Tož…

NEDĚLE 24.10. 2004

Burčák vře i řve. Ve Žlebu je dvacet stupňů tepla, babí léto. Hospodáři vozí v tyto dny erteple, řepu, jabka. Vybavuje se mně báseň kyjovského Angličana Ivana Jelínka Podzimní díky:

Už brány léta zrezivělé skřípějí

Nad stopami vozů.

Ty z rovin, z úvozů a kopců, z hor

Za sklizně, žně svážejí…

Jaká atmosféra pozdního léta se starými polními cestami s vyjetými kolejemi od koňských povozů!
A večer v televizi Nova je reportáž o tom, jak obchodní řetězce zahájily vánoční prodej, a předvádí se vánoční výzdoba. Ve jménu tržby. Nějací manažeři tam naříkají, jak je rok od roku složitější zákazníky oblbnout, aby u nich nakupovali. Vaculík o tom v roce 1998 napsal fejeton s názvem Vánoce divochů. Jeho závěr otiskuju, nelze to napsat lépe:

Šel jsem přes náměstí Republiky k obchodnímu domu Kotva. Náměstí bylo živým trhem, plných světel, hlasů, barev a pohybu. Začínal večer. Přijal jsem tu mimořádnou atmosféru, a kdybych nespěchal, chvíli bych se tam potloukal. Odněkud z dálky zazněl hlas zvonů? dostával jsem se na pokraj shovívavosti ke všemu. Přemýšlel jsem, z kterého kostela asi znějí ty zvony, ale jak jsem se blížil ke Kotvě, zjistil jsem, že zvuk je součástí světelné reklamy. Znovu odpor, hnus a pohrdání!

Divoši vykrádají z křesťanství všecko, co nemají: slova, obřady, symbol. Využívají představ a citů, které nikdy neměli, neumějí je vypěstovat, ani dávat. A protože já si nic nenechám líbit, rozhodl jsem se do obchodního domu Kotva celý rok nevstoupit. Oni to nepoznají, ale já ano.

Vánoce o babím létě. Život nemá logiku. Ale má v sobě cosi vyššího, co nastupuje v dobách, kdy rozum nestačí. Jak jinak by nás mohla fascinovat minulost, která za dva měsíce zase přijde, jak jinak by bylo možné, že se dva tisíce let radujeme o Vánocích z narození Krista, a přesto nám to nezevšednělo?

NEDĚLE 14.11. 2004

Jedu do Skoronic podívat se na víno – mladé, a to se musí kontrolovat. Je týden po hodech. Ale zase jsou hody v Kyjově a Mistříně, tím pádem i ve Svatobořicích. Též v Buchlovicích. A to ještě není konec, v okolí se říká:

Tú nedělu po Martině budú hody v Romanině. Tú nedělu druhú v Těmicích budú.

Vůbec nevadí, že někdy v tuto dobu už mrzne či poletuje sníh. Hody jsou totiž teplejší než ústřední topení.
Pozval mě bývalý kyjovský děkan P. RadimHložánka na hodový oběd do Mistřína. Já ho poslouchám, protože je mu dvaaosmdesát a má co říct. Byl duchovním pastýřem v Mostu a 5.11. 1982 ho prokurátor vzal do vazby, kde byl s Ivanem Jirousem.
„To je jeden z posledních českých básníků! V tom předvánočním čase, když jsem sloužil mši v cele, tak složil tuto báseň:

Služební psi na dvoře vyjí

A Radim slaví Eucharistii.

Slova písně Ó svatý Michaeli

linou se z cely.

Kalich je lžíce a hostie jsou z veky,

Pán Bůh je s námi po všechny věky.

Já má ve společnosti tohoto kněze dobrý pocit, že nespadl z nebe, ale že je to člověk, se kterým se dá debatovat. Když pochovával svatobořického malíře Vašíčka, tak řekl, že Vladimír Vašíček žil celý život v pravdě, a proto měl řadu nepřátel, kteří na adresu jeho díla říkali: já tomu nerozumím, tak je to špatné.
„Přátelé, když něčemu nerozumíte, tak neříkejte, že je to špatné. Cožpak někdo z nás rozumí tajemství života a smrti?“ řekl hlasem silným, přestože mu umřel kamarád.

Po hodovém obědě vyprávěl příběh:
„Když jsem přišel do Mistřína, tak jsem narazil na pozůstalost pátera Jana Sigmunda, rodáka z Petřvaldu, který je i mým rodištěm. Ve Svatobořicích byl za druhé světové války internační tábor pro příslušníky rodin našich vojáků, kteří utekli bojovat do zahraničí. Vyšla o tom publikace, ale o jeho roli tam nic nebylo. Tak on za války, na Štědrý den, posbíral s věřícími po dědině balíčky, sehnal muzikanty a po setmění za plotem hráli koledy pro více jak dva tisíce lidí, zbavených svobody.

Josef Holcman