Je to vlastně tak trošku náhoda. Když dnes večer, v první únorovou sobotu roku 2006, sedím poněkud smutně a opuštěně nad počítačem a dělám si pořádek ve svých textech, nahrávkách a fotkách, narazil jsem i na následující rozhovor. Vznikl už předloni, vlastně velmi náhodně. Mnohokrát v minulosti jsem se chtěl pozastavit u jména legendárního vypravěče z našeho rodného kraje, u Vaška Mlýnka. Samozřejmě jsem věděl, že už dávno zemřel při tragické autonehodě, kterou nezavinil, ale toužil jsem se o něm dozvědět něco více, chtěl jsem zjistit, zda po něm zůstaly děti, jak žijí, jak na něj vzpomínají.

Pro čtenáře, kteří v našem kraji nežijí, snad jen řeknu, že Vašek Mlýnek byl skutečně fantastický lidový vypravěč, který se narodí snad jednou za sto let. Nenapadá mě nikdo, kdo by se mu mohl jen přiblížit, lidé z jihu Moravy Vaška Mlýnka opravdu milovali. Sám si pamatuji, když jsem byl ještě opravdu děcko, jak přijel k nám do Lhoty. Snad nikdy tolik lidí ve Lhotě na nějaké akci nebylo, hřiště, kde vystupoval, bylo narvané a lidé nadšení.

Předloni jsem tedy zajel do jeho rodného Kuželova na Horňácku, stačilo se zeptat prvního člověka, abych se o tomto vypravěči dozvěděl spoustu informací. Jakmile navíc Kuželovjáci uslyšeli slovo Mlýnek, hned se zastavovali a přidávali další vzpomínky. Nakonec mi poradili, kde bydlí jeho syn, s kterým jsem si domluvil schůzku a při příští návštěvě s ním udělal rozhovor. Byl jsem ze setkání s tímto Mlýnkovým synem nadšený, líbila se mi jeho vstřícnost, citlivost i to, jak krásně na svého otce vzpomínal. Tento rozhovor vám teď tady nabízím, ještě nikde nebyl publikovaný, měl jsem ho mezi spoustou jiných věcí ve svém "archívu".

Snad bych ještě dodal, že přímo u svého srdce cítím, jak by bylo dobré o Vaškovi Mlýnkovi napsat něco většího, hlubšího, prostě obsáhlý text, který by co nejzajímavěji tohoto výjimečného muže lidem přiblížil...A zároveň hledal odpověď i na otázku, jak je možné, že takový talent přišel na svět právě na Horňácku.


OTEC BYL PERFEKTNÍ, VZPOMÍNA SYN VYPRAVĚČE VAŠKA MLÝNKA

Lidový vypravěč Vašek Mlýnek patřil k nezapomenutelným osobnostem Horňácka. Rodák z Kuželova si dokázal získat svým vyprávěním i dobrosrdečností obrovské množství příznivců, kteří na něj dodnes vzpomínají. Bohužel, jeho život skončil předčasně a tragicky v roce 1978, kdy se v dvaapadesáti letech stal obětí dopravní nehody.
Nesmírně mě zajímalo, jaký Vašek Mlýnek vlastně byl, jak žil, kde se v něm jeho vypravěčské umění, kterému se dodnes nikdo ani nepřiblížil, vlastně vzalo. Jel jsem proto do Kuželova, zeptat se, zda měl vlastně nějaké potomky. Tak jsem se setkal s jeho synem, který se shodou okolností jmenuje Vašek Mlýnek. „Každé ráno, když se obudím, tak na svého otce myslívám, byl perfektní,“ vzpomíná v následujícím rozhovoru.

Pane Mlýnku, myslíte si, že se váš otec s takovým talentem k vyprávění už narodil?
Určitě. On byl kašpar od narození. Moje matka, která s ním chodila už do školy, často vzpomínala na jednu historku, jak jedl pod lavicí klobásku. Uviděl ho učitel a říkal mu, že ať si stoupne před lavici, klobásku si dá do huby a celou hodinu si z ní ani neukousne. Jenže on potvora, si vzal ještě jednu a tu nenápadně snědl, zatímco druhou držel v hubě.

A pokud jde o vyprávění?
On už to měl v sobě od malička. Spoustu toho slyšel od strýců, dědáčků a pradědáčků. A také od naší matky, která dělala v trafice, kde se scházeli lidé na cigarety a vyprávěli si různé zážitky. Navíc otec matky chodil hrávat na trůbu a měl tak spoustu zážitků, který vykládal. Perfektní byla i jeho matka, moje babička, určitě toho hodně pochytil od ní.

A co jeho otec, tedy váš děda?
On vlastně tatu neznal, odjel do Ameriky, když mu bylo pět měsíců. Bylo to vlastně takoví dobrodruzi, jeho strýc utekl do Německa a tam se i oženil. Po jednom z těchto sourozenců můj otec zdědil to, že uměl krásně malovat.

To jsem vůbec nevěděl, že maloval.
Uměl. A hrozně ho to bavilo. Doma máme hned několik jeho obrazů.

Co maloval především?
On maloval všechno, od diplomů přes obrazy k narozeninám, co po něm kdo chtěl, to udělal. Když měl chvilku času, seděl doma, pustil si blahopřání v rádiu, kde hrály dechovky a u toho maloval. Nikdo ho nesměl vyrušovat.

A maloval od malička?
Ano, on se vyučil v Hroznové Lhotě, tam malovali truhly na prádlo. Potom maloval slovácké ornamenty a dělal i malíře pokojů. Kromě toho dělal i sklenáře. Řada lidí si ho zvala domů nejen kvůli práci, ale i proto, že uměl kecat a obveseloval půl dědiny.

Kdy vlastně začal se svým vyprávěním vystupovat?
Mohlo to být tak kolem dvaceti roků. Nejdříve ale hrál na klarinet, vystupoval s legendárním houslistou Jožků Kubíkem. Nejdříve hráli v padesátých letech jazz a pak cimbál. Zábavy byly třikrát do týdne, tatu donutil, aby jim něco povykládal. A už u tohoto zůstal.

Opravdu hráli jazz.
Ano, jezdili i na Slovensko. Brzy ale skončili a začala éra cimbálovky, začal vystupovat s Jožků Severínem. Ten měl cimbálovku a zpíval, tata vykládal. Nikdy se už nerozešli. Tata měl i pár svých vystoupení, ale když Severin potřeboval, tak dělal s ním. Až do roku 1978, kdy měl tu nehodu.

Byl veselý i doma?
To byla zvláštní osoba. On doma moc času netrávil. A když už doma byl, tak maloval ty diplomy a obrázky.

Takže byl tichý a moc toho nemluvil?
Ne, on se vždycky vykecal na pódiu. Když byl doma, babka mu říkala: „Vašku, vypni trochu, děcka máš, do práce chodíš a po večerech nejsi doma.“ On byl klidný, vyrovnaný chlap, který maloval do úplných detailů. Ale když se oblékl do kroje, došel na scénu a uviděl lidi, byl v úplně jiném světě. Jako by se znovu narodil. Měl rád smích, byl šťastný, že lidé mají radost.

Musel mít dobré srdce...
On nemohl nikoho zklamat. Jak při vystoupení, tak při práci. Když po něm někdo něco chtěl a on měl čas, tak pro každého udělal všechno. Řada lidí chodila za ním i domů, tady se dveře netrhli, návštěvy chodily a denodenně. a jeho matka, to bylo osoba perfektní, on to chytili od svojéj matky, oni pak dělali scény, že zostával rozum stát.

Každého asi bude zajímat, jestli jeho historky byly pravdivé nebo jak moc si jich upravoval. Jak to tedy bylo?
Upravoval si je. Když jsem dělal ve Vyškově u Vojenských staveb, vykládaly se tam různé vtipy a zážitky. Doma jsem je otci povídal a on je během hodiny dokázal upravit na lidi v okolí a ještě je vyprávět. To bylo nepředstavitelné, co on dokázal z normálního vtipu udělat.

Slyšel jsem, že uměl různé sousedy i napodobovat....
To je pravda, uměl to výborně. Když šel do hospody, říkali mu: „Vašku, řekni to, jak to říkám já.“ On to stoprocentně dokázal, a to i čtyřmi způsoby. Když mluvil, hned jsme poznali, koho právě napodobňuje.

Pokud vím, ve své době, byl nesmírně populární, kam přijel, tak byly na něj davy lidí. Vnímal jste jako malý tuto jeho popularitu?
Samozřejmě ano. Ale tato popularita měla i svou druhou tvář. Komunisté na něho nasadili nějakého estébáka, který ho hlídal a ze mně tahal rozumy. To jsem ale pochopil až po dvaceti letech. Ptal se mě na babičku, maminku, na tatu, na všecko. Mně bylo 14 roků a tehdy jsem to nechápal. Dnes vím, proč tata komunistů neměl rád, proč o nich do smrti neřekl dobré slovo.

Měli zřejmě zájem mít ho co nejvíce pod kontrolou...
On jim dělal všechny oslavy MDŽ, nemohl jinak. Za jedno vystoupení, na kterém byl od večera až do rána, dostával 120 korun. Prostě ho zneužívali, ale tata byl takový dobrák, měl radost, že může rozdávat humor.

To muselo být od něj obrovské nasazení...
Já jsem to nechápal. On dojel ve dvě hodiny ráno z vystoupení a ráno v šest jel do zaměstnání v Kordárni. Když jsem se ho ptal, proč to dělá, opět jsem uslyšel: Že největší radost má z toho, když se lidé smějí.

Myslíte si, že byly věci, které nemohl při vystoupení říkat?
Jistě, rád by toho říkal víc. Ale když například natáčeli filmy nebo silvestrovské pořady, musel dopředu napsat, co tam bude říkat, a komunisté mu to schválili. Některé filmy nikdo ani nevysílal, nevím proč, jsou to dobré filmy. Vím, že některé neprošly cenzurou.

Neuvažujete nad tím, že byste založil nějakou tradici, která by uctívala jeho památku?
Často nad tím uvažuji. S šéfem Větrného mlýna jsme chtěli v rámci Horňáckých slavností uspořádat nějaká vystoupení, nějakou vzpomínku, ale zatím jsme to nedotáhli do konce.

Pane Mlýnku, vzpomenete si často na svého otce?
Myslím na něj každé ráno, když se probudím. Byl perfektní.

RADEK BARTONÍČEK

Tak tuto fotografii Vaška Mlýnka mi poslala paní knihovnice z Hluku Marie Plačková poté, co uviděla rozhovor s Mlýnkovým synkem. "Našla jsem ve svých šuplících fotku Vaška Mlýnka. Foto je z roku 1959 a bylo pořízeno na Dolňáckých slavnostech v Hluku," píše paní Plačková. A já moc děkuju!!!