Nejstarší z rodiny Mičků oslavil pětaosmdesátiny

Velká nad Veličkou * "Folklorní dědáček" Jan Mička oslavil před nedávnem pětaosmdesáté narozeniny. V domě naproti autobusového nádraží ve Velké nad Veličkou, kde oslavenec žije, bylo pěkně veselo. Tento vždycky usměvavý, bělovlasý pán se zdravou červenou tváří příjímal gratulace nejen od početné rodiny. Jan Mička je člověk, který zasvětil tanci a zpěvu převážnou část svého plodného života. Donedávna jsme jeho krojovanou postavu mohli zahlédnout ve společnosti velického pěveckého sboru, kam chodíval jako stálý člen od jeho založení. Pravé horňácké veselí propuklo u oslavence "na dvorku" a  trvalo od poledne až do setmění. Vyhrávala při tom hudecká muzika složená z  jeho vnuků s primášem Petrem Mičkou (syn "rídícího" školy v Louce Antoše Mičky), podporovaná hlasy velických zpěváků z mužského sboru, na domácí půdě posíleného o tenoristy Juru, Edu, Dušana a Antoša Mičkovy (jubilantovi synové). Vesele si prozpěvoval i čerstvý pětaosmdesátník, který se upsal tenorovému hlasu. Všichni si mezitím pochutnávali na červeném víně z Kozojídek, ale především se mohutně vyprazdňovaly lahve s obsahem lahodné Mičkovy slivovice. Tu velmi dobře zná nejeden návštěvník nejrůznějších koštů pálenek. Rodina Mičkových se tak o reprezentaci Horňácka stará nejenom po folklorní stránce, ale prezentují také značku nejvyšší kvality místní slivovice, která je známá nejen v horňáckém regionu. A jak to na podobných významných rodinných oslavách u Mičků bývá zvykem, k jídelnímu menu se podávala čerstvá zabijačka. Osobnost Jana Mičky je zachycena například ve filmu Mizející svět, kde jej diváci mohou vidět ještě jako dítě nebo naposledy v televizním pořadu Folklorika. Jeho osobnost se objevuje také v knihách Horňácko ve zpěvu a tanci, kde se s  další velickou žijící legendou Emilem Miškeříkem uplatňuje jako tanečník. Spisovatel Rudolf Kynčl se o Janu Mičkovi zmiňuje ve svých vzpomínkách stejně jako Jiří Jilík v knize Rebelové proti všednosti. Jan Mička měl velký vliv na své syny, vnuky, vnučky, kteří spolu s ním věnují folkloru spoustu volného času. I když je na Horňácku více rodů, které se národopisu věnují (kupříkladu rod Kománků, Šáchů, Kučerů, Hrbáčů i lipovský rod Jagošů), tak co do početnosti vévodí čtyřicetiletou aktivitou právě rod velických Mičků. Mimo samotného jubilanta se folkloru věnují čtyři synové jako zpěváci, tři vnuci jako muzikanti, další pak jako člen Veličánku. Něžné pokolení zastupuje zpěvačka Kateřina, jež před časem tancovala ve Veličce i vnučka Mirka a snachy Marcela s  Mirkou. "Já sem sa s tú pěsničkú narodiu. Nechodiu sem do žádné hudební školy, ani krúžky nebyly, ale rádi sme zpívali. Od dětstvá pres mládenecké roky, ženáča a aj pres dúchod. Jako chuapci sme sa jen tak sešli, zazpívali, pri muzice zatancovali sedlácké. To byla a je doposud moja najvětší radost. Děkuju Pánu Bohu, že sem sa takového věku dožiu," říká s dojetím a slzami v očích Jan Mička. "Za dědáčkem Mičkovým chodíme "žďárat rozumy" z jeho folklorních pamětí a hledáme pomalu a jistě ztracené texty našich velických "pěsniček". Strýcu, ešče s nama vydržte na tomto "buáznivém světě" aspoň do téj stovky. Slubujem vám, že i když máme jaksi málo času, že sa ty vaše pěsníčky konečně naučíme podle vás a udržíme je v paměti pro generace našich dalších nástupcú," slibovali jednohlasně milovníci horňáckého folkloru.

Zdroj: Antonín Vrba, Deníky Bohemia, 15.09.2004