přihlásit.

A hned jste se ozval?
Okamžitě! Hned jsem zavolal. Řekli mně ale, že by potřebovali spíš někoho, kdo rozumí vegetaci, takového zahradníka. Napadlo mě, že to je konec, že je všechno ztraceno. Už jsem chtěl položit sluchátko, když mně řekli, ať si napíšu nezávazně životopis a pošlu jim ho. Životopis jsem tedy obratem napsal a osobně jim ho zavezl.

Co následovalo?
Čekání. Jel jsem na dovolenou, ale ani jsem na ní nemohl pořádně usnout. Pořád jsem si říkal: „Zavolají mně? Nezavolají?“ Z dovolené jsem neměl nic, vůbec jsem se neodreagoval! Uvědomoval jsem si, jak mně na tom místě obrovsky záleží.

Teď by se vám vlastně splnil sen….
Přesně tak! Vždyť já už před mnoha lety uvažoval nad tím, že bych šel dělat správce stadionu do Hluku.

Co se dělo po dovolené?
Zazvonil mobil, volali ze stadionu, jestli mám ještě o tu práci zájem. „Samozřejmě!“ odpověděl jsem. Druhý den jsem přišel na pohovor, bylo mi řečeno, že vybírají z několika posledních zájemců. Když pohovor skončil, cítil jsem, že jsme si padli do oka. Začal jsem věřit, že by to mohlo vyjít.

Co je při pohovoru zajímalo?
Všechno. Kde jsem dřív pracoval, co umím, jestli jsem sportovně založený typ, kolik mám času na takovou práci.

Napsal jste do životopisu i to, že jste celá léta hrál fotbal?
Zmínil jsem se o tom. Napsal jsem, že jsem sportovně založený člověk, že jsem hrál řadu let fotbal, a to dokonce až do čtyřiceti let aktivně, že mám i trenérskou třídu III. třídy, že jsem v mládí mimo jiné skákal o tyči.

Po pohovoru tedy následovala další nejistota….
Ano nejistota, řekli mi, že se do týdne ozvou s konečným výsledkem. Jak týden ubíhal, byl jsem stále nervóznější, neměl jsem chuť k jídlu, myslel jsem jen na výsledek konkurzu. A najednou zazvonil telefon. „Tak pane Ondrůšek, máte u nás práci.“ Pocítil jsem obrovskou radost, hned jsme si dali s manželkou a synem po štamprli.

Mezititulek:

Kdy jste se správcováním začal?
To si pamatuji přesně. 22. září 2003. Měsíc předtím, než byl stadion slavnostně otevřený. Když jsem nastoupil, stadion ještě nebyl zkolaudovaný, takže jsem jezdil na stadion do Starého Města, kde jsem se tři týdny zaučoval.

Jaké byly začátky?
Těžké. Po přechodu do Hradiště mě čekalo obrovské množství práce, dělal jsem od sedmi ráno do sedmi večera. Pamatuji si dodnes, jak mně přinesli plný kýbl klíčů a já samozřejmě netušil, který klíč od čeho je. A v takové situaci za mnou chodili lidé a chtěli klíče od různých dveří. Udělal jsem si hned evidenci klíčů a postupně se seznamoval s každým detailem na stadionu, aby mě nic nepřekvapilo. Vedu si o všem perfektní evidenci, včetně informací o údržbě trávníku, toho, kdy jsme trávu kosili, pročesávali, kdy jsme dělali závlahy či jaké jsme používali postřiky. Velké nervy jsem měl zpočátku s hřištěm, musel jsem se seznámit s vyhřívacím systémem trávníku, který není jednoduchý. První rok byl opravdu těžký

Ale byl jste spokojený…
Velmi spokojený! Dělal jsem to, co jsem si vždycky přál. Byl jsem mimo jiné rád, že nemusím přijít ráno do práce, blinknout si a čekat až bude půl třetí. Ale přiznám se vám, že jsem měl pořád pocit, že někdo přijde a řekne mi: „Vy to nemůžete dělat, to musí dělat někdo jiný.“ Nemohl jsem prostě uvěřit tomu, že se mi splnil můj sen. Když někde děláte stejnou práci třicet roků a najednou vám přijdou roky, začínáte být nervózní, podrážděný. Musíte to rozlomit, rozhodnout se, jak dál.

Kde jste vlastně pracoval, než jste začal dělat správce?
Přes třicet let jsem pracoval na údržbě ve Slovácké frutě Uherské Hradiště. Po skončení tamního provozu jsem přešel do Babic, a když se výroba přesunula do Kunovic, požádal jsem o přeložení tam. Po půlroční epizodě v lisařské dílně v Hluku jsem už nastoupil jako správce stadionu.

Nemůžeme se nezeptat na vaše plány. Jaké jsou?
Pokud mi bude sloužit zdraví, rád bych tady vydržel do důchodu. Nikdy ale nevíte, co se vám může stát. Mám už takové roky, že jeden týden můžete všechno a druhý vás síly zcela opustí. Naštěstí se zatím cítím výborně, jsem v pohodě, dokonce mě baví stávat do práce. Na rozdíl od minulosti neusínám v neděli večer se starostmi a strachem, co mě čeká další týden, kolik stresu a napětí.

Mezititulek:

Pojďme nyní domů do Lhoty. Zeptáme se trošku zostra - proč nechodíte na hřiště?
Je pravda, že nechodím. Na Lhotu jsem trošku zanevřel, Lhoťané mě zklamali, protože mě vlastně vyhodili.

Vyhodili?
Tehdy odcházelo kompletní vedení Sokolu, včetně předsedy Pavla Skopala. A já, který v té době dělal trenéra, jsem musel také odejít. To je celé.

A víte, že Lhoťané teď vedou tabulku?
Tož vím! Myslíte, že to nesleduju?! Já jsem na lhotský fotbal nezanevřel doslova, jsem vstřícný člověk. Nemůžu ale zapomenou na to, jak mě třeba tehdy přišel anonym, ve kterém mně někdo vzkazoval: „Děkujeme. Odejděte.“ Mám ten korespondenční lístek doma.

Jaké výhrady ke své osobě jste tehdy slyšel?
Žádné výhrady jsem neslyšel. Měl jsem pocit, že určitá skupina lidé prostě chtěla náš odchod, chtěla odchod Pavla Skopala. Myslím, že v tom hrála svou roli politika. Hlasovalo se a my prohráli 22:29. Takže jsme odešli. Pamatuji si to jako dnes. Po oznámení výsledků hlasování jsem si stoupl, šel do hospody, dal si velkého ferneta a řekl si: „No, a už si tu naposledy.“

Neláká vás ale jít se podívat na to, jaký fotbal Lhoťané hrají?
Láká. Ale když to řeknu manželce, odpoví mi: „Celý týden si na hřišti v Hradišti a ještě půjdeš v neděli na fotbal do Lhoty? Pojď, pojedeme za děckama nebo na výlet. Celý život, co jsem s tebou žila, si byl na hřišti. Když si zrovna nehrál nebo netrénoval, tak si byl na brigádách nebo si dělal trenérský kurz. A teď, kdy jsem v důchodě, chci si trochu užít života.“ Toto mi manželka říká a já jí v tom velmi dobře rozumím.

Mezititulek:

Vy jste hrál fotbal řadu let, a vůbec ne špatně. Proč si myslíte, že jste se stal jedním z nejlepších hráčů v našem regionu? V čem spočívalo ono kouzlo?
Víte v čem? V neustálém hraní. Já pocházím ze Záhorovic. Tam jsem chodil do třídy, kam chodilo devět kluků a všichni jsme kopali do balónu. Když jsme přišli ze školy, hned jsem šli ven a na malém plácku hráli fotbal. Potom jsem přešel do Bojkovic, kde byly třídy A,B,C,D. Mezi nimi byla taková rivalita, že jsme mezi sebou hráli fotbal neustále. Co jiného šlo na vesnici také dělat? V létě fotbal, v zimě na potoku hokej.

Kde jste se vyučil?
Ve Zbrojovce Uherský Brod. Tam jsem také potkal moju Božku. Jezdila ze Lhoty, dělali jsme na jedné dílně. Scukli jsme se, byla to shoda náhod, jedna z osudových chvil. Potom jsem šel na vojnu do Rokycan a odtud do Hranic, k útvaru raketového vojska. Zároveň jsem tam ale hrál fotbal, I. A. třídu, poslední zápas před odchodem do civilu jsme hráli ve Vlčnově. Když jsem odcházel po utkán ze hřiště, poznal mě jeden místní chlap, který mně dělal na učňáku mistra. A ten povídá: „Co ty tady děláš?“ A já odpověděl: „No, jsem na vojně a za čtrnáct dnů končím.“ On si mě zapsal na krabičku cigaret a po vojně za mnou přišel do Zbrojovky a říká: „Nepůjdeš hrát nikde jinde než k nám do Vlčnova!“

Kolik za váš přestup zaplatili?
Koupili mě za dva tisíce. Pak se v Záhorovicích vykládalo, že jsem byl nejdražší hráč, který odut odešel.

Na které fotbalové období ve Lhotě vzpomínáte nejraději?
Do Lhoty jsem přišel v roce 1972 a nejvíc vzpomínám na chvíle, kdy jsme postoupili do I. B. třídy. To byla doba, kdy se Lopata, Hejna i další výborní hráči vraceli hrát do Lhoty a kdy nás trénoval Prajsa z Hluku. Vzpomínám na tuto dobu opravdu velice rád, tehdy jezdil autobus i s přívěsem plný fanoušků. Pamatuji si na skandování fanoušků a na to, jak nás povzbuzovali bubny. Když jsme vyhráli, vždycky jsme v kabině všichni hráči zpívali.Ale také pamatuji na sestup v sezóně 1981/82.

Proč jste sestoupili?
Kvalita šlo dolů, Hejna tu už nebyl, Lopata skončil, Rosťa Skopal šel do Dolního Němčí, Šimčík do Hluku. Sestup nebyl překvapivý, naše výkonnost šla dolů.

Na jaký svůj gól nejčastěji vzpomínáte?
Velice rád vzpomínám na utkání s Moravanem Otrokovice ze Zlechově, protože Moravan měl uzavřené hřiště. Vyhráli jsme 2:1 a já dal oba góly. Ten druhý jsem dal tak, že jsem útočil po levé straně, proti mně šel jeden obránce, druhý obránce, já jsem utíkal do strany, kopl jsem míč „šajbou“, ten se krásně zatočil a šel do spodního rohu branky. Pamatuji si, jak za mnou přišel po gólu Staňa Zámečník a povídá: „Tož kurňa, to mělo oči.“ To jsou chvíle, na které nezapomenete a máte je pořád před očima.

Na co ještě rád vzpomínáte?
Na hřiště, kde byl krásný trávník. Vždycky jsem měl sen hrát tam, kde byl trávník jako alabastr. Proto jsem měl například rád utkání v Moravském Písku, na takové hřiště přijít a hrát, to byl zážitek. Krásné hřiště bylo například i v Malenovicích, to byla paráda. Výkonnost šla hned nahoru o padesát procent jen díky terénu.

Co jste považoval ve fotbale za svou silnou stránku?
Říkají, že mojí předností byla hra hlavou. Dal jsem s ní dost gólů, jednou v Ostrožské Nové Vsi dokonce pět v jednom utkání.

Sportujete dnes ještě vůbec?
Snažím se jít tady na stadionu občas do posilovny na šlapací kolo nebo si jdu zaběhat na hřiště. Když potom skočím do bazénu, hned se cítím jinak, je to paráda.

Není vám líto, že nemáte v rodině zatím fotbalového nástupce?
Myslel jsem, že vnuk by mohl fotbal hrát. Vodil jsem ho i do přípravky v Hradišti, ale jednou mně řekl: „Dědo, já už tam nechcu.“ Samozřejmě, že mě to mrzelo.

Jaké máte ještě fotbalové plány? Co trénování?
Když budu zdravý, třeba bych se ještě někdy do trénování pustil, uvidíme. Zatím je tady na hřišti moc práce a do důchodu mám ještě šest roků.

Takže není ani vyloučeno, že byste se ještě vrátil na lhotské hřiště? Třeba jako trenér?
Vyloučeno není nic.



STANISLAV DUFKA,
RADEK BARTONÍČEK

Antonín Ondrůšek právě vchází do areálu prvoligového FC Slovácko