Aj, to sú maléři od Boha samého…
lidoví malíři rodu Hánů z Blatnice pod Svatým Antonínkem


Lidové malířství představuje oblast tradiční lidové kultury, které nebyla doposud věnována patřičná pozornost. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti obsahuje ve svých sbírkách početný soubor ikonograficky pozoruhodných obrazů na plátně, jejichž autory jsou naivní malíři z rodu Hánů.

Usadili se v Blatnici pod svatým Antonínkem, v proslulém poutním místě s kaplí sv. Antonínka nad Blatnicí, které jim umožňovalo rozšiřovat především tvorbu čerpající z oblasti náboženské ikonografie.

S jejich pracemi se v rodové línii setkáváme v průběhu celého 19. století. Hánové se s oblibou věnovali i malbě názední, malování na nábytku, plechu, na textiliích, např. malováním praporců a korouhviček. Stěžejní tvorbu představují olejomalby na plátně, které jsou ve velkém souboru zastoupeny ve Slováckém muzea, ale nacházejí se rovněž v dalších institucích a jednotlivě v soukromých sbírkách v obcích po celém Slovácku. Vždyť si je lidé odnášeli z pouti od Svatého Antonínka, kde Hánovi své obrazy údajně nabízeli věřícím.

Hánovi přišli do Blatnice ze Starých Hutích – Glashüttenu pod hradem Buchlovem, kde stála na panském pozemku v údolí kolem potůčku Stupavy skelná huť a potašárna. Tehdejší obec Glashütten byla poprvé uváděna kolem roku 1701 a měla kolem padesáti domů. Do konce 18. století se zvětšovala výroba potaše a tím přibývalo i dělnictva, které se zde usazovalo.

Začátkem 19. století měl huť v pronájmu Izák Reich z Buchlovic a vyrábělo se tu pod vedením skelmistra Kryštofa Hielepa, tabulové okenní sklo. Druhojakostní tabulové i duté sklo bylo dále místními dělníky využíváno a barevně malováno.

V té době zde žil v domku u potoka na čp. 19 Jan Hahn, (1777, Glashütten – 6.9.1836, Blatnička) s manželkou Annou (1780 – 27.12.1834), dcerou Martina Blably. Podruh Jan Hána pracoval v místní skelné huti jako navažec písku, sody, potaše, vápence a podílel se na utváření sklářského kmene, ze kterého vznikala sklovina. V peci se topilo dřevěným uhlím z místních lesů, na jehož těžbě se rozvětvená rodina Hánů také podílela. Manželům Hánovým se v Galshüttenu narodilo osm dětí.

Třetím v pořadí byl František (2.11.1804, Stupava – 29.12.1877, Blatnice čp. 55). Děti s matkou chodily do lesa na těžbu dřeva k výrobě dřevěného uhlí a později s otcem do hutě mlet vápenec. Tady František poprvé uviděl ruční práci malování a také začal kreslit na sklo. Poměry v zastaralé skelné huti, kterou Samuel Reich v roce 1823 modernizoval, se postupně vlivem konkurenční sklárny postavené v Koryčanech zhoršovaly a místní obyvatelé odcházeli za prací do nově vzniklých skláren v Kyjově nebo do sklárny v Novém Hrozenkově. Situace se ve sklárnách natolik zhoršila, že v roce 1876 musela svou činnost ukončit.

Do Blatničky přišla rodina Hánova v roce 1829 a usadila se na domě čp. 50, kde matka dětí Anna Hánová v roce 1834 zemřela. Její muž Jan zemřel v Blatničce čp. 50 v roce 1836 ve věku 59 let na choleru.

Syn František,se usadil v Blatnici na čp. 55, v domě, který mu otec zakoupil. Zde maloval nejen sklo, ale postupně se zabýval také malbou na dřevěný nábytek, plech a později se věnoval i malbě názední. Sklo nakupoval od žida ze Bzence, který pro zboží zajížděl do Galshüttenu a Koryčan a své výrobky prodával na jarmarcích.

Ve Bzenci se také svobodný František Hána potkal s Josefou Blažkovou (15.3.1812-), dcerou kloboučníka Josefa Blažka a Františky Saidové z Veselí (dcera měšťana Martina Saida z Veselí), se kterou se v kostele sv. Jana Křtitele 16.11.1835 oženil. Jako zdroj obživy tehdy v matrice uvedl, že je malíř. Splodili spolu pět dětí, čtvrtým byl syn Josef (20.3.1842, Blatnice čp. 55 – 20.4.1917), známý v Blatnici jako kostelník a pantáta maléř.

Výstava přibližuje tvorbu otce a syna Františka a Josefa Hánových. František upadl v zapomenutí, Josef je dodnes v paměti blatnických obyvatel uchováván. Malované votivní obrazy na plátně jsou odrazem jejich poučenosti a výrazem vztahu k víře.

Jednotlivé výjevy poodhalují tajemství celé křesťanské cesty, kterou nás výstava vede od doby adventní, začínající po svátku svaté Kateřiny k době vánoční, mezi Božím hodem vánočním, svátkem Narození Páně po slavnost Zjevení Páně.

Své místo má ve výstavě významné zastoupení doba postní a velikonoční, od Božího hodu velikonočního do Seslání Ducha svatého. Výjimečné je Hánovo pojetí zobrazování Nejsvětější Trojice, ale i znázoňování svatých Antonína Paduánského, Tomáše, Cyrila a Metoděje, Vavřince či Flomény, kteří mají v církevním kalendáři v tomto období svůj svátek. Samostatný úsek výstavy je věnován Panně Marii, kterou znázorňovali v nejrůznějších výjevech (Nanebevzetí P. Marie, P. Maria Růžencová, P. Maria Bzenecká, Svatohostýnská, Mariazellská, Provodovská). Oba Hánovi ji uctívali s velkou láskou a oblibou.

Pomyslnou procházku církevním rokem ve výstavě uzavírá Svátek Ježíše Krista Krále. Výstava je doplěna rodokmenem rodu Hánů a životními okamžiky, při nichž obrazy Hánových sloužily prostým a obyčejným lidem k rozjímání, modlitbě i potěše.