Nepublikovaný komentář

Čeká mě to příště a zřejmě ještě mnohokráte poté. Vždy, když se dám do řeči s někým, kdo se mě jako politického novináře mimo Prahu zeptá, cože se to proboha děje v oné velké politice, co to provádějí politici či senátoři, jaké zlořády se to v politice odehrávají, jak politici hrabou jen a jen pro sebe a vůbec – jak jen prý můžu o takovém světě vůbec psát?

Poslouchám ty připomínky i patnáct let po listopadu 1989, ať už vládne pravice či levice, ať po letní Vltavě plují loďky nebo se v zimě nad ní houfují havrani. A přemýšlím nad tím, do jaké míry se média podílejí na stvoření tohoto světa politiků, kterým občané tak strašlivě opovrhují.

Mohl bych takové chmury rozehnat jednoduchým vysvětlením, že to politici si takový svět vlastním dočiněním vytvořili a nemohou se tedy podivovat takovým náladám svého lidu. Ale je tomu skutečně tak?

Mám stále silnější pocit, že média znázorňují politiku přespříliš zjednodušeně, agresivně, populisticky a poněkud nereálně. Jakoby pro ně bylo podstatně lákavější a výhodnější líčit ji jako místo, kde jdou lidé především kvůli osobnímu obohacení, uspokojení svých podivných choutek či proto, že by nikde jinde nenašli živobytí. Jistě, politiku tvoří i takoví lidé, ale jistě nepřevažují.

Jako příklad si postačí vzít například poslance či senátory. Pro média, a tedy tím i pro čtenáře, je mnohem zajímavější líčit zákonodárce jako individua, která nesedí způsobně v lavicích, v zákulisí popíjejí, stále se hádají a k tomu ještě zcela zbytečně cestují.

Lze vytýkat parlamentu a jeho členům mnohé. Realita je ale samozřejmě mnohem pestřejší, jenže pro média jaksi složitější. V parlamentu je totiž možné zažít mnohdy zajímavé debaty, jejíž účastníci vskutku mluví o samé podstatě různých problémů. V parlamentu sedí řada zákonodárců, kteří sedí nad návrhy „nudných“ paragrafů, o kterých například dlouze licitují v téměř pro veřejnost neviditelných výborech. A konečně - i v parlamentu můžete poznat, jak je politika nesmírně zajímavá oblast, kterou má smysl poznat a také se jí podrobněji zabývat. Jenže, zajímalo by toto ctěné čtenáře či diváky?

Nelze se ale potom divit, že lidé v Česku tak neuvěřitelným způsobem pohrdají politikou či parlamentem. Nelze se ani divit, že takové procento Čechů či Moravanů sní o komunistickém režimu a tolik jich dává ve volbách hlas straně, která tento ohavný režim zosobňuje.

Cesta, kterou média za posledních patnáct let urazila na cestě za čtenářem je v mnohém úctyhodná, novinářská svoboda je obrovská a přejme si, aby trvala. Jenže nemůže se tato cesta proměnit v cestu do pekla? Služba čtenáři se může změnit v podbízení a zobrazování světa přesně v takových barvách, jaké on si přeje vidět. Čtenář, postupně vychovaný a v utvrzovaný v nenávisti k politice, pak může být tím nejposlušnějším služebníkem pro různé demagogy a extremisty.

Před patnácti lety jsem byl přesvědčen, že psaním, kritickým psaním, lze pomoci budování mladé české demokracie. Jsem o tom přesvědčen dodnes. Je fantastické, kam se Česká republika, přes mnohé potíže, za posledních patnáct let vypracovala. Někdo by řekl, že i díky médiím, jiní že navzdory jim. Je ale na médiích, aby se při současném bilancování české společnosti podívala i sama na sebe. A to stejně nekompromisně, jako se dívají na ostatní.

RADEK BARTONÍČEK (prosinec 2004)