Doživotíčko Zdeňka Rotrekla



Doživotíčko Zdeňka Rotrekla

Jakási jedenadvacetiletá nebožačka, prý dokonce studentka, kandidující za  komunistickou stranu do Parlamentu České republiky, dovolí si tvrdit o  nezákonných procesech a politických vraždách padesátých let: "Lidovcům také  nikdo nevyčítá upálení Mistra Jana Husa." V archivu Originálního videožurnálu je  záznam z debaty, kterou disidenti v roce 1988 vedli o fenoménu "osmašedesátého".  Kolem stolu sedí doslovná esence Charty 77: zakázaný spisovatel z podnikatelské  prvorepublikové rodiny vedle spisovatele -- proletářského rebela, dvojice  komunistických funkcionářů z šedesátých let a angažovaný nestraník. Mezi nimi  radikální nekomunista a katolík. Štíhlý starší muž pomalu promlouvá a ostře  gestikuluje: "Rok 1968 nelze pochopit bez roku 1948, bez onoho dvacetiletí  koncentráků!" Současně mluví o fenoménu -- viníci, tedy komunisté, umožní svým  obětem, aby se organizovaly proti nim v organizaci politických vězňů. Zdeněk  Rotrekl ví, o čem mluví. Po únoru 1948 byl vyloučen ze studií na Filozofické  fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V dubnu 1949 vylákán provokatérem na  schůzku, zatčen a 17. listopadu, na Mezinárodní den studentstva, odsouzen v  tajném procesu. Původní návrh pro devětadvacetiletého studenta filozofie, dějin  umění, už tehdy známého básníka a nejmladšího člena Syndikátu československých  spisovatelů, zněl -- trest smrti provazem! Později změna na doživotí.  Doživotíčko, jak si libovali političtí vězni. Nakonec více než třináct let na  Borech, v Leopoldově, na uranu v lágru na Příbramsku. "Nesehnuli jsme se, to byl  důvod k trestu. Nelituju toho." Muž, který nikdy nepěstoval vegetativní,  animální způsob života, čelil znicotnění askezí, niterným pěstováním síly ducha.  Na toaletní papíry, fasované jednou za rok, zapisoval si v lágru celá léta tajně  latinská a řecká slovíčka, filozofické přednášky spoluvězňů z okruhu katolické  inteligence. Propuštěn na amnestii v roce 1962, vrátil se tři měsíce po smrti  matky. Cizinec mezi cizince. Vystoupit se Zdeňkem Rotreklem na haldy nad  bývalými uranovými lágry je zážitek, který nelze zapomenout do konce života.  Básník v kulise štěkajících vlčáků z nedaleké věznice mrazivě cituje španělského  filozofa Santayanu: "Národ, který není schopen reflektovat své nejbližší dějiny,  je odsouzen k tomu, aby je v brzké době zopakoval znova!" Na stejné záchodové  papíry, na které psal filozofické přednášky, začal tady psát črty svého  životního románu, jehož hlavním hrdinou je fízl. Román Světlo přichází potmě  vydaný brněnským Atlantisem v rámci znamenitě editovaných sebraných spisů je  překročením Rotrekla bytostného lyrika k Rotreklovi vypravěči velkých příběhů.  Novodobý mučedník vydal svědectví, kterým zúročil svůj osud. Absurditou dějin  prožil ve dvacátém století úděl pronásledovaných prvních křesťanů. To je jeden z  možných úhelných kamenů, který může být přehlížen, válcován všednodenností  reality i trapností politiky, ale je jeden z mála, na němž může tato společnost  vůbec něco začít budovat.

13.05.2002