V hluboké pokoře před vodou


V hluboké pokoře před vodou

V monumentální sbírce "Moravských lidových písní" buditele a kněze  Františka Sušila je voda hybnou silou lidských osudů i dějů světa. Vodou se  křtí, ve vodě plavou utonulé z nešťastné lásky, přes vody se z nesmírného  toužení skáče, do vody se háží novorozeňata, voda je osudná, podivná, čarovná.  Kdo se z ní napije, odejít nemůže, na voděnku sedá ubohá kačena divoká střelená  do boka. A taky je voda nevrátivá:
Já se nezastavím,
já su voda  prudká,
co jednó zachvátím,
více nenavrátím.
Vodě lid přikládal magický  vliv. Vyžadovala nepředstíranou pokoru a úctu. Neúcta byla považována za veliký  hřích. Chlapci, který plival do vody, se říkalo: "Nešči Panénce Marii do huby!"  Očistná síla vody byla považována za tak mocnou, že očišťovala i oheň a slunce.  Při poslední vodní katastrofě na Moravě v roce 1997 se odehrály tyto scény: den  před hlavní povodňovou vlnou vylezly do korun stromů myši a hlemýždi. Armády  potkanů spořádaně táhly přes vesnice a města na vyvýšená místa, co nejdále od  řeky Moravy. Když to přišlo, jedna stará žena v mém rodišti stačila jenom  vypustit z chléva dvě ovce, a pak se musela starat o svůj holý život. Asi za  týden uslyšeli záchranáři zoufalé, srdceryvné bečení. Na zaplavené kupce hnoje  se držely ovce s těly potopenými v kalném proudu, jenom nozdry nad vodou. Jaké  instinkty zůstaly modernímu člověku, otupělému a zpohodlnělému civilizačními  vymoženostmi? Kronikář města Veselí nad Moravou zaznamenal, že pravidelné  záplavy byly v počátcích osídlení kolem řeky Moravy dokonce vyhledávanou  inspirací, neboť: Časté moravní povodně ztěžovaly nepříteli přístup k sídlištím  útočištného rázu na moravních hrudách... Lokality slovanských hradišť ve Starém  Městě u Uherského Hradiště a v Mikulčicích, trčící jako ostrovy z kalné  povodňové vody před pěti lety, jsou důkazem pozoruhodné schopnosti předků.  Dokázali citlivě pozorovat krajinu v jejím živém chování a zapojit ji moudře do  svých životních plánů. Ona sílící četnost drsných vodních zkoušek tak může  dostat očistný rozměr. Kromě dojemné solidarity, zkoušky charakterů jednotlivců,  funkčnosti státu, síly lidské pospolitosti a schopností lidského rodu  organizovat se budeme nuceni zásadně přemýšlet nad trvalejším soužitím s  přírodou. V hluboké pokoře před budoucími ději. Nemusela by to být marná  výzva.


  19.08.2002