"Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha."

Salvátor, 23.2.2003

Svatopluk Karásek  

Text: Iz, 57

Biblické slovo, které nás chce dnes dostat, je zapsáno v proroctví Izaiáše v kapitole 57., ve verši 15., kde čteme: "Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha."

Ó Pane, Ty nás oslovuješ, animuješ naši duši, inspiruješ ducha a napjatě čekáš, jak odpovíme svým životem. Dej, ať odpovíme. Amen.
Přátelé v Kristu,

už jsou tady zase, druhou neděli po Vánocích vstupují tři králové do vizíru naší víry. P  řicházejí, projdou, mihnou se a zase na rok zapadnou. Mají šanci ve svém krátkém vystoupení zbohatit a občerstvit naši dnešní víru? Na první pohled pro nás, moderní lidi, vypadají dost beznadějně - zastarale, pohádkově, na velbloudech, v turbanech, na východ od Jeruzaléma, to znamená dnes ze Saudské Arábie, z Iránu či Iráku. To jsou lautr země, ze kterých dnes neočekáváme spásu, které jsou nám představovány jako ohniska nepokoje.

Profesor Žilka ve svém překladu Nového zákona říká, že to byli tři mágové z východu. Ani to nezní pro nás, dnešní křesťany, sympaticky. Mágové - černá a bílá magie - to možná dnes vzbuzuje zájem našich mnohých nábožensky podvyživených současníků, ale křesťan si drží svou distanc, ví, že odtud spása nekyne. Tři mágové dnes přecházejí horizont naší víry, ale jejich magická schopnost nás nepřitahuje, neoslňuje, nechává nás chladnými. Ti tři jsou nám popisováni jako hvězdopravci, doslovně astrologové. Astrologové věří, že hvězdy nejsou pouze mrtvá tělesa. Říkají, že hvězdy mají svou sílu, své poselství, zkoumají co je psáno ve hvězdách a snaží se to lidem sdělit, přetlumočit. Nás zajímá co říká lidem Bůh - Stvořitel nebe a země -  ale co říkají lidem hvězdy? Neříkají náhodou to samé co on? Porovnejme jejich výpovědi. Jestliže jsme přesvědčeni o tom, že hvězdy mlčí, pak nás tak trochu absurdně právě biblické líčení žádá, abychom alespoň pro jednou udělili výjimku a uznali, že se hvězdopravci nemýlili, když následovali betlémskou hvězdu, že šli za hvězdou správným směrem, že došli na správné místo. Pro naši dnešní víru nejsou ani hvězdopravné schopnosti těch tří ničím přitažlivým. Astrologie v upadlé formě polozábavných horoskopů nás nijak neobluzuje ani neláká, i tato schopnost hvězdopravců nás nechává chladnými. Pracně hledáme v čem by ty tři dávné figury z východu mohly pomoci naší víře. Ti tři jsou spíše problematičtí a z toho důvodu se nám nabízí možnost zařadit je do světa pohádek, mýtů a bájí a mluvit pouze o tříkrálové legendě, která pro dnešek nemá žádný dosah. Ale tímto způsobem nakládat se starou a svatou literaturou, to znamená zbavovat se všech nosičů sdělení a smyslu, pak by z dávné a věky přetrvávající literatury nezbylo nic. Zbyly by nám ke čtení pouze noviny, které beznadějně zestárnou už druhý den a dnes jsou pak již k totální nepotřebě. Po čtení by nám zbyly jen oči pro pláč.

Kraličtí, stejně jako noví ekumeničtí překladatelé Písma, překládají mudrci. Mudrc je staročeské slovo, dnes se používá spíše pejorativně: "To je takový mudrc". Mudrc trochu připomíná zkratku lékaře - MUDr. V každém případě to byli tehdejší vzdělanci a tehdy se vzdělanci ještě tolik nespecializovali, byli to polysofové. Zajímali se o různé projevy nás přesahujícího života. Naráz studovali přírodu, veškerou literaturu, matiku, umění i teologii. O těch našich třech vzdělancích z východu například víme, že znali Starý zákon, náboženskou literaturu Židů, že nebyli ani tak hvězdopravci, že to byli spíše hvězdáři, kteří se zabývali pohybem hvězd než interpretací jejich poselství. Jejich vzdělání je vede od analýzy k syntéze. Své poznatky z různých oborů slučují a proto se náhle ocitají u despotického krále Heroda v Jeruzalémě s otázkou: "Kde je ten právě narozený král Židů, přišli jsme se mu poklonit." Po narození betlémského dítěte se scházejí na jeruzalémském dvoře králové, různí králové. Ti tři z východu jsou vzdělaní, jsou otevření, zajímají se o židovského krále, nejsou nacionalisticky určení a jsou pokorní a vnímaví - chtějí se přeci poklonit dítěti. Král, který jde dlouhou cestu, aby se poklonil, král s ochotou či s touhou poklonit se a obdarovat, to je král jiného typu, to není žádný orientální despota. Král a vzdělanec, jenž se klaní a sklání před životem, to je zároveň i prototyp, předvoj vládců a vzdělanců v pokojném světě budoucnosti. Ti tři jsou tak vlídní a tak pokorní, tak dobří, to je až neskutečné, proto bychom je nejraděj poslali někam do pohádky, do neskutečna, do bájí a pověstí. Na rozdíl od nich, tak neskutečných, je král Herodes skutečný. Vědecky pracující historik si oddychne: konečně historicky prokazatelná postava. Táhne z toho smutek našich dějin: jen ten král tupý a krutý je reálný. Teď jsme doma, v našich dějinách - vraždění novorozeňat v celém okrese, tak tomu skutečně bylo. Herodes je skutečný, je skutečností našich dějin, je tu i v naší současnosti. Co s Herodem? Co s  Herody? To je otázka nám naléhavě položená po skončení druhé světové války a po skončení bloku totality. Co s krutovládci, kteří běsní zatím pouze ve svém okrese, ale mají dost prostředků k tomu získat zbraně hromadného ničení. Ohrožení není už jen okresní, ale vskutku globální. Herodes tu v různých podobách straší dodnes a nikdo neví, jak na něj. Zatím jedinou možností zůstává bojovat s ním jeho vlastní zbraní, to jest zbraněmi. Co s Herody? Jak znemožnit jejich běsnění pokojnou cestou to je úkol, k jehož řešení jsme i my křesťané zváni. Králové, vzdělanci, toužící se poklonit Božímu životu jsou též reální. Čím, dál tím víc svět slyší jejich slova a bere jejich činy, žijeme v době proměny. Celý ten příběh o třech neuvěřitelných králích směřuje k radostné zprávě: různé cesty skutečné pokory vedou ke stejnému cíli. Všichni ti, kdo nezneužijí své nadání, svou inteligenci, své obdarování, usilující o dobrou Boží vůli, se nakonec sejdou, i když půjdou svou vlastní cestou. Jak říká Radim Palouš: "I lidé vědy dojdou oklikou tam, kam prosté pastýře dovedl anděl." Tam k chlívku, k novorozeněti Božímu, dorazí různými cestami všichni Bohohledači různých národů a různých kultur, bohatí králové se zlatem, drahokamy a vzácnými mastmi, stejně jako chudí se svým darem ze svého mála, vzdělaní i prostí, černí, bílí i žlutí. Všechny zavede jejich průvodce skutečné pokory ke společné hlubině lidství, navštíveného Boží přízní, ke společnému Božímu skrytu v dítěti, v podivném králi Židů. V cestě a zážitku tří vzdělaných králů z východu je obsažena radost, která je dána všemu lidu, všem národům, celému světu. Ježíš Kristus, Ježíš Mesiáš a Syn Boží je možností spásy každého člověka přicházejícího na svět, je možností spásy celého světa i  celého stvoření. K této globalizaci, k takovéto univerzalitě a kosmické jednotě jsme zváni biblickým příběhem tří vzdělanců z východu. A zde by mohlo přijít Amen, ovšem jen v tom případě, kdyby se právě křesťanská univerzalita nestala největším problémem dnešní víry. Křesťanská civilizace se právě ve jménu této univerzálnosti po tisíc let snažila sjednotit svět. S  velkou misijní horlivostí dorazila až do posledních koutů světa, aby všude i tam, zavedla společnou víru v Krista. Po tomto velkém úsilí pokřesťanštit svět přišlo dvacáté století, na jehož úplném začátku vyhlásil filosof: "Bůh je mrtev, to my jsme ho zabili, co jsou jiného naše chrámy a kostely než jeho hřbitovní náhrobky a pomníky." Hrozné nebylo, že to Nietzsche napsal. Hrozné bylo, že se jeho slovo naplnilo. Vyhřezlo to ve dvou světových válkách a diktaturách, v dalekosahající krizi celé evropské civilizace, v krizi humanity i víry. Po této krizi smutně konstatoval Martin Heideger: "Už jenom nějaký jiný Bůh nás může spasit." Já jeho výroku rozumím tak, že křesťané svého Boha totálně dehonestovali, že ho znemožnili, znovu ukřižovali. A jak nyní po tom všem věřit v to, že se lidé všech národů a ras sejdou v Ježíši Kristu, jak v dnešní době, která je znamenána náboženskou snášenlivostí, pluralitou mnohých věr a kultur, které mohou vedle sebe existovat v pokoji. Jak dnes věřit a chtít uskutečňovat tu globální a všechny sjednocující křesťanskou víru?

Já věřím, že aktérem budoucího sjednocení je Bůh sám. My nemáme, ani nesmíme Boha zastupovat či suplovat. My mu můžeme v našem okolí připravovat cestu, my můžeme Boha, jako lid vyšlý ze zajetí, znovu hledat, my ho můžeme stále znovu hledat a následovat jako ti tři vzdělaní králové. Budeme-li následovat hvězdu naší víry - Pána Ježíše - budeme-li rozlišovat znamení Božího království a různé úkazy na nebi i na zemi, budeme-li se chtít poklonit Bohu života, pak věřím, že nás Bůh dovede jako ty tři k společné hlubině lidství, k slavnému setkání Boha s člověkem v  pokoji. Amen.