Když půjdeš za Dunaj


Když půjdeš za Dunaj

"Kdyby mne Josef Koudelka v šedesátých letech náhodou na nádraží v Praze  nepřemluvil, abych s ním jel fotografovat do Strážnice, byl bych dnes jako  muzikant i člověk poloviční," komentoval své iniciační setkání s lidovou muzikou  písničkář Vladimír Merta. "Co poloviční, desetinový!" přidal se sebezpytnou  krutostí. Celá generace písničkářů z původního sdružení Šafrán, rozehnaná zčásti  do exilu, se musela v nových poměrech vyrovnávat se ztrátou svého výsadního  postavení. Demokratické poměry odebraly písničkářům všecky zástupné role: už  nemusí být necenzurovanými novinami, lidovým parlamentem ani šiřiteli svobodné  básnické tvorby, nemusí být živými vzory nepodplatitelnosti. Každé břemeno  člověka zákonitě posílí i oslabí. Zůstane-li mu soustředění na vlastní dílo,  může se zkušenost zúročit v mimořádný počin, jakým je CD slovenských balad "Svet  zmotaný". Písně vybrala Jana Lewitová ze sbírek "Národný spevníček" a "Slovenské  ľudové piesne", Merta je upravil podle melodária Anny  Szirmay-Keczerové.Intelektuál Merta, vzděláním filmový režisér a architekt,  fascinován silou lidového projevu, léta kombinoval, jako by se bál prostoty.  Dnes podniká výlety krajinami, které s hlubokou pokorou léta navštěvuje, ale v  nichž se zcela neorientuje. Na bookletu píše: "Balady - tajemné, vznešené.  Dodnes je slyšíme v Javorníku jako součást bohoslužby. Nesou otisk důstojnosti  evangelického zpěvu, starobylost kancionálů jednoty bratrské." Přesný opak je  pravdou. Neexistuje jediná balada, která by byla zaznamenána v kancionálech, jen  desítky balad mají kořeny v duchovních nápěvech. Ani pěvecký projev na  bohoslužbách v kalvínském kostele v Javorníku nemohl balady ovlivnit, protože  sám je ovlivněný frázováním lidových písní. Tato výhrada je ovšem jediná a  marginální.Merta se svými spolupracovníky vykročil za Dunaj vyzbrojen prožitkem  více než třiceti let cest a stovek hodin odžitých s hudci a zpěváky moravskými i  slovenskými. Vybaven krom nezbytné kytary a foukací harmoniky pákistánským  harmoniem, loutnou, maďarským psaltériem. Jeho osobnost a pěvecký projev ručí za  obsah balad, které spolu s Janou Lewitovou zpívá. Při poslechu některých písní  jde mráz po hlavě, jak kvalifikoval kvalitu hudebního projevu primáš Jožka  Kubík. To je v záplavě interpretů a upravovatelů lidových písní věc nebývalá.  Merta se neveze na vlnách tohoto zájmu, který přichází stále častěji, čím více  se nám původní domov lidové písně tříští a mizí. Mertův zájem je trvalý a jeho  znakem je věrnost. Chodí s horňáckými recesisty bosky "do Rakús", na kole do  Uher, léta bral slovenské lekce od houslisty Varchalova orchestru Milana Tedly  stejně jako od Mariana Vargy, Zuzky Homolové či detvanských cikánů. Vrací se na  známá místa mimo hlavní proudy slavností a obyčejů. Paradox návratů je v tom, že  je třeba umět se vrátit v pravou chvíli. Už proto, aby se člověk neztratil sám  sobě.

21.10.2002