Zatím poslední rozhovor s Břetislavem Rychlíkem jsem zaznamenal v magazínu Hospodářských novin, a to 27. května 2005.

Je to zajímavý rozhovor, který doporučuji k přečtení. Stejně jako doporučuji zatím poslední Rychlíkův dokument s názvem Boží kamenolom. Viděl jsem ho nedávno v premiéře v pražském divadle Aero a velmi se mi líbil. Chtěl jsem se pokusit i o recenci na těchto stránkách, ale bohužel jsem neměl čas.

Jinak o Rychlíkovi mám na těchto stránkách samostatný "šuplíček", kde o něm najdete spoustu informací.


Rychlíkův Boží kamenolom

Herec, divadelní a filmový režisér, publicista, milovník folklóru a pro mnohé také aktivista Břetislav Rychlík sbírá se svými dokumenty všechna možná ocenění. Jeho poslední celovečerní dokument Kamenolom Boží vyhrál na plzeňském festivalu Finále hlavní cenu Zlatého ledňáčka a na mezinárodním festivalu Jeden svět získal Visegrádskou cenu.
Břetislav Rychlík je znám jako režisér snímků o Ludvíku Vaculíkovi, Horňácku, romském holocaustu, toto dílo je však zřejmě dosavadním vrcholem jeho práce.
Síla strhujícího filmu o severních Čechách spočívá především v nenucených, ale velmi otevřených a přirozených výpovědích, k nimž režisér přiměl všechny aktéry - ať již sedláka Rajtera, vinaře Váňu, průkopníka těžby inženýra Petrovského či mladé satanisty...

* Jak se stalo, že vy, Moravan, jste natočil film o severních Čechách?
Na začátku osmdesátých let jsem v severních Čechách žil. Dva roky jsem byl v mosteckém divadle a tam trpěl. Současně jsem tehdy často přebýval v Praze, motal se s Jánem Sedalem kolem hospody u Šupů, přespával v androšském doupěti malíře Zbyňka Benýška, jezdil v pět ráno dělnickým autobusem do Mostu a večer se vracel.
Zdálo se mi skoro nepatřičné být v divadle, všechny ty jámy a sídliště mi připadaly strašné... A mezitím jsem se tam potkával s různými lidmi, třeba s intelektuály, kteří se v šedesátých letech formovali kolem Josefa Jedličky, pozdějšího redaktora Svobodné Evropy a vynikajícího spisovatele. S lidmi, kteří byli odstaveni, neměli mnohdy ani pevná zaměstnání, jenom třeba sezónní někde na archeologickém výzkumu... A začal jsem vnímat jejich pohled na "znetvořenou část země", jak říká malíř Bohdan Kopecký. Vždycky jsem v sobě měl touhu dozvědět se o tom světě ještě cosi víc, protože na druhou stranu - když jsem tam tehdy byl, byl jsem moc mladý.

* Takže patříte k lidem, kteří spatřují v oněch panelácích a jámách jistou romantiku?
To zase ne. Až do dospělého věku jsem vždycky žil na venkově, v nějakém domku se zahradou a zvířaty. V Mostě jsem poprvé v životě bydlel v paneláku a nedokázal jsem se se světem severních Čech vyrovnat. A také jsem skutečně po dvou letech zklamání utekl.
Za deset let jsem se tam začal vracet. Koncem 90. let jsem dostal v Krakově cenu za film natočený na Horňácku. Byl o lidech, jejichž rodiny tam žijí po staletí, na samotách, v malých vesnicích, někteří nebyli dál než v okresním městě. Jsou nositeli lidové kultury provázané s tradičním životním stylem, přírodou, vírou v Boha. Všechno to byli lidé narození za Rakouska-Uherska. A když se mě v Krakově ptali, jestli natočím pokračování, žertem jsem řekl, že ano, ale že bude o severních Čechách. Že mě zajímají jako svět, který je určitým protipólem Horňácka.
A pak, když jsem přijel domů, řekl jsem si, že to opravdu udělám. A začal jsem shánět peníze.

* Dokážete si získat důvěru lidí, přimět je, aby se při natáčení projevovali spontánně. Je tohle základ dobré dokumentaristiky?
Jsem, jak se říká, naturščik, za komunismu jsem nemohl studovat, protože FAMU byla přísně výběrová škola.
Sám jsem byl několikrát objektem natáčení dokumentaristů a mnohdy mi všichni ti televizní "machři" a "řemeslníci" připadali odpudiví a vím, jak dokáží stresovat lidi.
Já lidi zásadně nestresuji. Snažím se jim od začátku dát najevo, že jsou nesmírně cenní. A minimalizoval jsem štáb. Protože dnes už stojím mimo televizi, nemám nařízené lidi, se kterými musím dělat. To je mimochodem další strašný stres, že televize měla zaměstnance a musela je zaměstnávat. Dostal jste plné auto lidí, které vůbec nezajímalo, co se dělá. Tady jsem měl skupinu, kterou jsem si postavil sám - kameraman, zvukař, produkční a já. Minimum lidí s malinkou kamerou.
Povídám si s lidmi často a dlouho. Někdy si ani nevšimnou, že točíme, prostě se vám otevřou a začnou mluvit o věcech, na které jste čekal třeba pět nebo šest hodin.

* Kde jste k téhle metodě přišel?
Když sleduji, jak pracují fotografové jako Josef Koudelka, Jindřich Štreit nebo Bohdan Holomíček, vidím, že pořád něco mačkají - a nakonec z toho vyleze jedno gesto, něco v očích, nějaká situace, zvláštní kompozice... Je to prostě metoda, kterou jsem hodně odpozoroval právě u nich. Přátelil jsem se s nimi, zažil jsem, jak fotografovali na mejdanech, a my jsme si toho ani pořádně nevšimli... To jsou mí učitelé - pozorují nenápadně, chovají se spontánně. Můžete být součástí dění, ale nesmíte prošvihnout okamžik, kdy se vám lidé otevřou. Což dobře umožňuje videotechnologie, naopak s filmovou kamerou je to o hodně těžší. Když se spustí, hrozně hrčí.

* Váš film nikoho neosočuje ani neoslavuje, nikdo v něm nevyčnívá, nikomu se neposmíváte, nikomu nenadržujete. Ani starému průkopníkovi těžby, ani satanistům, ani ekologům - což se mi právě velmi líbí. Kdo z nich vám během práce přirostl k srdci nejvíc?
To je těžké. Myslím, že jsem se opravdu naučil nějakým způsobem je mít rád všechny. Jsou za tím hodiny a hodiny vysezené v hospodě se satanisty, s panem Váňou u jeho vína, hodiny a hodiny s panem inženýrem Petrovským, který nalévá neuvěřitelným způsobem, protože je horník.
A zapůsobili na mě Romové, kteří vystupují ve filmu, protože mají v sobě takovou zvláštní čistotu - přes ten prapodivný úděl jsou to šťastní lidé. Mají dítě, které bylo sexuálně zneužito, jsou nezaměstnaní, ale fascinující je, že třeba jejich nejmladší syn chodí do primy, dostal se na gymnázium. U všech ostatních je chování předvídatelné, ale Romové se vždycky zachovají nějak jinak, nečekaně...
Říkal jste, že ve filmu nikomu nestraním. Myslím si, že nejhorší věc je, že žijeme v takové kádrovácké zemi. Že politici tu kádrují občany, novináře, to je opravdu nebývalá věc. A to kádrováctví, kombinované s chlebařskou machou, bez osobního zaujetí, tématu, je také rysem televizní publicistiky, která se vydává za dokument.
Zní to možná cynicky, ale já natáčím dokumenty kvůli sobě, abych se prostřednictvím lidí dozvěděl něco o světě. A kádrovat a nadržovat tu ani není možné, protože každý z aktérů filmu má do značné míry svoji pravdu odžitou a podloženou. Inženýr Petrovský má likvidaci kraje odžitou a zdůvodněnou stejně jako satanisté, kteří podle mě ani netuší nic o existenci nějakého boha, natož nějaké církve, vůči které se vymezují, protože to je ateistický kraj. Takže jejich satanismus, to je jen takové zástupné téma lidí, kteří hledají nějaké ukotvení ve světě - a vymysleli si toto.
Ale mluvit s lidmi, kterých se vlastně nikdo na nic neptá, to mi právě pro tenhle film připadá jako jedna z nejdůležitějších věcí.

* Jste také divadelní režisér - a ve vašem filmu nacházím některé teatrální prvky. Například na závěr se všichni sejdou u zříceniny kaple a začnou spolu vášnivě diskutovat...
Původně jsem chtěl seznamovat všechny se všemi už v průběhu celého ročního natáčení. Třeba jsem měl vymyšlené, že satanisté půjdou na brigádu do kostela k panu Buřtovi, ale tam jsem je v životě nedostal. Nebo jsem chtěl - protože oni do sebe pořád lijí pivo - aby šli pomáhat sedlákovi Rajterovi dojit, ochutnali jeho mléko... Ale to mi nikdy nevyšlo. Pořád neměl někdo čas. Takže mi nezbylo, než je všechny svolat až na závěr filmu.
To místo, kde se všichni sejdou, se jmenuje Ďáblova kaple. Je to bývalá hrobka Lobkowiczů a je vlastně symbolem či metaforou toho kraje, smutným symbolem obrovské pýchy. Neustále se jí totiž propadal strop, protože ji chtěli postavit s prapodivnou klenbou, která v zásadě odporovala všemu, co do té doby architektura a stavebnictví znaly. Vždycky ji postavili a ona se zbortila. A mně se zdálo, že je dobré na toto místo, do kraje zničeného lidskou pýchou, přivést lidi a položit jim otázku na toto téma.
Myslel jsem si, že bude hezké, když se aktéři na konci filmu setkají. Tím, že tam pak sami rozpoutali takové vášně, dostalo to rozměr, který jako by mně skoro pánbůh nadělil za odměnu, že jsem tam za nimi ten rok trpělivě jezdil.

* V poslední době, alespoň mi to tak připadá, se objevuje celovečerní dokument jako určitý trend. Čím je celovečerní dokument zajímavý?
Na zahájení festivalu Jeden svět řekl Igor Blaževič, že žijeme v době, kdy dokumenty ukazují stále větší sílu než hrané filmy. Myslím si, že speciálně to platí o českých hraných filmech. Zdá se mi, že žijeme v zemi, kde od roku 1989 leží témata na ulici, protože jsme denně vystavováni situacím, které jsme do té doby nezažili, a je hřích tahle témata nezvednout.
S nástupem nových technologií se tu také objevila možnost dostat dokumenty do distribuce a promítat je v kinech. Dřív vznikala řada dokumentů v televizi na různé typy analogového záznamu, ale teď se dá film přepisovat na DVD a většina kin, hlavně klubových, tento projektor má. Což je důležité, protože dokument je určený pro menšinové publikum, podobně jako představení nějakého písničkáře v malém divadle. Je dobré, že lidé na něj nejdou na základě masivní reklamní kampaně, miliónů, které někdo nacpe do různých billboardů. Během pravidelných návštěv a projekcí svých kusů na letní filmové škole v Uherském Hradišti jsem si uvědomil, že spoluúčast diváků je fantastická věc. A promítání dokumentů v kinech je ve světě zřejmý trend. Jsou to svědectví o době, kterých hraný film dnes moc nepřináší. Připadá mi, že čím víc je člověk vystaven masové kultuře, tím žíznivější je po těchto svědectvích.

* Píšete články do novin, jste divadelní režisér, herec, točíte filmy, propagujete folklór, podle mnohých jste aktivista. V čem z toho se cítíte jako profesionál a v čem jako outsider?
Můj životní vzor, horňácký primáš Jožka Kubík, neuměl noty, ale měl poučku, kterou jsem vzal za svou. Že hudba nesmí být "pretvárená", čili nemá se přetvařovat. Tohle mi připadalo dobré i v HaDivadle. Že to nebylo přetvařující se divadlo, umělý svět repertoárového divadla. Bylo to takové divadlo, jací jsme byli my.
Do novin píšu tak, jaký jsem já, nepíšu za nikoho jiného. A filmy dělám takové, jaké mě baví, o tématech, která mě zajímají.
Psaní je úplně nejjednodušší. Ráno nemůžete spát, něco napíšete, někam to pošlete a jdete od toho. Což samozřejmě u divadla nejde. Tam musíte v 19.30 naběhnout a musíte sloužit, ale osobní ručení je stejné, jako když se podepíšete pod článek. Nejsvobodnější jsem myslím v psaní. Jinde už jste závislý na lidech. A divadlo je pro mne v tomto smyslu nejhorší, protože jste závislý na největším množství lidí. Z tohohle hlediska je dokument někde na půli cesty.

* Jste člověk společensky velmi aktivní. Kde je podle vás hranice mezi aktivismem a kverulantstvím? Vadilo by vám, kdyby se začalo říkat, že Rychlík je starý kverulant?
Mně je úplně jedno, co o mně kdo říká, to je první věc. A druhá věc je, že zase nemám úplně povahu, abych do všeho vrtal, protože mně je třeba lidstvo v zásadě ukradené. Nedávno mi ombudsman Otakar Motejl vyprávěl příhodu, jak jeden slavný profesor, který se zabýval mozkem, požádal při přednášce zřízence, aby přinesl mozek. A ten zřízenec se zeptal: lidský? A on říkal ne, lidstvo mozek nemá, člověčí.
Je mi protivné brát na sebe tíhy lidstva, v těch se topí opravdový aktivismus, se kterým se nedá žít. Lidé se tím většinou duševně zničí. Když byla kauza Přibyl, tak jsem se dočetl, že jsme - ta skupina lidí, která se kolem toho zformovala - že jsme živoucím důkazem přednášky Václava Klause na téma lidí, kteří se nedokázali vyrovnat s komunismem. Četl jsem o tom analýzu v konzervativním pravicovém časopise. Ta analýza byla namířena k lidem, kteří neustále mají potřebu se ozývat a vystupovat proti něčemu, místo toho, aby věřili v klidný mechanický chod demokracie. To mi připomíná ovci, která si ani nevšimne, že jde na porážku. Pro mě je zase odpudivé pozorovat jenom nějaký mechanismus bez ohledu na to, jaké svinstvo kdo do něj lije. Udělám vždycky takovou věc, která mně v určitou chvíli osobně připadá dobrá. Pak už je mi jedno, co se stane. I když je to třeba jenom vyslovená myšlenka, není to vždycky čin, ale do tohoto světa to prostě patří.
Ivan Langer pak o mně třeba napíše, že jsem Che Guevara, ale to je přece trapné pro něho. On je politik, on je v zásadě můj zaměstnanec, a nebude mi dávat žádné nálepky.
Neběhám všude a nepodepisuji všechno. Třeba jsem nepodepsal výzvu Zrušte komunisty. Tomu nerozumím. Vždycky se ptám: jaké komunisty? Léta píšu, že komunismus je mentalita, komunismus, to nejsou jenom lidi, ale i zákony, činy atd. Který komunismus myslíte? Komunismus mizerných mediálních zákonů, kterými chcete po bolševicku ovládat veřejnoprávní média? Svůj komunismus doživotní imunity nebo co?
Chci se prostě chovat svobodně a myslím si, že kverulanti se v této zemi dají bezpečně poznat. Jsem, jenom na základě svého občasného psaní do novin či pro BBC, zásobován vytrvale a neodbytně několikrát měsíčně desítkami "zaručených protistátních spiknutí, vlastizrad, mafiánských společenství", se kterými bych měl něco dělat. Když trpělivě odkazuju nositele těchto zpráv na policii, politiky, profesionální novináře, dostane se mi časem ujištění, že jsem zkorumpovaný mafián, který to kryje. To v lepším případě.
Já se snažím dávat lidi dohromady na nějakém svobodném rozhodnutí jednat veřejně o problému, ke kterému se nedá mlčet. To se dá opírat jenom o vzájemnou důvěru a nakonec i o onen vysmívaný idealismus.

* Jste dobrým přítelem Ludvíka Vaculíka, natáčíte o něm filmy. Na spoustu věcí musíte mít ale dosti odlišné názory - na Romy, které vy milujete, na Evropskou unii... Bavíte se s ním o těchto věcech? A jak se shodnete?
Za prvé musím říct, že nemiluji "jakési" Romy, jako nemiluji lidstvo. Jenom nemám předsudky, protože jsem vyrůstal obklopený úžasnými Romy, čímž nemyslím jen romské muzikanty na Horňácku. Mně první divadlo hrával Rom, který přišel z koncentráku, když jsem vyrůstal u své babičky... A kdybyste mluvil s Ludvíkem Vaculíkem, zjistíte, že má na tyto věci také individuální pohled. Vždycky říká: já mám na každou věc dva názory a ty se různě vyvíjí. Dlouho jsme se třeba přeli o Václava Klause, v tom jsme měli myslím nejtvrdší spory, i když později už spíš jen s paní Vaculíkovou. Když byla podpisová akce Tři otázky Václavu Klausovi, kdy jsme se ptali na jeho vztah s Železným, Vaculík byl první, kdo to podepsal. Čili my jsme se vzájemně dolákali do tolerantních pozic, ve kterých jsme možná původně ani nebyli, a to se týká nejen Václava Klause.
Ale my si o politice nepovídáme tolik jako o písničkách, knížkách, krajině, ženách, přátelích.
Jsme s Vaculíkem narozeni ve stejný den, 23. července, to je první den lva, čili ještě takové celkem nevinné lvíče, a i když na tyhle věci nevěřím, v povahách máme cosi stejného. Navíc jsme oba z Bílých Karpat, on jen z té severnější části. Sčuchli jsme se jak dva psi, říká Ludvík.
Ludvík Vaculík používá určité postupy, jimiž chce svých věcí dosáhnou, vyprovokovat lidi, aby o problémech přemýšleli. Někdy je to opravdu až za hranicí provokace a někomu to připadá nesnesitelné, ale já vím, že kolikrát to tak ani nemyslí. Kdybyste s ním třeba teď začal mluvit o hospodářských výhodách Evropské unie a vysvětlil mu, že není pravda, co si třeba dodnes myslí - že se krávy sčítají z družic a aby se lépe sčítaly, že se musí vykácet stromy na pastvinách - kdybyste mu to vysvětlil, bude velice nadšený, ale nikdy to nenapíše. I v tom je trochu tajemství jeho osobnosti.

* Spojuje vás také láska k folklóru. Kde se u vás vzala, proč je pro vás tak důležitý?
Folklór je slovo, jehož původem nebo etnografickým základem jsou vědomosti lidu. To, co my známe a zažíváme, je už folklorismus, něco, co je tady od 50. let.
Musím říct, že jako třeba dneska rád sázím stromy, v dětství jsem nenáviděl chodit na pole, nesnášel jsem lidovou muziku... Ve Veselí nad Moravou, kde jsem strávil podstatnou část dětství, mě posílali do houslí. Byl jsem tam prý nejnadanějším houslistou v ročníku, ale já jsem místo do houslí chodil "za housle".
Na gymnáziu jsem zase byl vlasáč a miloval jsem jenom nejtvrdší bigbít, před maturitou jsem pak utekl z domova kvůli divadlu, protože se mi zdálo, že je tam dost svobody... Pak jsem se sice vrátil, odmaturoval a na přání rodičů nastoupil na techniku, ale po půl roce jsem odtamtud zase utekl. A přesně v té době jsem se začal kamarádit s lidmi, jako byl Vláďa Merta, Dáša Voňková, Ondra Havelka, Vláďa Mišík a další, kteří tehdy začali jezdit na Horňácko a začali ho ctít. A najednou jsem si uvědomil, že tam "to" je, že je to tak přirozené a má to v sobě stejnou sílu jako ten milovaný bigbít. Že Horňácké slavnosti, které trvají jenom tři dny v roce, od pátku do neděle, mají v sobě neuvěřitelnou svobodu... Dodnes si pamatuju výkřik jednoho svého kamaráda: "My Horňáci nepotřebujeme žádné drogy!" A to je pravda - protože to byla úplná droga, svátky obyčejnosti ve světě, který byl trapný právě svou totální přetvářkou...
A najednou zjistíte, že ty písničky, kterými jste v mládí pohrdal, přesně odpovídají všem krásným i smutným a bolestným situacím, které v životě nastávají. Že jste kolem nich chodil slepý a hluchý, jako kolem nádherné ženy. Když si je zpíváte (a já si zpívám každý den) tak vám to, jak napsal Ludvík Vaculík, dává jakési jiné čidlo, jímž můžete osahávat svět...



***
Břetislav Rychlík (*1958)
Režisér, herec, scenárista a publicista. Po anabázi v oblastních divadlech (Zlín, Uherské Hradiště, Most) se v roce 1982 stal hercem a režisérem HaDivadla v Brně. Hrál ve většině inscenací Arnošta Goldflama, režíroval hry Přemysla Ruta. Spolupráce s Divadlem Husa na Provázku, Divadlem Archa v Praze, v posledních letech s divadly na Slovensku. Od roku 1992 do roku 2003 autor desítek vydání rozhlasového cyklu Antikvariát Břetislava Rychlíka. Za film o romském holocaustu Ó, ty černý ptáčku (1997) získal řadu mezinárodních i domácích ocenění. Jeho dokumentární hodinový snímek o životě sedmi starých lidí v Bílých Karpatech Jeden rok obdržel jednu z hlavních cen Kořeny na festivalů dokumentu v Krakově. Koprodukční dokumentární film o řádu Malých sester Ježíšových - Na tržišti světa obdržel v květnu 2000 třetí cenu v kategorii dokumentů na festivalu Niepokalanow ve Varšavě. V roce 2001 mu vyšla v nakladatelství Petrov kniha fejetonů a esejů Konec žebřiňáků. Spolupracuje s Člověkem v tísni a Asociací film a sociologie. Pravidelně publikuje v BBC a Respektu.


Zdroj: Hospodářské noviny (internetové stránky ihned.cz), autor Jan Macháček