Jiří Pavlica: To hlavní? Rodina
Primáš Hradišťanu přiznává: Kvůli rodině jsem leccos dobrovolně škrtl. I pánské jízdy


Kdyby měl končící rok o pár dnů či týdnů více, primáš Hradišťanu Jiří Pavlica by se určitě nezlobil. Nedostatek času je v životě tohoto legendárního hudebníka pověstný. Koncerty, nahrávání, nejrůznější hudební projekty, zahraniční cesty. Ale i vzácné chvilky klidu s rodinou.

Je po Vánocích, za pár hodin budeme s nadsázkou zase o něco starší. Jste nostalgický, bilancujete?
Budete se divit, ale čas na nostalgii si udělat dokážu. I když mám hodně práce, což je na druhou stranu jenom dobře. Hodně koncertů, hodně plánů. V tomto životním rytmu si ale chvilku na alespoň malé ohlédnutí najdu.

Jak všechno stíháte?
Je to jednoduché. Stále nestíhám, ale na rozdíl od let dřívějších jsem dospěl k jistému vyrovnání. Nechci se zásadně stresovat poznáním, že plánů je hodně a nějakým způsobem se mi podaří vše splnit. Jednoho dne prostě zjistíte, že lidské síly jsou omezené. Takže si stanovíte priority. Ajá bych se nerad dostal do situace, kdy bych musel něco ošidit na úkor kvality.

Lidé si na konci jednoho a na začátku druhého roku kladou otázku - co mi přinese, co se stane nového v mém životě? Zřejmě víte na dlouho dopředu, co vás - jako hudebníka -čeká a nemine.
Můj život patří dlouhodobým, střednědobým a řekněme blízkým plánům. Ty první mají výhled čtyř, pěti let. Samozřejmě když budeme živí a zdraví, jak říkávala moje maminka. To jsou moje třinácté komnaty, do kterých nenechávám nahlédnout. Střednědobé zahrnují roční horizont, který už je pro mě dnes jasný. Zahrnuje osobní projekty i plány především Hradišťanu. A blízké? Tak třeba odpoledne se s ženou a dětmi vypravíme do divadla na pohádku.


Můžete poodhalit něco z plánů na rok 2006?
Především jsem dostal nabídku od Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, abych pro ně připravil celovečerní koncert. To zahrnuje přípravu dramaturgickou, autorskou a v neposlední řadě i fázi interpretační. Stěžejním motivem tohoto projektu se stane dialog, celá suita dialogů, v jejichž rámci se představí řada hudebních žánrů. Premiéru plánujeme na Smetanovu Litomyšl a poté v Praze.
Druhý stěžejní projekt je spojen s Hradišťanem. Půjde o vytvoření nového programu kapely společně s tanečním souborem a choreografkou Laďkou Košíkovou.


Máte dvě malé děti, šestiletou Aničku a dvouapůlletého Marečka. Už si stěžují, že si tatínka během roku příliš neužijí?
Ano, děti se stále více hlásí o svá práva. Třeba Anička se mě o Vánocích ptala: A tatínku, jak dlouho ještě budeš doma? Je to milé a zároveň to beru jako určité memento. Jsem bohužel často pryč, zvláště když jsou zahraniční cesty.
Na druhou stranu jsem si svůj život zredukoval na dva základní světy: práci a rodinu. Buď se věnuji jednomu nebo druhému. Kvůli rodině jsem odmítl hodně zajímavých nabídek. Řadu záležitostí, které si lidé nechávají do života vstupovat, jsem dobrovolně škrtl. Na mysli mám třeba pánské jízdy nebo jiné úlety. Zkrátka raději kradu minuty a vteřiny pro rodinu.


Určitě se vás často ptají, zda vedete své potomky k hudbě. Synovi jste dokonce pořídil minihousličky.
Ss ženou vyznáváme toleranci. V žádném případě si nechceme dokazovat, že nám se nesplnil nějaký sen, a proto jej musíme uskutečnit prostřednictvím dětí. Chceme Aničce a Marečkovi vytvořit co možná nejvíce harmonický svět, i když dnes, uprostřed nejrůznějších vlivů, je to těžké.
Když zjistíme, že v dětech nějaký talent k tomu či onomu dříme, budeme se snažit jej přirozeně rozvíjet. Do ničeho ale děti nebudeme nutit.


A zmíněné housličky od mistra Vojtka?
No, je to na první pohled trochu moje bláznovina. Jenže ten nástroj je mimořádně krásný. A Mareček v nich zvolna nachází také zalíbení. Uvidíme.


Ze Slovácka jste letos vyrazili hodně daleko. S Hradišťanem jste koncertovali například v USA a v Číně. Jak na vás tamní posluchači reagovali?
V Americe jsme hráli v Los Angeles na festivalu duchovní hudby, v San Francisku zase pro krajany, a to bylo velmi příjemné a do značné míry i dojemné. Dostali jsme se také do mexické Tijuany. Na tento koncert vzpomínám obzvlášť rád, protože se uskutečnil v kostele, kde mají Pražské jezulátko.


A dojmy z Číny?
Ve velkých městech - v tamějších poměrech mají na mysli místa s pěti miliony obyvatel a více - jsme zaznamenali značný ohlas. V malých centrech už to bylo horší, do značné míry jsme zažili kulturní šok. Lidé při našich koncertech kouřili, jedli občerstvení z plastových kelímků, odcházeli telefonovat. Vnímali jsme to zprvu tak, že diváci naši hudbu přijímají problematicky. Až později jsme se dozvěděli, že je to tam běžné. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Na druhou stranu ani my jsme při návštěvě tradiční opery v Pekingu všem významům neporozuměli a zůstali jsme rovněž v rozpacích.
Čína je každopádně zemí neuvěřitelných, řekl bych přímo šílených kontrastů. Bydlíte v moderních hotelích a na druhé straně narazíte na děsivou hygienu a bídu.


Pracujete s Hradišťanem, symbolem lidové písně, na druhou stranu se nebráníte hudebním experimentům. Kam jste až ochoten v žánrové pestrobarevnosti zajít?
Kamkoliv, jestliže to považuji za obohacující pro posluchače i mne osobně. Je to otázka hledání, splnění jistých snů. I když se občas ukáže, že to může být i cimrmanovská cesta, která pro mě nemá v danou chvíli východiska. Kam prostě už zajít nechci.


Existuje hudební žánr, který vám nesedí?
Tak bych to neřekl. Hudbu vnímám jako fenomén, který člověka kultivuje, přináší mu radost, pohlazení a citové obohacení. Jestliže má naopak způsobit destrukci, rozvrat lidské osobnosti, pak říkám ne. Pro mě dělítko neexistuje v žánrech, ale ve smyslu těchto věcí. Omezení si nedávám. Třeba pro připravovanou suitu bude jeden z dialogů multižánrový a počítám pro něj i s rockery.


S Hradišťanem jste nedávno vydali nové CD Hrajeme si u maminky a také zpěvník vašich písní.
Už jsme nové písničky hráli na několika koncertech a setkali se s velmi příznivým ohlasem. Co se týká zpěvníku, zahrnuje texty Jana Skácela, Jiřího Brabce a lidovou poezii. Navíc vyšel i ve verzi ve slepeckém písmu. Písničky tak potěší i děti ve školách a ústavech pro nevidomé. To byl hlavní důvod, proč jsem se do této věci pustil.


Dnes je Silvestr, končí starý rok. Jste příznivcem bujarého veselí na poslední chvíli?
To tedy nemusím. Vychutnám si rodinnou pohodu, klidně se začtu do knížky. U televize mě rozhodně nenajdete.


A předsevzetí si dáváte?
Třeba, že zhubnu nebo budu víc sportovat? Kdepak. Samozřejmě občas si dávám nějaké cíle, ale život nechápu tak, že si řeknu: Tak a od teď to bude úplně jinak. Nejsem revolucionář, který znenadání obrátí celý svět vzhůru nohama.
Život chápu jako nabalování věcí, které čas přináší. Nabalování krásných i složitých věcí. Obtížných ve smyslu, že co tě nezabije, to tě posílí. A ty krásné proto, aby člověka nastartovaly, poskytly mu rozlet, životní esprit. To vše dohromady znamená lidské usilování o ideály, které si vytyčil a za kterými v životě směřuje.

ZDENĚK MATYÁŠ, MF DNES