Vraťme se ještě na přelom šestnáctého a sedmnáctého století, zastavme se u něčeho, co bylo pro naše předky vůbec nejdůležitější - byl to boj o samotné přežití. Těžko mohli chápat, bez šance dostat se k vůbec nějakým informacím, proč jejich domovy ničí pro ně zcela neznámí lidé, proč jim zabíjejí blízké a ničí vše, co jim přijde do cesty. O své životy se museli strachovat v každé době, ve středověku i v době pro nás zcela nedávné, století dvacátém. Podívejme se ale nyní stručně na století sedmnácté, o němž máme několik, které nám naznačí hloubku tehdejšího neštěstí.

Už například v roce 1605 vtrhli do našeho kraje hajduci Štěpána Bočkaje, který vedl uherské povstání proti císaři Rudolfovi II. Při tomto boji jen tak "mimochodem" ubližovali těm, kteří neměli s císařem tolik společného. Při svých vpádech Bočkajovci mimo jiné vypálili Hluk, Blatnici i Ostrožskou Novou Ves, odvlekli některé obyvatele i jejich dobytek. České stavovské vojsko je sice o rok později vyhnalo, jenže místo nich přišel mor a povodně. Mor to byl podle tehdejších záznamů tak hrozný, že „lid tak tuze mřel, že nestačili mrtvé pochovávati“. Navíc lidé byli velmi hladoví, opět si pomozme tehdejšími záznamy, „lidé jísti museli jako jiná hovada, potomně pak z toho otékali, že pod ploty jako mouchy mřeli“. 

Někteří z těch, co zažili tento mor či vpád uherských vojsk, zažili ve svém životě ještě další pohromy, které nemohli ovlivnit. Po Bílé hoře Evropou procházela zničující třicetiletá válka, během které například několikrát vpadli do Čech i na Moravu Švédové. V roce 1645 se jejich velitel Torstenson zmocnil Uherského Ostrohu a zcela ho vypálil. A v sedmnáctém století ještě přicházeli další ničitelé, tentokrát z východu. Například v roce 1620 to byl sedmihradský vévoda Gabriel Bethlen, v roce 1663 pro změnu tlupy Turků z Uher, kteří rovněž zapalovali vše, co měly před sebou a mnohé nevinné vraždili či unášeli. Jestliže po jejich nájezdech zůstalo ve Lhotě deset pustých usedlostí, byl to právě důsledek jejich řádění. Jen pro představu - Turci si odvlekli rovněž tisíce koní, hovězího dobytka i ovcí.

Uherskobrodský kronikář Václav Letocha vykresluje tehdejší období takto. "Všechny domy a mlejny vypálili, dobytky pojedli a mnoho lidu pozajímali, kteří od hladu a zimy jako hovada mřeli, psy a kočky jísti museli...." Letocha také popisuje, v jaké zoufalé situaci byli naši předci na konci třicetileté války v roce 1645, kdy se chtěli švédští vojáci dostat přes Moravu ke svému spojenci, sedmihradskému knížeti Jiřímu Rakoczimu. "Jejich drancování a rabování bylo tak rozsáhlé, že držitel Uherského Brodu Vilém hrabě Kounic žádal v roce 1643 císaře o udělení moratoria, neboť vše bylo zničeno a lehlo popelem," napsal doslova hrabě.

Třicetiletá válka byla něčím, co do té doby evropská historie nepoznala. Zaznamenejme tady jen dvě čísla, která mluví za mnohá slova. 2 miliony a 300 tisíc. Dva miliony je počet obyvatel na Moravě před začátkem války. A 300 tisíc po jejím skončení. Ale mrtvé počítali všude, nejen na Moravě. V Čechách klesl počet lidí z tří milionů na 900 tisíc. A tak bychom mohli postupovat od jedné země k druhé.

Že by se lidstvo poučilo? Ale kdeže. "Strašnou pohromou pro kraj ostrožský," jak píší kronikáři, "byl vpád vojsk maďarských,Emricha Tokeliho, magnáta uherského, roku 1677. "Tehdy kde kdo před blížícím se nepřátelským vojskem utekl do lesů. Teprve po dlouhé době vraceli se uprchlí do svých domovů, jež však byly úplně zpustošeny."

Z dalšího líčení kronikáře, zapsaného na začátku dvacátého stolení, si můžeme udělat obrázek, jakou sílu a víru museli mít naši předci, aby dokázali dále žít.

"Tehdy počalo se zbylé obyvatelstvo vraceti ke svým rozbořeným domům, lámalo kámen, dělalo cihly vepřovice a tak si samo stavělo nové příbytky.I malinká okna si zdobili. Materiál dřevěný zdobili si sami ze stromů, jichž bylo dosti. V té době vykácelo se mnoho lesů. Z kmenů zhotovili si neumělá vrata a dvéře. Při výrobě používali jen sekery a nebozízka. I hřebíky zhotovovali si ze dřeva a jimi sbíjeli k sobě trámce. Místo kliky sloužili jim petlice. I strop zhotovovali si z otesaných štíp lesních stromů, trámy i rošty byly velmi silné a v některých "jizbách" zachovaly se dosud. Na ony doby upomínají i silné dvojité dvéře u bud vinohradních. I krovy si zdobili sami, a střechy kryli vesměs slaměnnými došky. Sami zhotovili si i nábytek do příbytků.Tento však někde i ohoblovali, aby byl pěknější. Ježto v té době nebylo v obci řemeslníků, byli nuceni sami zhotovovati si i hospodářské náčiní. Tak zhotovili pluh, vůz, vidly a jiné. V kuchyni bylo jen náčiní hliněné, lžíce dřevěné. Též šatstvo hotovili si sami. Jak mužské košile, kalhoty,tak i ženské rukávce, fěrtochy, zástěry, ba i ložní prádlo bylo hotoveno z konopného plátna.Ani na svátek nebylo nic lepšího. Režné šaty, trochu vybílené. Ze semene konopného "semence" tlačil se konopný olej, sloužící i ku svícení i co omastek. Dle sdělení starších občanů tlačili prý olej ve mlýně horním, patřícím nyní J. Přecechtělovi. Takto tedy žili naši předkové a ježto obec nebyla později už pustošena vojskem cizáckým, přibývalo lidu a tím i obec vzrůstala," končí optimisticky kronikář.

Samozřejmě, optimismus nikdy netrvá dlouho, začátek osmnáctého století opět nepřinesl klid. Zlo tentokrát přišlo v podobě Kuruců, které vedl sedmihradský kníže František Rákoczy. Opět nastalo rabování, vojáci v březnu 1703 vypálili řadu obcí, například Nivnici, Louku, Hluk, Horní Němčí i Nivnici. A také "naši" Lhotu. Dokonce známe i přesné datum - bylo to 11. března 1705.