Vlastně jsem se těšil, že napíši krátké a hezké vánoční psaní, ale nějak mi to nejde. Odborníci na počasí hlásí deštivo a sychravo, agentury u nás v redakci vydávají právě zprávu o autonehodě, při které zbytečně zemřeli tři lidé a žena mi z domova s mírným zoufalstvím v hlase volá, že je zasypána množstvím věcí, jež budeme muset za pár hodin přepravit na trase Praha - Ostrožská Lhota...Uznejte, že za takových okolností se o Vánocích moc poeticky psát nedá...

Jenže pak se podívám pod svůj stůl. Jsou tam dvě krabice od paní Zapletalové - má v nich schované některé své osobní věci, není toho mnoho, to mi věřte. Paní Zapletalová je bezdomovec, starší paní, bývalá učitelka, před časem přišla o bydlení i své blízké a teď se někde toulá v ulicích Prahy. Ty krabice si potřebovala schovat a já jsem jí nabídl svou pomoc.
Úplná maličkost, vždyť já jsem chtěl takto pomoci především sám sobě. Když se na tyto krabice podívám, dojde mi, v jakém blahobytu vlastně žiji a kolik ubožáků kolem nás potřebuje naši pomoc. A nejsou to jen lidé bez domova, opuštěnné lidi bez lásky najdete na každém kroku...

Rád bych Vám proto o vánočních svátcích popřál především co nejvíce lásky, takové, kterou jsme sami obdarováni i kterou obdarováváme druhé...Podívejte se kolem sebe, určitě najdete kolem sebe ty, kteří takový dar s vděčností přijmou...

Krásné Vánoce Vám všem....

RB (prosinec 2005)