Pokaždé, když jdu na pouť, beru si kromě foťáku také diktafon, snažím se nahrávat si některé starší poutníky v krojích i kázání duchovních. A čím jsem starší, tím větší je má skepse k focení - a naopak tím více mi záleží na nahrávaných slovech. U fotografií je téměř jedno, kdy jsem je fotil a co na nich vlastně je, stejně nikoho nebudou zajímat. Naopak u slov alespoň trošku věřím, že nezapadnou, že si je někdo teď nebo někdy v budoucnosti přečte a třeba budou mít pro něho i smysl...

Nahrávek mám hodně, nahrál jsem řadu lidí i několoik kázání, bohužel nemám nikdy dos času na to, abych je přepsal, takže se bojím, že tyto nahrávky už nikdo nedá dohromady. Proto tentokrát dávám kazání světícího biskupa olomouckého Josefa Hrdličky jen krátce poté, co svá slova pronesl na Děkovné pouti na Sv. Antonínku.

Jde o přepis z diktafonu, některá slova jsem neslyšel přesně, proto si můžete na násedujících řádcích přečíst podstatnou část jeho vystoupení. Naslouchal mu zaplněný Antonínek, přišlo určitě několik tisíc lidí, včetně krojovaného procesí z Blatnice, k němuž se přidali ještě věřící z okolních obcí, například z Ostrožské Lhoty i z horňácké Hrubé Vrbky.

RB


Tady je prosím kázání:

... Naši rodiče vědí, že když se narodí děťátko, dlouho jenom přijímá a dostává vše od rodičů. A trvá dost dlouho, než dítě vyroste a je schopno říci poprvé děkuji, které je naučí maminka s tatínkem. A stále přitom dětem připomínají, aby poděkovaly, protože to je jedna dimenze života, že dostáváme, dáváme, děkujeme, prosíme.

Rodiče také dobře vědí, že například dětem v pubertě je těžké vysvětlit, že to není samozřejmost, ty oběti, ze kterých ony žijí. A někdy i rodiče zabolí, když se k nim děti nechovají pěkně. Teprve až tyto děti dorostou a mají vlastní děti, postupně stále více chápou, za co vše oni vděčí rodičům. Ale to už někdy rodiče bývají i na hřbitově.

Ano, my se musíme učit vděčnosti. Páter Šuránek říkal, že křesťanství je vysokou školou, univerzitou vděčnosti a také solidarity. Protože miliony lidí na této zemi žijí hluboko pod hranicí chudoby, často v nedůstojné bídě, hladomoru a nemocech. Bohu na nich záleží stejně jako na nás, i na ně chceme myslet při této pouti.

A ještě bych vám chtěl říci moji drazí, že mě často napadá, a je mi přitom velmi smutno, že to slůvko děkuji se velmi často vyskytuje v  běžném konvenčním styku. V obchodě, na úřadech, za každou sebemenší úsluhu neváháme říci děkuji. Ale představte si, kolik milionů lidí jenom v našem národě možná neřeklo ani jednou za život dárci všeho to své děkuji.

Jen si vzpoměňte, jak vysoké procento lidí v našem národě říká nevěřím, nebo spíše nevěřím, co myslíte, bylo by možno i takovou velkou pouť na hoře Sv. Antonína brát jako pouť zástupů? My nechceme děkovat jenom každý sám za sebe, ale my chceme děkovat i za ty, co sami nejsou schopni říci Bohu jediné děkuji. Ano, je to možné. Proto také tato pouť je takovou zástupní poutí za celý národ.

Současný hudební skladatel Petr Eben složil podivuhodnou, velmi nádhernou varhanní skladbu, kterou nazval Laudé, nebo-li Chválím. A sdělil v úvodu té skladby, že základní myšlenka, která ho inspirovala, byla v poznání, že naše doba je dobou hlubokého nevděku. Nevděku vůči lidem kolem nás, vůči světu, vůči Bohu. "Všude jen nespokojenost, vzpoura a skepse, jen po vděčnosti ani stopa. Proto jsem chtěl svým dílem vzdát Bohu chválu, jinak by toti musely kameny volat."

A o tom je i naše dnešní bohoslužba, naše srdce nejsou z kamene, naše srdce jsou živá, a my jsme Božími dětmi, které se neodvracují od tvůrce lhostejností nebo nevděkem, ale touží k němu ještě více přilnout, ještě více se s ním spojit a sblížit poutem lásky a vděčnosti.

Nezapomeňte moji drazí, kteří žijete v rodinách, že vaše rodiny jsou svatyněmi života. Vaše rodinné stoly jsou jakýmsi oltářem, kde přijímáte od Boha dary země, a rodinný stůl má být vždy spojen s modlitbou před jídlem a po jídle. Tam, kde se rodina nemodlí a neděkuje, tam nemůže ani sama čekat, že se dočká vděčnosti, třeba rodiče vděčnosti od dětí. Zatímco tam, kde rodina dýchá společnou modlitbou, před jídlem i po jídle, tam to pouto vděčnosti vždycky bude, tam bude to pojítko mezi nebem a zemí, v každém věřícím srdci, které děkuje Bohu za jeho dary.

Takže, kdo skoupě zasévá ve vlastní rodině, tak skoupě bude sklízet, jak říká písmo. Ale kdo požehnaně zasévá, ať je jistý, že i on bude požehnaně sklízet a dočká se radosti i na svých dětech a vnucích, i jejich příštích osudech. Kdo může pochopit, pochopí.

Vidíme, že krajina kolem nás je krásná, že země je dobrou půdou pro sklizeň těch, kdo za ni děkují. Ale musí se obdělávat, musí se obhospodařovat, musí být kultivována. To je předpoklad pro úrodu. A teď si představte, že Ježíš říká, že mu především záleží na úrodné půdě v našich srdcích. Naše srdce je stvořeno pro to, aby se pro Boha stalo úrodným polem a dobrou vinicí. Takže když Bůh dopřál nám úrodu na polích, v sadech a vinohradech, dopřejmu i mu jemu dobrou úrodu našich srdcí, našich rodin, našich farností, našich vzájemných vztahů a našeho celého života.