«Totoť jest zajisté ten předpověděný od Izaiáše proroka, řkoucího: "Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho".
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
Datum: 2002-12-15
Boží slovo, které se k nám dnes stane, je zapsáno v Matoušově evangeliu v kapitole 3., ve verši 3.:
«Totoť jest zajisté ten předpověděný od Izaiáše proroka, řkoucího:
"Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky
jeho".»
Ó Pane, dej nám čistý a nerušený příjem, ať nás Tvé slovo potěší a
povzbudí, dej, ať porozumíme a pookřejeme, ať se Tvé slovo k Tobě
nevrátí s prázdnou a s nepořízenou. Amen.
Přátelé v Kristu,
třetí svíce hoří na adventním věnci, jsme v Adventu - v době, kdy se
zápasí o duši, v době, ve které si člověk uvědomuje, že to hlavní, to
nejpodstatnější, se odehrává v jeho nitru, že vnitřní obsah člověka je
podstatnější než jeho vnějšek. Na tom se shodneme a je zarážející, že
přesto, že to všichni víme, chodíme vnějšně hezky upraveni až vyšňořeni
se zanedbaným nitrem. Konvence - doba Adventu - na nás vyžaduje:
jestliže chcete slavit Advent a Vánoce, pak si musíte v předvánočním
stresu najít čas pro Boha, pro sebe, čas pro vnitřní úklid, pro ponor,
rozjímání, soustředění, modlitbu.
Čas Adventu je časem očekávání. Celý náš život víry je očekávání.
"Hospodin učiní velké věci" - čas se naplnění, spravedlnost se prosadí,
království nebeské se provalí. Nejen naše možnosti vzbuzují naši
naději, nejen naše schopnosti, nejen naše výtvory a produkty, očekáváme
mocné přispění, intervenci dobrých sil, pomoc naše bude z nebe, z té
neprobádané centrály lásky. Toužíme, očekáváme "Hospodin ještě učiní
velké věci", ještě budeme žasnout, ale i tato upřímná víra, plné
spolehnutí se, nás může zavést na slepou kolej. Spolehnout se, to
znamená i přenechat iniciativu tomu mocnějšímu a povolanějšímu,
očekávat nebo pouze vyčkávat - to může vést k vnitřní pasivitě, co
zmůžeme my mravenečkové. Nepečuj o zítřejší den, však On to zařídí -
velké věci se stanou a čas se naplní i bez nás, i bez našeho přispění.
Biblická víra touží po koprodukci, po spolupráci člověka s Bohem -
"jako v nebi, tak i na zemi". To je odvěká touha, aby Boží vůle a Boží
slovo, které se v lidech ujalo, aby rostlo, šířilo se, aby porozuměním
a láskou dobývalo naši zem. "Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle" to je cíl
naplnění, po kterém toužíme, na který očekáváme. Naše očekávání má být
aktivní, činné, mluvíme o dělné víře. "Žeň je bohatá, ale dělníků je
málo". Neočekáváme se založenýma rukama, nečekáme jako se čeká v
čekárně na nádraží či u zubaře, očekáváme tím, že chystáme a
připravujeme - chystáme se, připravujeme se. Advent - čas očekávání je
tedy časem přípravy. Chystáme náš příbytek i naše nitro. Připravujeme
se na nové přijetí Krista, který stále přichází, aby jednoho dne přišel
definitivně a uvedl plnost Božího království, kde již nebude ani pláč
ani bolest a smrti nebude více a Beránek na trůnu zvolá: "Staré věci
pominuly, aj nové činím všechno." Činné očekávání to je příprava.
Jan Křtitel rozpoznal ve své víře v člověku Ježíši, přicházejícího
Božího velvyslance, Mesiáše, rozpoznal v Ježíši Krista. Vidí ho
přicházet a volá k svému lidu: v něm se přiblížilo království nebeské,
lidé, změňte své smýšlení a svůj životní styl, dokud je čas. Jan volá,
cituje starozákonního proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti:
připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho." Bůh přichází v
Kristu, ale On ještě přijde, je ještě na cestě k nám. Bůh na zemi ještě
není tím, kým se teprve stane. V Kristu zjevil svou podstatu, svoji
vůli, v něm se přiblížilo Boží království a jednoho vskutku krásného
dne se to vše naplní, jen co se naplní čas. Prorok Izaiáš je citován
Janem i Ježíšem, Duch Boží ze Starého zákona se v Novém zákoně
nevytrácí, ale je umocňován. Podle mého názoru v křesťansko-židovské
ekuméně nemá cenu při šálku čaje diskutovat o svaté trojici, neboť se
nikdy nedohodneme. Ale je tu cesta: "Připravujte cestu Páně, to je
společná inspirace, společný úkol". Když židé znovu porozumí Izaiášovi,
když křesťané znovu porozumí Kristu, musí se sejít u společného díla, u
společné přípravy společného Pokoje a Šálomu. V novém porozumění se
setkají při díle. Na cestě Páně je výmol zvaný rasismus a ten je třeba
vyrovnat a zahladit a začnu-li na tom výmolu kopat, tak třeba zjistím,
že vedle kope Karol a Jiří a jiní židé tady ze sousedství - nevadí, že
kopou za jiný manšaft. Na cestě Páně, na cestě, po které jednou přijde
Ježíš - Mesiáš - s Eliášem a Mistrem Janem a s dalšími a dalšími, s
celými zástupy, je další a další nerovnost. Po výmolu je tu hrb
nespravedlnosti a další kopec lhostejnosti a cynismu, cesta Páně je
opravdu v bídném stavu. Samá díra, je to cesta zarubaná, je neprůchodná
a nesjízdná. "Připravte Bohu cestu". Tak to slyšeli a slyší židé i
křesťané, ale ta cesta je neudržovaná, je v hrozném stavu a nebrání
právě to lepší komunikaci, nebrání to většímu přicházení, vždyť ta
zpustošená cesta může přicházející odrazovat. Mohou si říci - nejsme
zváni, nebudeme vítáni, ještě nedozrál čas, ještě nedbají, ještě
nespolupracují, ještě bloudí. Hodně věřící člověk by mohl namítnout:
Bůh a přicházející Ježíš a Mesiáš není na nás závislý. Co nějaký ten
hrbol, co nějaká díra či překážka. Však on to projde, ten co kráčí po
horách, ten co kráčí po moři i ten, co přichází v oblaku. Žádný strach,
však on se k nám dostane, jen co bude chtít. Ale co když nechce, dokud
nebudeme chtít my, dokud nezačneme spolupracovat, dokud nezačneme
udržovat a spravovat jeho cestu, dokud mu ji nepřipravíme, aby mohl
více a lépe přijít. Cestou necestou přišel už jednou do světa o prvních
vánocích. Do nepřipraveného světa přišel již jednou, ale svět ho
nepřijal, ani vlastní jeho nepřijali ho, byl světlem světa, ale
temnosti ho nepřijaly. Přicházet do nepřipraveného světa jako jakýsi
diktát světla, jako nebeská totalita, jako cizí dobrota, která by
převálcovala dezorientované a znovu svedené, znovu přijít k takzvaně
svobodným lidem a znovu být zde popraven za řevu: "Bůh je ale teď již
definitivně mrtev", jakou by to mělo cenu? Bůh chce, aby člověk
spolupracoval, aby mu lidé svobodně vzdali čest a slávu, která mu
náleží. Bůh přijde až do světa, který se vystrojí k setkání, který mu
připraví cestu. "Připravujte cestu Páně, přímé čiňte jeho stezky" - to
je úkol daný světu, úkol daný božímu lidu i jednotlivému člověku. "Jako
v nebi, tak i na zemi" to je poukaz ke konkrétní tvorbě, ke konkrétní
činnosti. Náš svět se má proměnit, změnit svou tvář, své způsoby a
zvyky. A tak v Adventu vyhlížíme, kdy se asi naplní naše nejzbožnější
touhy. Uvědomujeme si po čem vlastně nejvíc toužíme, co očekáváme a
ohlížíme se, jak se osobně a společně podílíme na té podstatné
přípravě, jak se konkrétně my, jako společnost, my, jako Boží lid, my,
jako toužící a věřící jednotlivci účastníme té přípravy. Konkrétně kde
a jak připravujeme cestu Páně, kde a jak narovnáváme Boží stezky, aby
mohl více přijít. Jistě každý z nás najde své konkrétní přispění. Vždyť
každý sebemenší úkon, každá prácička na cestě Páně je vzácná. K našemu
vyhlížení i ohlížení patří i rozpoznání co nadějného v naší přítomnosti
roste, co se vzmáhá, jakou překážku na cestě se nám už podařilo
odstranit, jaký výmol vyrovnat. Být kritický je jistě potřebné, ale
nemůžeme se soustřeďovat pouze na to negativní, to máme a budeme mít
vždy s sebou. "Jednou budem dál", "jen víru mít", tak jsme to zpívali
se slzou v oku a všimněme si - jsme dál - třeba jen o krůček, ale jsme
dál. Třeba na celospolečenské rovině. Evropa byla stálým ohniskem
nepokoje, násilí a nových válek. Válka, která trvala dvacet dva let,
byla vystřídána válkou třicetiletou. Verbíři pročesávali zem a každého
mladíka odvedli, vzali ho za vojáčka, za rekruta. V nedávno minulém
století - první světová válka - šílená jatka, ve kterých padla celá
jedna generace Evropanů - padesát tisíc mrtvých za den. Vojáci stále
znovu hnaní na steč, nekonečné rojnice pěšáků bez šance proti dělovým
šrapnelům. A pak druhá světová a evropská válka, ten exces nelidskosti
nejvzdělanějších a nejkulturnějších národů - démonie - doplněná
inteligencí, vědou, technikou a disciplínou. A dnes jsou tu spojené
evropské národy - Evropské společenství, do kterého jsme zváni i my,
společenství založené na spolupráci a solidaritě, společenství, ve
kterém je neuskutečnitelné, aby jeden stát okupoval jiný. Velcí mužové
českých zemí toužili po pokojném soužití Evropy - Jiří z Poděbrad,
Komenský, Masaryk a mnozí další. Toužili a nezajímalo je pouze jaké
finanční výhody to okamžitě přinese, nechtěli si nic nechat dát
zadarmo. Toužili po společné pokojné Evropě, byli pro ni i kdyby žádné
dotace nebyly. Jsme dál na cestě pokoje. Velké překážky byly odstraněny
a nové překážky až zátarasy vznikají.
V Adventu se koncentrujeme, znovu se vnitřně orientujeme, abychom
postihli čím vším v našich dnech sloužíme marnosti, co nemá budoucnost,
co pohltí plamen, co nepřejde přes práh věčnosti, koncentrujeme se,
abychom postihli čím naopak připravujeme cestu Páně, čím zbavujeme náš
svět slz a bolesti, čím ho vystrojujeme k slavnému setkání. Vzkříšený
Pán slíbil své církvi: "Přijdu zajisté brzy" a my to věříme, my po tom
toužíme. Tím, že mu našim činěním, našim životem připravujeme cestu a
tou přípravou voláme: "Přijdiž tedy, Pane Ježíši Kriste". Amen.