Dalekonosná hvězda 17 611


Dalekonosná hvězda 17 611

Romský primáš z Moravy má svoji planetku

"Oni ty zvězdári sa scú dostat  k Pánu Bohu. Ale to sa ím nepodarí. Tam je rídký zduch."
Jožka Kubík


V  říjnu 1995 objevili tři čeští astronomové z observatoře Kleť na snímku ze  zrcadlového dalekohledu vybaveného elektronickou kamerou novou planetku. Od té  doby se sune vesmírem mezi Marsem a Jupiterem pod číslem 17 611. V průměru měří  přibližně devět kilometrů a kolem Slunce oběhne jednou za pět let. Od 9. března  letošního roku figuruje v databázi Mezinárodní astronomické unie jako  Jožkakubík. Týž den přinesly nejrůznější astronomické přehledy po celém světě  informaci, že vesmírný novic byl pojmenován po slavném houslistovi a primáši  lidové kapely z Moravy. Na tom ještě nebylo nic neobvyklého: hvězdárna na Kleti  má potvrzeno více než 517 objevů nových planetek a ty se kosmem pohybují v  nejroztodivnějším společenství -- Smetana, Dvořák, Jiránek, Železný, Zrzavý,  Hanzelkazikmund, Nohavica, Renčín nebo Vaculík. Planetka Jožkakubík je však  průlomem. Jožka Kubík byl totiž Rom.
První "majstr"
"Hudba je hrubá věc.  Né małá! Do ju zná a dobre pozná, no tak -– mráz chodí po hłavě. A do ju zná  dobre ale tú hudbu! A potem daaaleko idú ludé a bečá!"
Primáš Kubík se  narodil 9. dubna 1907 v Hrubé Vrbce na Horňácku a v roce 1978 byl pochován na  místním katolickém hřbitově. Jeho předkové přišli na Horňácko na počátku  devatenáctého století ze západního Slovenska. Kubíci byli většinou kováři a  vynikající muzikanti. Náš Jožka Kubík už byl třetím toho jména, který stanul v  čele muziky jako primáš. Nejstarším z nich byl jeho praděd Jožka Kubík I.  (1823-–1878), druhým byl prastrýc Jožka Kubík II. (1859-–1920). Oba žili ve  středisku Horňácka, ve Velké nad Veličkou, stejně jako poslední Jožka Kubík IV.,  zvaný Filík (1932-–1986). Romové na Horňácku hrávali společně s "hudci"  selskými, kteří byli gádžové. Jožka Kubík III. v rodné Hrubé Vrbce naslouchal  prastaré selské muzice tamního rodu Ňorků: chodil je poslouchat pod okna  hospody, když hráli. Občas si s nimi zahrál, ale Ňorci ho mezi sebe nikdy  nepřijali (Romové v generaci Jožky Kubíka III. už nemluvili romsky. Používali  místní nářečí a oblékali se do horňáckého kroje, ale přesto byli považováni za  něco odlišného). Kubík se sám učil hrát na housle a v patnácti už primoval  muzice vrbeckých Lipárů. Ale opravdovou školu dostal jako mladíček v hudecké  muzice "Miškéríků" ze sousední Velké nad Veličkou. Poprvé s ní hrál na svatbě u  Kománků v Javorníku, která podle pamětníků trvala od úterka do soboty. Primášem  muziky byl Martin Miškeřík (1872-–1959), k jehož způsobu hraní "pod nohy"  tanečníků se Kubík nikdy nezapomněl hlásit: "Dyž hráli starý Miškérík -– Martin,  było v tem počut ďupot tanečníka." V třicátých letech sám postavil muziku  složenou z mladých selských muzikantů a Romů z vlastní rodiny. Byl prvním, kdo  na Horňácku začal používat v muzice cimbál. Legenda praví, že ho vyměnil za kolo  značky Zbrojovka se synem Martina Miškeříka Matějem. A byl také prvním Romem,  kterému se začalo na Horňácku vykat a říkat pro jeho umění "Majstre" (do té doby  se Romům a starým pannám tykalo). Bylo to zásluhou Kubíkova kamaráda, "bílého"  zpěváka a tanečníka Martina Holého, který to nařídil svým dvěma synům, pozdějším  legendárním zpěvákům Lubošovi a Dušanovi. Protektorát Kubíkova rodina nepřežila,  s výjimkou muzikantů a jejich rodin. Ti byli vyreklamováni ze sběrného tábora  neblaze proslulou organizací "Národopisná Morava" pod krutou podmínkou  sterilizace (Jožka Kubík původně s vlasy černými jako havran se vrátil z tábora  s hlavou zcela bílou). Kubík byl lidsky čistou a bezprostřední osobností a jeho  dům v cikánské kolonii v Hrubé Vrbce proslul jako místo zastávek nejrůznějších  generací umělců a intelektuálů. Jeho výroky o muzice, muzikantech i o životě se  staly doslova legendárními. Kubík romsky používal svérázných a nesmírně vtipných  zkratek, dětsky naivně komolil odborné výrazy, stejně jako se pokoušel  pojmenovat po svém svět kolem sebe a v sobě. Po osvobození ho například volali  na brigádu do dolů. "Já vám povím toto: Co je v zemi, nechte v zemi. Pánbu to  tam dał. A mně uhlé ve šporhéltě nehorí, dýmí to, já to nescu. A kdo ho sce,  nech si ide nakopat," odpověděl jim tehdy Kubík.
První busta
"Já si rád  vyhraju, ale ešče radči zahraju! Nehraju pro peníze, ale proto, že to mám rád."  Výjimečnou tvořivost a autenticitu Kubíkovy houslové hry dokumentují dvě nedávno  vydaná CD: Dalekonosné housle (1999) a Majstr (2000). Kubíkovy průpovídky ale  vedle studií jeho hry, historie rodu i muziky a svědectví výrazných osobností už  v roce 1984 shromáždil a vydal v knize "Mudrosloví primáše Jožky Kubíka"  brněnský etnomuzikolog a Kubíkův spolurodák z Hrubé Vrbky Dušan Holý. Byla  okamžitě po svém vydání beznadějně rozebrána. Ne nadarmo si její autor  postesknul, že pro porozumění a sblížení může její reedice znamenat daleko víc  než leckterá nákladná konference. Ví, o čem mluví: málokdo odvedl pro otevřené,  nesentimentální pochopení kultury a historie Romů u nás takové dílo jako on.  Osud Romky Růženy Danielové, která přišla v Osvětimi o muže a pět dětí a zbytek  života trávila jako družka bratra Jožky Kubíka Pavla, vedl Dušana Holého od  padesátých let k záznamům jejích výpovědí o holocaustu. Ty vyústily v knihu  Žalující píseň, napsanou společně s historikem Ctiborem Nečasem. A byl to Dušan  Holý, kdo inicioval po Kubíkově smrti vznik první sochy Roma u nás: na kopci  vedle větrného mlýna v Kuželově shlíží do krajiny rodných Bílých Karpat busta  Jožky Kubíka III. od sochaře Zdeňka Němečka. Kubík tiskne k tělu housle, o  kterých tvrdil, že jsou "dalekonosné". Netušil, že jejich ozvěna doletí až do  vesmíru, kde září jako "hvězdička", pojmenovaná po prvním Romovi na světě. Kdyby  byl Jožka Kubík politikem, muselo by se podle osvědčených pravidel Mezinárodní  astronomické unie čekat sto let, až se prokáže, jestli lidstvu neškodil. "Hudba  nesmí byt pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. To  poznáš, to poznáš! Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to  ide pretváreně, sbohem!"

(Výroky Jožky Kubíka jsou ocitovány z knihy  Mudrosloví a CD Majstr)

 26.03.2001