Přiznám se, že Jiřího Pavlicu a jeho muziku mám nesmírně rád. Je proto logické, že na mých internetových stránkách se s ním budete potkávat častěji. Už nyní můžete najít například v kolonce „Moje články v MF DNES“ jeho portrét, který jsem psal dříve pro MFD.

Při jeho psaní jsem se s Pavlicou sešel a potvrdil si, že je to nesmírně zajímavý člověk, s obrovským množstvím nápadů, kterému nebude stačit jeden život k tomu, aby se jim všem dokázal věnovat.

Nejde jen o to, že se svou nádhernou hudbou (nejen s Hradišťanem) nikdy nezůstal stát na jednom místě, ale vždy mu šlo o více, než „jenom“ o  pohodovou, osvědčenou muziku pro stálý okruh posluchačů. Cenním si na něm ještě jedné věci – vždycky jsem rozuměl jeho touze nebýt ani náhodou považován za šohaja ze Slovácka, který zpívá v kroji ve vinném sklípku a svůj kraj považuje za pupek světa.

RB

A tady je přepis rozhovoru, který můžete najít na internetové stránce www.izurnal.cz, který patří mé nejoblíbenější rozhlasové stanici – Českému rozhlasu:

Hezký den vám ze studia Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Hostem dnešního vydání pořadu Dva na jednoh je houslista, skladatel, primáš Hradišťanu, Jiří Pavlova. Dobrý den. Mám v hlavě spoustu projektů. Hlavně se ale nechci ve své práci opakovat, říká Jiří Pavlica a my se během následující půlhodiny pokusíme o jeho projektech dozvědět něco víc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak asi se nedostane na všechny, ale jistě na ty hlavní. V  úvodu stručná vizitka.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jiří Pavlica se narodil před jeden a padesáti roky ve Starém městě u Uherského Hradiště, vystudoval střední ekonomickou školu, ale pak už jeho kroky vedly jen k hudbě. Absolvoval muzikologii na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, houslovou hru na Brněnské konzervatoři a na Janáčkově akademii muzických umění obor skladba. Na konci sedmdesátých let nastoupil do brněnského rozhlasu, jako hudební redaktor. V jednadvaceti letech se stal primášem Hradišťanu. V roce 1982 pak s Hradišťanem řadu lidí šokoval deskou nazvanou, Byla bitva u Slavkova. Lišila se totiž od tradiční folklórní hudby. Od té doby si Jiří Pavlica získal tisíce nadšených posluchačů a  spojuje moravský folklór s jinými žánry. Jeho projekty získávají ocenění kritiků. Jiří Pavlica je ženatý a má pětiletou dceru Aničku a  dvouletého syna Marka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Všechno to takhle platí, jak to Naděžda řekla?

Host (Jiří Pavlica): No snad to platí a člověk si až rdí, když se čte takový nekrolog.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak určitě ne. Ještě bych k tomu jednu věc dodal, že jste kromě toho všeho, co teď Naděžda vyjmenovala, tak jste vlastně cestovatel. Protože i o cestování bychom si s vámi rádi povídali. Povězte, máte vůbec čas si během koncertování ty jednotlivé země dostatečně prohlédnout?

Host (Jiří Pavlica): Tak cestovatel možná jsem, ale řekl bych, že spíš jaksi mám to v popisu práce. Já jsem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Z nutnosti tedy.

Host (Jiří Pavlica): No tak nechci teď říkat z nutnosti. Člověk rád cestuje, ale přiznám se, že kdybych asi neměl takové povolání jaké mám, že jezdím jaksi za divákem a tím pádem navštěvuju nejrůznější kouty nejenom republiky ale pak samozřejmě celé naší zeměkoule, tak asi bych byl určitě doma a  věnoval se rodině a možná bych byl klidnější. Já nevím. Takže to cestování opravdu je v rámci pracovních povinností a mám určitě čas nebo se snažím si ten čas udělat i v rámci různých koncertních a jiných záležitostí, kvůli kterým tam člověk jede, abych se tu a tam o té zemi něco dozvěděl víc.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste před pár roky dokonce uvažoval o tom, že vydáte knihu o vašich cestách po zeměkouli. Proč z toho nakonec sešlo?

Host (Jiří Pavlica): Tak to byl takový momentální nápad, kterých přijde spousta, ale spíš jsem měl pocit, že to byl takový momentální, možná trošku únik z toho, že jsem dodělal třeba jednu desku, jedno cédečko a na další jsem teprve střádal síly a zároveň jsem měl takovej vnitřní pocit jako se trošku odreagovat, nebo jít, sáhnout úplně někam jinam. A tenkrát, to mě napadlo někde v Mongolsku, jsem si říkal, to je tak nádherná země. A  říkal jsem si, my jsme takových věcí už viděli, ale to jsou věci v  podstatě nesdělitelné. Těžko teď vám budu vyprávět, obzvlášť do rozhlasu, když tady nelze ukázat fotografii nebo nějaké video o tom, jak je někde krásně nebo jak je to zajímavá země. Tak jsem si říkal, že by taková nějaká drobná publikace, obrázky s tím co jsme nafotili a  vlastně jakoby s tím komentářem, jakým zorným úhlem jsme se v tu chvíli a v jaké atmosféře, v jaké náladě a tak dál na to dívali.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem si říkala, že čtenářům by se určitě cestopis očima muzikanta velmi líbil.

Host (Jiří Pavlica): No ale asi. No prostě z toho sešlo, protože jsem a určitě jsem udělal dobře, že jsem se věnoval jiným věcem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počítáte země, které jste navštívil, ať už s hudbou nebo soukromě?

Host (Jiří Pavlica): Nepočítám. To není.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale odhadem, kdyby střelil teď od boku. To se asi ani nedá.

Host (Jiří Pavlica): Nevím, a tak jako. Takových muzikantů, vždyť si vemte Českou filharmonii, ta objela zeměkouli tolikrát. Jako znovu říkám, že tím jako to není to právě, čím by se člověk zabýval, abych počítal, že tam jsem ještě nebyl. Tak nějak to je.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už když jsem si před časem s vámi domlouvala dnešní rozhovor, tak to bylo poněkud problematické, protože vy jste byl ve Spojených státech, nebo jste se tam zrovna chystal. Museli jsme si na vás tady počkat. Hrál jste tam jen pro české krajany a nebo pro rodilé Američany? Mě by zajímalo, jestli mají o české muzikanty Američané vůbec zájem. U krajanů to předpokládám, tam je to jasné. Určitě je potěší, když tam český muzikant zamíří.

Host (Jiří Pavlica): To je správná otázka, protože já myslím, že nevím teď, kolik procent, jestli úplně všichni čeští hudebníci, kteří jedou do Ameriky a pak tady jsou takové ty bombastické titulky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zaplnili halu.

Host (Jiří Pavlica): Tak tam asi jo, že jo ale. Je to trošičku jinak. Ta Amerika má takových super hvězd a takových, má absolutně všechno. Takže já si myslím, že tam to spíš funguje na takové jiné úrovni. Řekl bych, že to je, tak jsem to pociťoval, že vždycky tam, když jsem někam přišel a nebo když jsme tam byli i třeba s celou kapelou před pár lety, tak to fungovalo spíš na té úrovni jistého, bych řekl přenosu energie. Prostě přijdu, jsem tady a teď vám chci něco sdělit a přinést nějaké a dobré a vlídné a já nevím jak, poselství o naší kultuře. A nechceme je v žádným případě šokovat bombastickým, něčím. Toho oni tam mají tak strašně moc, takže o tom určitě to moje a nebo naše hraní nebylo to a není a já doufám, že ani nebude.

Moderátor (Vladimír Kroc): Všechny ty hudební cesty a dokonce i do Spojených států, platí to vlastně tak, že je to oboustranně obohacující, protože třeba když jste hráli na Havaji, věřím, že pro vás tam musela být spousta inspirace.

Host (Jiří Pavlica): To je samozřejmé a vy jste vzpomněl tu Havaj, tak tam jsem měl možnost navštívit jednu zajímavou osobu a jeden zajímavý, našimi slovy nebo našima očima řečeno, soubor. Ale není to samozřejmě ten klasický, tak jak my jsme zvyklí. Prostě je to společenství lidí, kteří se velice intenzívně hlásí ke svému havajskému původu a bylo to na ostrově Big Island, kde mají hlavní město Hilo, které má asi 20 nebo 25 tisíc obyvatel. Tak abychom si jenom uvědomili to, jaký asi, jakých rozměrech tam to existuje. A když jsem třeba viděl zkoušku, no zase řeknu zkoušku a ono je to spíš setkání těch lidí, kteří si přišli zatančit a  připomenout si své vlastní kořeny. Takže takové tančení jejich tance hula, který je založen na tom, že za prvé tančí bosky a tančí tak, že principem toho tance, že se nesmí ani na vteřinu odpoutat od země. Jakkoliv se jakoby chtějí vznášet, tak vždycky třeba patou či špičkou palce se musí dotýkat země. Protože to je to, co symbolizuje to jejich sepětí se zemí a to vlastně sepětí se zemí s lávou, abych tedy byl přesnější. Protože tenhle ten ostrov je geologicky nejmladší a kam šlápnete, tam je to láva a nebo už tedy zúrodněná, rozdrobená a tak dál. Takže měl jsem tu možnost a bylo to nesmírně inspirující. Taková zpěvačka Kekuhí, kterou dokonce jsem oslovil jako v tom smyslu, že kdyby chtěla přijet do České republiky na některý z festivalů a dokonce jsem věděl i na který a dokonce by jí i rádi přivítali, tak jako to sice nezavrhla, ale řekla, že ona své společenství neopustí. Jedině s  celým jakoby tedy tím souborem, což samozřejmě zase se ocitneme v  reálných ekonomických vazbách a to nikdo nezaplatí. Takže kdyby chtěla sama nebo s nějakým muzikantem, tak určitě. Ale možná se mi to podaří, letos ne, ale třeba na rok.

Moderátor (Vladimír Kroc): Uvidíme, tak bylo by to určitě zajímavé to vidět, slyšet na vlastní uši, oči. Ale mě tak napadlo, možná je to hloupá otázka, ale když už jste poznal tolik folklórních souborů po celé zeměkouli, dá se najít něco, co by měli společné?

Host (Jiří Pavlica): Tak určitě. To je hluboká otázka. Já teď se bojím, že nebude dost hluboká ta odpověď, ale asi filozoficky vzato. Ten člověk, ať je ze severu z jihu, ať je černý, bílý nebo je to eskymák nebo to je prostě úplně jedno je, má své limity. Narodí se, prožije osud, zemře a všechna etnika, všechny národy v těch svých pra pra pra kořenech mají ve svém repertoáru, abych tedy to tak ošklivě řekl. Prostě mají ve své tradici, to je líp, mají písně, tance, obřady, které se dotýkají těch základních životních situací. To jenom my dnes v přetechnizovaném světě jako bychom to chtěli vytěsnit, že se člověk narodí a hlavně že zemře. To my nechceme slyšet. Ale prostě život takový je, že všechno má svůj začátek a všechno konec. Takže tohle mají zcela určitě společné, že ať je to jižní Afrika, ať je to Mexiko, ať je to cokoliv, Mongolsko, které se jsem zmínil a nebo Havajské ostrovy, vždycky tam najdete tyhle základní uzlové body lidského života, které jsou zachyceny v písni, v tanci, v  té jejich tradici. Tak to mají zcela určitě společné. A to jestli už se pak vyjadřujou trošičku rytmičtějším či meditativnějším nebo jiným způsobem, to už je odvislé od jejich prostě kulturních tradic.

Moderátor (Naděžda Hávová): Přinesl jste sebou k nám do studia svou desku. Je to už deska staršího data. Vy jste si tak před vysíláním posteskl: Škoda, že jsem ještě nic nenatočil s tou mou Havajankou. Ale tak nevadí, poslechneme si něco staršího, co to bude?

Host (Jiří Pavlica): Tak je to cédéčko, které vlastně před pár lety vzniklo ve spolupráci s  jihoafrickým kamarádem Dizu Plajkízem, ale tomu samozřejmě, než jsme to natočili, předcházely mé cesty tam a nebo snaha o poznání tamějších různých kulturních zákonitostí. A když už jsem tady nakousl to, že mě jako člověka zajímají ty uzlové body toho lidského života, tak zcela zákonitě mě zajímají všechny obřady. Takže jsem tam kromě jiného navštívil třeba takovou sugestivní nedělní mši v černošské čtvrti Guguletu v tom Tamšiku v předměstí Kapského města a natočil jsem řadu záběrů. A když jsem pak dělal jako druhou desku, nebo abych přesněji, teď se nechci chlubit, ale když prostě za tuhle desku jsem dostal zlatou desku, tak jsem udělal druhou jako bonus a tu jsem sestříhal z  dokumentů, které jsem natočil v té Africe a toto je jeden kratičký možná úryvek. Jeden z těch záběrů z té nedělní mše, která já doufám, že z těch záběrů to půjde poznat, měla svojí nesmírnou atmosféru a pro nás středoevropana, sledovat, jak se při mši tančí a jak se kancionál stane v jistém okamžiku bicím nástrojem, když oni takhle. Já teď nechci tady plácat na mikrofon, ale to si myslím, že je zajímavé, tak snad to tam uslyšíme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Český rozhlas 1-Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Ten, kdo si nás.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono to vypadá, že trošku světem křížem krážem, vlastně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano, ten kdo si nás zapnul teď, možná by si mohl myslet, že u nás ve studiu je nějaký černošský muzikant. Není to tak, je s námi primáš Hradišťanu, Jiří Pavlica. Povídáme si o vašich cestách. Teď se chystáte do Japonska. S Japonci už zkušenosti máte. V  jednom z dřívějších rozhovorů jsem se dočetla, že jste byl zklamaný jejich rezervovaností, že málo tleskali, nebo uměřeně tleskali.

Host (Jiří Pavlica): Tak oni uměřeně tleskali vždycky mezi jednotlivými kousky a pak na závěr, když už věděli, že je konec podle programu a podle toho, když už jaksi bylo jasné, že je konec.

Moderátor (Naděžda Hávová): Oni se programem řídí jak jízdním řádem.

Host (Jiří Pavlica): No tak oni si hlavně mezi těmi jednotlivými čísly programovými vždycky udělali takový to, svůj povinný potlesk a pak a hlavně si psali. Pořád si psali, já jsem měl pocit, že jsem na nějaké, něčem, výslechu nebo přednášce, ale pak na závěr zase stoupli a plácali.

Moderátor (Naděžda Hávová): A ptal jste se jich, co si poznamenávali?

Host (Jiří Pavlica): Všechno možné. Je všechno strašně zajímá. Co to je za nástroj, proč to je, k jakému účelu tahle ta píseň třeba je, nebo prostě nejrůznější informace.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme si hodně povídali o vašich cestách, ale protože ten kraj tam kolem Uherského Hradiště maličko znám, vím, že je to krásná oblast, pro vás to musí být čím dál hezčí se z toho světa domů vracet, ne?

Host (Jiří Pavlica): Tak já se vůbec netajím tím, že tam mám své srdce a že bych v podstatě ani nemohl se vydávat na nejrůznější cesty, kdybych tady tu jednoznačnou a jasnou kotvu, nebo ten kořen, nebo prostě ten domov, jakkoliv to nazveme, kdybych ho prostě neměl, tak by to nešlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy teď připravujete hudbu k výročí Slováckého divadla. Kolik roků oslaví?

Host (Jiří Pavlica): Jestli se nepletu tak šedesáté výročí založení divadla. A to divadlo je myslím, má teď šťastné období, tak jak to bývá u takových tehle. Tak teď má šťastné období, je tam moc šikovná, mladá generace a tak se těším na to. Už jsem to dotočil minulou sobotu a tak snad to bude dobré.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na Nový rok mělo při novoroční ekumenické slavnosti v  Praze premiéru Oratorium smíru. Psal jste ho pro velký orchestr, sólový soprán, alt, tenor, bas a mužský sbor. Jak dlouho vám práce trvala?

Host (Jiří Pavlica): No tak to je samozřejmě trošku jiná parketa a jiná závažnost a jiný smysl těch věcí. To jsem dělal opravdu dlouho a abych pravdu řekl, tak jsem si všechna ta východiska, texty, které v zásadě jsou biblické texty, ať už starozákonně nebo novozákonně, tak jsem si to určitě rok na tom pracoval.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zpěváci zpívají v několika jazycích.

Host (Jiří Pavlica): Zpívají hebrejsky, zpívají řecky, zpívají latinsky a samozřejmě taky česky, ale vedle toho také staroslověnsky, protože je tam třeba jeden text, nebo úryvky a myšlenky z Proglasu, tedy toho Proglasu, který jaksi se snažili Svatý Cyril a Metoděj přiblížit tady těm Moravanům a  chci říct. Nechtěl jsem to teď nějak priorativně pominout, no ale prostě těm nevzdělaným našim dávným předkům.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tímto oratoriem chci připomenout, že pokud se lidé nedomluví, pak naše existence na této planetě postrádá smysl. Tolik citace. I proto jste skladbu nazval Oratoriem smíru?

Host (Jiří Pavlica): I proto, ale nejenom proto, protože, ale já bych to vlastně ani neměl rozvádět. Tam je to řečeno jasně, stručně, čas v rozhlase je drahý. Tak já jenom dodám to, že pro mě to byla samozřejmě velká čest, že to mělo provedení na Nový rok a že to mělo v přímém televizním přenosu, s tím, že to zcela automaticky nese potom znaky toho jistého většího psychického zatížení, vypětí, přímý přenos na Nový rok. Po Silvestru, né že by někdo jaksi jásal večer, ale je to vždycky trošičku psychicky náročnější, tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kolik se najde příležitostí oratorium, tak velké dílo předvést posluchačům?

Host (Jiří Pavlica): Tak to jsou výjimečné příležitosti. To znovu říkám, je to o něčem jiném než to, co si hrajeme třeba s Hradišťanem. Tam máme X sto nebo sto padesát koncertů za rok a jako hrajeme si, co chceme a kde chceme a jak chceme a tady to je jinak. Takováto skladba, když má jedno třeba dvě provedení za rok, tak jsem tomu rád.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pokud dobře vím, tak 28. června naši posluchači mohou zamířit do Litomyšle na festival, Smetanova Litomyšl a tam oratorium uslyší.

Host (Jiří Pavlica): Tam by mělo zaznít, ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych se teď pozdržel u té vaší zmínky o Silvestru a  nějakém slavení nebo neslavení. Mě teď napadlo, že k té vaší muzice patří něco toho dobrého moku. Zdá se, že vy to s tím určitě nepřeháníte, protože vypadáte velmi dobře, řekl bych, že od té doby, co jsme se neviděli, jste omládl.

Host (Jiří Pavlica): Kéž by to byla pravda. Já jsem dnes málo spal, včera málo spal.

Moderátor (Vladimír Kroc): A není to poznat.

Host (Jiří Pavlica): Dobře, no. Tak jistě, že to nepřeháním. Já si myslím, že člověk má zůstat svobodným ve vztahu ke všemu, co ho obklopuje a  myslím teď svobodu ne ve smyslu anarchie, ba naopak ve smyslu jisté nezávislosti. Takže já nechci být závislý ani na tom, či na onom ani na vínu nebo na slivovici, či na nedej Bože něčem ještě horším.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kolik koncertů odehrajete měsíčně nebo ročně, jestli to máte spočítané?

Host (Jiří Pavlica): To je různé. Já moc statistik nejsem, ale řekl jsem tady sto nebo sto padesát někde v tom rozmezí se to pohybuje podle různých okolností. Když budeme dělat desku, tak já jí musím taky někdy připravit a musím někdy ty věci napsat a nacvičit pak. Musíme se to naučit, musíme to zažít a tak dále. Takže od toho všeho se to odvíjí. Teď ty poslední roky jsme hráli hodně. Letos si myslím, že to bude míň, protože bych chtěl, abychom v létě, přes léto natočili jednu takovou desku pro děti. Tedy CD pro děti a bude to vlastně ozvučení jedné knížky, která už vyšla ve Vyšehradu a jmenuje se Zpívání u maminky. To připravila, krásně připravila paní Jiřina Rákosníková a já jsem byl požádán, abych jí jakoby takzvaně ozvučil. A už se těším, dokončil jsem hudbu pro Slovácké divadlo a už mám na klavíru teď Zpívání u maminky, už se na to těším.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jakým způsobem si organizujete čas, protože my jsme tady vyjmenovali jenom část vašich aktivit a mám pocit, že k tomu, abyste nějakým způsobem mohl tvořit, se nedá být jak se říká rozlítaný mezi Japonskem, Spojenými státy do toho nějaký rozhovor, třeba v  rozhlase. Máte tohle to na paměti a uděláte si třeba červenou, červeným škrtem nějaký měsíc, kdy se snažíte koncentrovat na tu hudbu?

Host (Jiří Pavlica): To se přiznám, že trošku, musím začít, to jste mi připomenul, že bych měl na sobě začít víc pracovat ve smyslu organizování si těch věcí. Protože asi je všeobecně známo, že v okamžiku, kdy člověk nestíhá, tak se začne, začne být více a více vláčen těmi úkoly a to se snažím, učím se to, abych se naučil říkat ne. A hrozně mi v tom pomáhá moje žena, protože mi jednou dala před oči článek, říká: Tohle si přečti. A byl tam rozhovor s Pavlem Landovským. Ona říká: To nemusíš číst, pořečti si tuhle větu. Oni se ho ptali a umíte odmítat role nebo něco? A jak to děláte? A on říkal: No to se takhle podíváte a řeknete ne. Takže já se to učím a po pravdě řečeno to nějak v povaze neumím to, ale učím se to.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jsem se právě chtěla zeptat, jestli ta vaše pracovitost nehraničí s workoholizmem a co na to doma, jestli nechybíte dětem?

Host (Jiří Pavlica): No, já se bojím, že občas chybím a teď třeba jsem si to minulý týden, když jsem měl volno a hlavně volné večery jsem měl. A každý podvečer, protože jsou opravdu ve věku toho intenzivního, to jsou prostě neuvěřitelné zázraky, co ze dne na den ty děti dokážou udělat a každý podvečer vlastně jsem s nima chodil na hřiště a fakt jsem si to vychutnával. A i já jsem vlastně zjistil, že tím, že jenom tam lítám a  běhám někde s balónem, ačkoliv vůbec jako s dvouletým Marečkem těžko si můžeme hrát fotbal. A mě vám to tak prospělo jako. Bylo to bezva. Takže si to člověk připomíná. Asi bych si měl teď tady veřejně slíbit, že budu na sebe přísnější a naučím se víc říkat ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak fajn, to si povíme příště.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře řečeno, myslím, že ale vaši příznivci a naši posluchači by rádi slyšeli něco jiného. Jak moc uslyší vás a Hradišťan tady doma. Mluvili jsme o vašich neustálých výletech do zahraničí.

Host (Jiří Pavlica): Tak určitě nás uslyší. Především mám pocit, že v červnu a v červenci, to jsou jednak nejrůznější festivaly, ale také jenom namátkou určitě si je dobré připomenout koncert, který bude 4. července, to je takový ten koncert lidí dobré vůle na Velehradě, pak je to folková Náměšť, pak je to festival v Náměšti nad Oslavou, takových dalších a dalších určitě jsem něco zapomněl. A taky přes ty letní měsíce budeme dělat na té desce a pak budu mít 14 dnů dovolenou. Doufám, že z toho nebudu ukrajovat jako každoročně. No ale pak teda září, říjen máme trošičku zase mít rozcestováno a no a než se nadáme, tak je prosinec a to jsou zase vánoční koncerty.

Moderátor (Naděžda Hávová): Náš čas prchá, musíme končit. Na závěr si zahrajeme jednu písničku z desky, kterou jste přinesl s africkými motivy. Co to bude teď?

Host (Jiří Pavlica): Tak ona nemá úplně africký motiv. Možná spíš bude trošku korespondovat s tím mým slibem, že bych se měl naučit říkat ne. A je to písnička, která se jmenuje Studánka a je to dejme tomu výpověď už zralého muže, který ví, že ne vždycky se všecko v životě musí dařit a když se nedaří je dobré mít svojí studánku. To znamená mít čas se zastavit, popřemýšlet a říci bylo to dobře, nebylo to dobře a kam mám jít dál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Myslím, že bylo dobře, že jsme si počkali, protože tento rozhovor jsme domlouvali minimálně čtvrt roku. Nakonec se všechno podařilo. Děkujeme, že jste si udělal čas a přišel do budovy Českého rozhlasu tady v Praze. Přejeme hodně hudebních nápadů, úspěchů v práci, spokojených posluchačů a samozřejmě tedy i toho času pro vás, jak jste tady si teď řekl ta svá předsevzetí. Hostem pořadu, Dva na jednoho byl primáš, houslista a skladatel, Jiří Pavlica. Mějte se dobře, na shledanou.

Host (Jiří Pavlica): Děkuji za pozvání a na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme i vám, že jste s námi zůstali a vydržte i  dál. Čekají na vás další pořady Radiožurnálu. Loučí se Vladimír Kroc a  Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.