"Mluv Hospodine, lid víry naslouchá."
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
Mluv Hospodine, lid víry naslouchá. Amen.
Přátelé v Kristu,
"Jákobův žebřík" podněcuje mnohé umělce a vykladače k novým
pokusům vytěžit z tohoto obrazu další inspiraci. "Jákob vyšel
z Beršeby a šel do Cháranu." Vyšel na dalekou cestu, je to
vzdušnou čarou přes 900 km, šel pěšky, bez ničeho. Jediné
co má, je požehnání od otce Izáka, ale toto požehnání je
ukradené, získané lstí a není vůbec zaručené, že požehnání
získané podvodem bude mít svou moc, svou funkci. Jákob vyšel
z Beršeby. Matka Rebeka odůvodňuje jeho otci Izákovi zbožně:
"Odchází proto, aby si našel ženu mimo modloslužebně propadlý
Kanán." Pravý důvod Jákobova odchodu není zbožný, pravý důvod
zná matka i oba synové. Čteme: "I zanevřel Ezau na Jákoba
pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal a řekl sám k sobě:
zabiji svého bratra Jákoba." Jákob musí pryč, jinak dojde k
další bratrovraždě. Matka se zoufale ptá: "Proč mám být
zbavena vás obou v jediném dni?" Jákob musí odejít, není
zbytí a odchází těžkým krokem, těžkou nohou. Ta tíha je dána
proviněním, ta tíha je dána úplnou vydaností a tíživou
nejistotou. Opouští ty své a stává se uprchlíkem, bezdomovcem
a žebrákem. Šel těžkým krokem, ale šel. To znamená - nezůstal,
nestagnoval, nečekal, až se stane obětí. Vyšel do neznáma.
Vykladači upozorňují na to, že v prvních dvou verších tohoto
líčení je osm sloves. To svědčí o rozhodnosti k jednání,
o aktivitě - vyrazil, šel, dorazil, postavil - samá akce.
Každý člověk víry, každý z nás je Jákobovým potomkem, on je
naším vnitřním prototypem. Za námi minulost, ve které bodají
naše provinění. V minulosti je sice Boží požehnání, třeba
náš křest, o kterém si ale nejsme jisti, zdali funguje,
zdali jsme vztah lásky s Bohem neporušili či z naší strany
nezrušili svou nestálostí, nevěrou či nedověrou. Minulost
jako bída a přítomnost a budoucnost? Též jako vnitřní bída
podobná té Jákobově - i my jsme na cestě do neznáma, ani
my nejsme vnitřně bohatí, nejsme ti "silní ve víře a v písmu
kovaní". Jsme na své cestě jako ti, kteří se nemají před
Bohem čím vykázat, s prázdnýma rukama před Bohem jako běženci
či žebráci, odkázáni jen na jeho velkorysost, jen na jeho
milování.
Jákob musel vyjít - ani náš vnitřní život víry
nenese vnitřní stagnaci, nesnese zabydlení se v zdánlivě
uspokojivém standardu vnitřní zajištěnosti. I my musíme
vycházet, stále znovu vyrážet na nové cesty do rizikového
prostředí světa, kde se hraje vabank o náš život i o naše
spasení. Další důraz klade pisatel na místo. V jednom,
v jedenáctém verši se vyskytuje třikrát za sebou. "Dorazil
na to místo, vzal kámen na místě tom, položil pod svou
hlavu a ulehl na tom místě." Ha magóm - to místo - má silný
důraz. Pro Jákoba bylo to místo podstatné, pro jeho život,
pro jeho víru. Jde o konkrétnost. I my máme mít na své
osobní cestě víry svá konkrétní místa, konkrétní prožitky,
zážitky, průhledy, své mezníky a znamení nových vyjití, své
pamětní kameny, které značí naše podstatná setkání, která
podržela a znovu zmocnila naši víru. Na naší konkrétní
cestě jsou konkrétní místa, naše osobní slavnosti a svátky
prozření. Jákob došel na to místo, ustlal si své kamenné
lože, kamenný polštář pod hlavou, ulehl a měl sen: "Hle,
na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům a hle,
poslové Boží po něm vystupují a sestupují a hle, nad ním stál
Hospodin. "Sen - a třikrát za sebou slovíčko značící údiv
a úžas - va hine - a hle, kraličtí mají a aj. Trojitý údiv.
A hle, žebřík, který dosahuje až do nebes. Znalci říkají,
že nešlo o žebřík, jaký známe a používáme dnes v sadařství.
Hebrejský slovní základ tohoto žebříku znamená navrstvit,
narovnat. Byly to spíše kamenné stupně, schody do nebe,
stupňovitá rampa. Nekončící schody, na kterých je rušno,
tvoří v Jákobově snu spojnici mezi zemí a nebesy. Mezi
teritoriem lidí a mezi spojeným královstvím Božím. Jakýsi
kamenný pater noster, kamenné schody, na kterých je plno
jako na pojízdných schodech v metru. Jedni vystupují a druzí
sestupují, dva jakoby nekonečné proti sobě jdoucí proudy,
které znázorňují propojení, souvztažnost, komunikaci mezi
Bohem a jeho dílem, zemí a člověkem. Jákob ve snu zahlédl
dál, až na to, co je za zrakem, za reálném vidění pozemšťana,
za úzkost, za pocit osamocení a izolace, způsobené naší
vinou a našim odpadem. Tam za přehledem zahlédl velký provoz
mezi nebem a zemí, akci Boha, který svým způsobem sestupuje,
svým způsobem intervenuje, neboť má vztah a podobně jako
rodič i jako ženich dohromady miluje. Poslové Boží, andělé
Boží, proudějí po nekončícím schodišti nahoru a dolů. Andělé
jsou v písmu popisováni a na obrazech zobrazováni s křídly.
Serafín a cherubín u proroků mají křídla, aby mohli překlenout
tu člověkem nepřestupitelnou propast mezi ním - stvořeným -
a mezi Tvůrcem - Hospodinem. Anděl, Boží posel, musí mít
křídla. Jak jinak by zvládl tuto nepřiblíženost, ten zásadní
odstup a vzdálení. V Jákobově snu proudí po schodišti mezi
nebem a zemí nějací jiní andělé, nějaká jiná sorta poslů
Božích, ti neokřídlení. K čemu by "okřídlení" potřebovali
navrstvené stupně, když by létali, k čemu pak nějaký žebřík?
Žebřík je klasickou pomůckou a pomocí těm, co nelétají.
Andělé, Boží poslové, proudí nahoru a dolů po - ve snu
spatřeném schodišti - a hle, jsou to chodící poslové Boží,
je to Boží útvar pěšáků, oni nepatří k Boží letce, i když
jsou spojeni stejným úkolem a stejným poselstvím. Jákob se
ve svém snu dozvídá o této komunikaci mezi Bohem a zemí, o
tomto útvaru Božích poslů a těch vystupujících a sestupujících
poslech a zpravodajích. Dorothea Seele má asi pravdu, když
říká: "Bůh nemá žádné nohy a ruce, jen nohy a ruce svých
poslů, to znamená naše." Proto ti vystupující, aby nabrali
sil, aby byli dobyti Duchem, aby získali nové zprávy naděje,
vnitřní materiál k šíření, aby měli s čím opět sestupovat a
dále plnit svou funkci andělů, poslů bez křídel, poslů, kteří
jsou Božíma rukama, nohama i ústy. A nad tím žebříkem
Hospodin. Jákobovi se ve snu nad tím žebříkem zjevil sám
Hospodin. Je si tím jist. Přitom ani zmínka o zjevu zjeveného,
ani slovíčko o tom, jak vypadal. Já kdybych ve snu ve snu
zahlédl toho, který jest jaký jest, tak bych vám sdělil, jak
vypadal, a kdyby to nešlo popsat, tak bych to naznačil "jako
ranní záře, jasný jako tisíc sluncí" nebo tak nějak. Jákob
vyjadřuje tu svou holou jistotu víry: a nad žebříkem Hospodin,
on je podnětem toho proudění poslů, jejich vzestupu i jejich
sestupu zpět. Jákob Boha poznal po hlase, po jeho slovu, po
smyslu jeho slova, po obsahu zvěsti. Na onom tak důležitém
místě - Bůh v prožitku zvěstného snu obnovuje a stvrzuje
platnost Jákobova požehnání. Bůh Abrahamův a Izákův, stále
týž Bůh, je věrný svému dílu, touží po tom mít ve světě svůj
lid víry a tomuto svému dílu žehná, to podporuje a bude
podporovat. To je dílo lidmi nezničitelné a konečně vítězné.
Požehnání dané Abrahamovi platí a ty, Jákobe, jsi jeho
nositelem a účastníkem. Obnova požehnání a příslib stálé
pomoci, to je smysl Božího slova k Jákobovi (kap.28, verš 15):
"A aj, já jsem s tebou a budu tě chránit kamkoli půjdeš
a přivedu tě zase do země této. Nebo neopustím tě, dokud
neučiním to, co jsem řekl."A probudil se Jákob ze svého snu
a zvolal: "Vpravdě Hospodin jest na tomto místě a já jsem to
nevěděl." "Toto místo je dům Boží a brána nebeská. A Jákob
vzal kámen, který měl pod hlavou a postavil ho na tom místě
na památku. Polil ho olejem a nazval toto místo Bethel - dům
Boží." To vyprávění je zvěstně bohaté, zvěstně překypující
i pro nás, věřící dneška. Hospodin je přítomen a já to
nevěděl. To by mohl být i náš užaslý výkřik skřípnuté víry,
víry torpedované našimi nevěrnostmi až k úplnému znejistění.
Básník a bratr Pavel Rejchrt říká o Bohu "skrytý, právě
skrytý i ve svém zjevení". A to je jedna velká pravda, ale
zároveň platí i pravda Jákobova prožitku: Přítomen, právě
přítomen i ve své skrytosti, i ve svém vzdálení. Je tu a já
to nevěděl, já jsem si nevšiml, je tu a já to netušil. To
místo Jákob prožil jako Boží dům a bránu do nebe. Smyslem
toho proudění Božích pěšáků nahoru a zase dolů je právě to,
aby měl Bůh ve světě své místo, svůj dům, aby se země a svět
staly Božím příbytkem a stanem. To poslední a nejkrásnější
zaslíbení plné a naplněné budoucnosti v Božím pokoji zní:
"Aj, Boží příbytek mezi lidmi, on bude bydlit s nimi a oni
budou lid jeho." Dům Boží a otvor, díra, průduch do nebe,
to je pata a špička toho žebříku a smysl té komunikace vzhůru
a dolů. To Bůh učinil díru do nebe. Mnozí lidé, včetně mě, se
snaží udělat díru do světa. Ale Jákob zažil díru do nebe. Na
špičce žebříku nebe otevřené, nebe dokořán. Hle, Bůh
sestupující, který touží po tom, aby získal ve světě trvalý
pobyt, svůj dům. Dům Boží na zemi a díra či brána do nebe,
a mezi tím pendlují poslové Boží, Boží pěšáci, lid Bohem
povolaný a Bohem chráněný, sůl země a světlo světa, nový rod,
nadnárodní společenství ducha a víry. Lid globální, lid
vytvářející společenství všech lidských pokolení Boží
budoucnosti. 29. kapitola začíná takto: Ráno Jákob vstal a
lehkým krokem odešel do východní země. Zdůraznil jsem na
začátku - těžkým krokem, těžkou nohou, vstoupil Jákob na toto
místo, jeho minulost, přítomnost i budoucnost - jedna podobná
bída. A přišel ten sen, ta zvěst, to zjištění a ujištění.
A hle, lehkým krokem jde Jákob do země východní, do ciziny
nejcizejší. Provinění, váha, závažnost a tíže - to vše se
snem a zvěstí proměnilo, už netíží "lehkým krokem, hle,
vznešenost a nadlehčení Duchem, tím svatým". Díky Bohu a díky
Pánu Ježíši Kristu, můžeme i my být účastníky této komunikace
mezi dírou v nebi a příbytkem Božím na zemi. Vždyť ten žebřík
je pouze předobrazem Kristova díla pro nás uskutečněného. On
svou obětí, křížem jako kopím prorazil ten otvor v nebesích,
on položil úhelný kámen ke stavbě živého chrámu Božího na
zemi. On nám zpřístupnil tu komunikaci vzhůru a zpět dolů,
jeho Duch je tou komunikací, to on z nás dělá ty neokřídlené
posly Boží, pěšáky Božího království, kteří se téměř
nepozorovaně pohybují po šachovnici tohoto světa, mezi věžemi,
koňmi a střelci a tiše pracují k vítězství pokoje, k bratrství
a společenství všech lidských pokolení v Božím jménu. Amen.