NETRADIČNÍ BOHOSLUŽBA V BÝVALÉ VĚZNICI

Rozbitá okna, oprýskané stěny, seškrábané fresky a nápis "Proletáři všech zemí spojte se" s rudou hvězdou, srpen a kladivem, tak vypadá kaple neblaze proslulé uherskohradišťské věznice. Právě tady se uskutečnila ekumenická bohoslužba na uctění památky politických vězňů fašistického i komunistického režimu.

Při pietním aktu se sešli zástupci židovské náboženské obce, římskokatolické, československé husitské a českobratrské církve evangelické. Mezi přítomnými byly i na dvě desítky vězňů, kteří si tímto kriminálem prošli.

„Odseděla jsem si dva a půl roku a manžel téměř deset. Zavřeli mě kvůli letákům. V Uherském Brodě, odkud pocházím, nás bylo takových víc. Byli jsme součásti skupiny Včela. Tady v Hradišti jsem prožila dvacet měsíců ve vyšetřovací vazbě. Mé spoluvězenkyně jsou většinou mrtvé. Byla to zlá doba. Byli jsme ale mladí, takže jsme útrapy snášeli docela dobře,“ uvedla jedenaosmdesátiletá jednatelka Konfederace politických vězňů pobočky v Uherském Hradišti Anna Honová.

„Mě zavřeli v šestnácti letech za přechod hranic. Rusové mě chytili až v Rakousku, když jsme přecházeli rusko-americkou zónu. Šupli nás zpátky. Mám na to trpké vzpomínky. Na prostoru dvakrát čtyři metry jsme byli tři chlapi. Byl jsem mladistvý, tak jsem si tady v Hradišti v kobce číslo patnáct odseděl jen půl roku. Zpočátku jsem měl chuť pomstít se estébákovi, který mne mlátil při výslechu. Byl ze Starého Města. Když jsem ho pak jednou potkal, tak přede mnou utekl. Nakonec zemřel na rakovinu nádoru v mozku, který se nedal operovat. Slyšel jsem, že se kumpány prosil, aby ho zastřelili, jaké měl bolesti,“ zavzpomínal pětasedmdesátiletý František Kolečkář z Velehradu. Poté prozradil, že v devětašedesátém roce po příchodu sovětských vojsk utekl s manželkou i třemi dětmi do Kalifornie, kde žil třicet let.

Na stáří se vrátil na Slovácko, protože by mu stát bez trvalého bydliště a českého občanství nevrátil dva zkonfiskované domy v Kunovicích. „V jednom z nich přitom do teď bydlí bývalý estébák. Při prvním soudu tvrdil, že nevěděl, že kupuje zkonfiskovaný majetek. U posledního soudu zase uvedl, že si myslel, že se už nevrátíme,“ připomněl peripetie Kolečkář, který s nespravedlností minulé doby bojuje ještě dnes.

Ekumenické bohoslužby se většina vězňů ale už nedožila, a proto přišli alespoň pozůstalí. „Můj manžel byl zavřený deset let. V padesátém roce studoval vysokou školu v Bratislavě. Bylo mu osmnáct let. Zavřeli ho za šíření letáků. V Hradišti ho vyslýchal i Alois Grebeníček. Škoda, že se této slavnosti nedožil. Byli jsme tu ale společně v devadesátém roce, kdy se do Hradiště sjeli všichni žijící vězni. Bylo to velmi silné setkání. Většinou vůbec nemluvili, jen mlčeli a v očích jim stály slzy,“ zavzpomínala Eva Minksová z Velké nad Veličkou, jejíž tatínek Cyril Sup skončil v kriminále také, protože byl kulakem.

„Tato ekumenická bohoslužba měla symbolicky vyzvat naši společnost, aby hledala cestu k očištění od křivd a vin minulosti. Aby světla svíček, která byla zapálena v místech, kde vládla smrt a zmar, prosvítila temnotu a ukázala cestu k naději a novým začátkům,“ připomněl, farář farního sboru Českobratrské církve evangelické v Kovánci Michal Šimek.

Bohoslužba se uskutečnila na závěr natáčení filmu Jméno, jehož režisérem je Ján Novák. Právě on také jako první přišel s myšlenkou uspořádat toto setkání. Mezi účastníky ekumenické bohoslužby byli proto také herci.

„Dovolte mi dvě malé poznámky. Před několika dny padly v těchto prostorách poslední záběry filmu o mladých lidech, který měl připomenout, co se tady odehrávalo v padesátých a šedesátých letech minulého století. Když mne režisér obsadil do role velitele věznice, velice osobně se mne to dotýkalo, protože můj tatínek, František Přeučil, byl v procesu Milady Horákové odsouzen na doživotí. Nakonec si ve věznicích Mírov, Valtice, Ruzyně a Leopoldov odseděl necelých patnáct let. Velice dobře jsem si tu dobu uvědomoval, a proto jsem roli přijal jako určitou vzpomínku a morální povinnost,“ řekl při pietním aktu herce Jan Přeučil a pokračoval ve vyprávění.

„S kolegy z Uherského Hradiště jsme se snažili hrát scény bachařů nesmírně autenticky. Když jsme se pak zpětně na tyto záběry dívali, tak jeden z velkých profesionálů, který natočil řadu a řadu skvělých filmů, přišel za mnou a říkal, pane Přeučile, doteďka tady byla příjemná nálada, ale v okamžiku, kdy jste začali hrát vyšetřující scény, přestává legrace. Tady bych chtěl připomenout jednu krásnou myšlenku antického myslitele, umělce a filosofa, který říká: „Život je krásné, velké divadlo. Nezáleží na tom, jak dlouho se hraje, ale jak se hraje.“ Všichni dědové, tátové, strýčkové, maminky, babičky, kteří tady prožili ty hrůzy, hráli krásně, fantasticky a díky jejich myšlenkám a životu, můžeme nyní dýchat v nádherné demokratické době. Svůj oblíbený klobouk před nimi hluboce smekám,“ řekl herec Přeučil.

Při bohoslužbě nechyběl tým České televize Ostrava. Dokument se na televizních obrazovkách objeví v pořadu Cesty víry 16. září.

Text a foto: LENKA FOJTÍKOVÁ