"Mluv Hospodine, lid víry naslouchá."


Mluv Hospodine, lid víry naslouchá. Amen.
 


Přátelé v Kristu,

 

"Jákobův žebřík" podněcuje mnohé umělce a vykladače k novým pokusům vytěžit z tohoto obrazu další inspiraci. "Jákob vyšel z Beršeby a šel do Cháranu." Vyšel na dalekou cestu, je to vzdušnou čarou přes 900 km, šel pěšky, bez ničeho. Jediné co má, je požehnání od otce Izáka, ale toto požehnání je ukradené, získané lstí a není vůbec zaručené, že požehnání získané podvodem bude mít svou moc, svou funkci. Jákob vyšel z Beršeby. Matka Rebeka odůvodňuje jeho otci Izákovi zbožně: "Odchází proto, aby si našel ženu mimo modloslužebně propadlý Kanán." Pravý důvod Jákobova odchodu není zbožný, pravý důvod zná matka i oba synové. Čteme: "I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal a řekl sám k sobě: zabiji svého bratra Jákoba." Jákob musí pryč, jinak dojde k  další bratrovraždě. Matka se zoufale ptá: "Proč mám být zbavena vás obou v jediném dni?" Jákob musí odejít, není zbytí a odchází těžkým krokem, těžkou nohou. Ta tíha je dána proviněním, ta tíha je dána úplnou vydaností a tíživou nejistotou. Opouští ty své a stává se uprchlíkem, bezdomovcem a žebrákem. Šel těžkým krokem, ale šel. To znamená - nezůstal, nestagnoval, nečekal, až se stane obětí. Vyšel do neznáma. Vykladači upozorňují na to, že v prvních dvou verších tohoto líčení je osm sloves. To svědčí o rozhodnosti k jednání, o aktivitě - vyrazil, šel, dorazil, postavil - samá akce. Každý člověk víry, každý z nás je Jákobovým potomkem, on je naším vnitřním prototypem. Za námi minulost, ve které bodají naše provinění. V minulosti je sice Boží požehnání, třeba náš křest, o kterém si ale nejsme jisti, zdali funguje, zdali jsme vztah lásky s Bohem neporušili či z naší strany nezrušili svou nestálostí, nevěrou či nedověrou. Minulost jako bída a přítomnost a budoucnost? Též jako vnitřní bída podobná té Jákobově - i my jsme na cestě do neznáma, ani my nejsme vnitřně bohatí, nejsme ti "silní ve víře a v písmu kovaní". Jsme na své cestě jako ti, kteří se nemají před Bohem čím vykázat, s prázdnýma rukama před Bohem jako běženci či žebráci, odkázáni jen na jeho velkorysost, jen na jeho milování.
Jákob musel vyjít - ani náš vnitřní život víry nenese vnitřní stagnaci, nesnese zabydlení se v zdánlivě uspokojivém standardu vnitřní zajištěnosti. I my musíme vycházet, stále znovu vyrážet na nové cesty do rizikového prostředí světa, kde se hraje vabank o náš život i o naše spasení. Další důraz klade pisatel na místo. V jednom, v jedenáctém verši se vyskytuje třikrát za sebou. "Dorazil na to místo, vzal kámen na místě tom, položil pod svou hlavu a ulehl na tom místě." Ha magóm - to místo - má silný důraz. Pro Jákoba bylo to místo podstatné, pro jeho život, pro jeho víru. Jde o konkrétnost. I my máme mít na své osobní cestě víry svá konkrétní místa, konkrétní prožitky, zážitky, průhledy, své mezníky a znamení nových vyjití, své pamětní kameny, které značí naše podstatná setkání, která podržela a znovu zmocnila naši víru. Na naší konkrétní cestě jsou konkrétní místa, naše osobní slavnosti a svátky prozření. Jákob došel na to místo, ustlal si své kamenné lože, kamenný polštář pod hlavou, ulehl a měl sen: "Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům a hle, poslové Boží po něm vystupují a sestupují a hle, nad ním stál Hospodin. "Sen - a třikrát za sebou slovíčko značící údiv a úžas - va hine - a hle, kraličtí mají a aj. Trojitý údiv. A hle, žebřík, který dosahuje až do nebes. Znalci říkají,   že nešlo o žebřík, jaký známe a používáme dnes v sadařství. Hebrejský slovní základ tohoto žebříku znamená navrstvit,   narovnat. Byly to spíše kamenné stupně, schody do nebe,   stupňovitá rampa. Nekončící schody, na kterých je rušno, tvoří v Jákobově snu spojnici mezi zemí a nebesy. Mezi   teritoriem lidí a mezi spojeným královstvím Božím. Jakýsi kamenný pater noster, kamenné schody, na kterých je plno   jako na pojízdných schodech v metru. Jedni vystupují a druzí sestupují, dva jakoby nekonečné proti sobě jdoucí proudy,   které znázorňují propojení, souvztažnost, komunikaci mezi   Bohem a jeho dílem, zemí a člověkem. Jákob ve snu zahlédl   dál, až na to, co je za zrakem, za reálném vidění pozemšťana, za úzkost, za pocit osamocení a izolace, způsobené naší   vinou a našim odpadem. Tam za přehledem zahlédl velký provoz mezi nebem a zemí, akci Boha, který svým způsobem sestupuje, svým způsobem intervenuje, neboť má vztah a podobně jako   rodič i jako ženich dohromady miluje. Poslové Boží, andělé Boží, proudějí po nekončícím schodišti nahoru a dolů. Andělé jsou v písmu popisováni a na obrazech zobrazováni s křídly.   Serafín a cherubín u proroků mají křídla, aby mohli překlenout tu člověkem nepřestupitelnou propast mezi ním - stvořeným -  a mezi Tvůrcem - Hospodinem. Anděl, Boží posel, musí mít   křídla. Jak jinak by zvládl tuto nepřiblíženost, ten zásadní odstup a vzdálení. V Jákobově snu proudí po schodišti mezi   nebem a zemí nějací jiní andělé, nějaká jiná sorta poslů   Božích, ti neokřídlení. K čemu by "okřídlení" potřebovali   navrstvené stupně, když by létali, k čemu pak nějaký žebřík? Žebřík je klasickou pomůckou a pomocí těm, co nelétají.   Andělé, Boží poslové, proudí nahoru a dolů po - ve snu   spatřeném schodišti - a hle, jsou to chodící poslové Boží, je to Boží útvar pěšáků, oni nepatří k Boží letce, i když jsou spojeni stejným úkolem a stejným poselstvím. Jákob se ve svém snu dozvídá o této komunikaci mezi Bohem a zemí, o  tomto útvaru Božích poslů a těch vystupujících a sestupujících poslech a zpravodajích. Dorothea Seele má asi pravdu, když říká: "Bůh nemá žádné nohy a ruce, jen nohy a ruce svých   poslů, to znamená naše." Proto ti vystupující, aby nabrali sil, aby byli dobyti Duchem, aby získali nové zprávy naděje, vnitřní materiál k šíření, aby měli s čím opět sestupovat a  dále plnit svou funkci andělů, poslů bez křídel, poslů, kteří jsou Božíma rukama, nohama i ústy. A nad tím žebříkem   Hospodin. Jákobovi se ve snu nad tím žebříkem zjevil sám Hospodin. Je si tím jist. Přitom ani zmínka o zjevu zjeveného, ani slovíčko o tom, jak vypadal. Já kdybych ve snu ve snu   zahlédl toho, který jest jaký jest, tak bych vám sdělil, jak vypadal, a kdyby to nešlo popsat, tak bych to naznačil "jako ranní záře, jasný jako tisíc sluncí" nebo tak nějak. Jákob vyjadřuje tu svou holou jistotu víry: a nad žebříkem Hospodin, on je podnětem toho proudění poslů, jejich vzestupu i jejich sestupu zpět. Jákob Boha poznal po hlase, po jeho slovu, po smyslu jeho slova, po obsahu zvěsti. Na onom tak důležitém místě - Bůh v prožitku zvěstného snu obnovuje a stvrzuje platnost Jákobova požehnání. Bůh Abrahamův a Izákův, stále týž Bůh, je věrný svému dílu, touží po tom mít ve světě svůj lid víry a tomuto svému dílu žehná, to podporuje a bude podporovat. To je dílo lidmi nezničitelné a konečně vítězné. Požehnání dané Abrahamovi platí a ty, Jákobe, jsi jeho nositelem a účastníkem. Obnova požehnání a příslib stálé pomoci, to je smysl Božího slova k Jákobovi (kap.28, verš 15): "A aj, já jsem s tebou a budu tě chránit kamkoli půjdeš a přivedu tě zase do země této. Nebo neopustím tě, dokud   neučiním to, co jsem řekl."A probudil se Jákob ze svého snu a zvolal: "Vpravdě Hospodin jest na tomto místě a já jsem to nevěděl." "Toto místo je dům Boží a brána nebeská. A Jákob vzal kámen, který měl pod hlavou a postavil ho na tom místě na památku. Polil ho olejem a nazval toto místo Bethel - dům Boží." To vyprávění je zvěstně bohaté, zvěstně překypující i pro nás, věřící dneška. Hospodin je přítomen a já to   nevěděl. To by mohl být i náš užaslý výkřik skřípnuté víry, víry torpedované našimi nevěrnostmi až k úplnému znejistění. Básník a bratr Pavel Rejchrt říká o Bohu "skrytý, právě   skrytý i ve svém zjevení". A to je jedna velká pravda, ale zároveň platí i pravda Jákobova prožitku: Přítomen, právě přítomen i ve své skrytosti, i ve svém vzdálení. Je tu a já to nevěděl, já jsem si nevšiml, je tu a já to netušil. To místo Jákob prožil jako Boží dům a bránu do nebe. Smyslem toho proudění Božích pěšáků nahoru a zase dolů je právě to, aby měl Bůh ve světě své místo, svůj dům, aby se země a svět staly Božím příbytkem a stanem. To poslední a nejkrásnější zaslíbení plné a naplněné budoucnosti v Božím pokoji zní:   "Aj, Boží příbytek mezi lidmi, on bude bydlit s nimi a oni budou lid jeho." Dům Boží a otvor, díra, průduch do nebe,   to je pata a špička toho žebříku a smysl té komunikace vzhůru a dolů. To Bůh učinil díru do nebe. Mnozí lidé, včetně mě, se snaží udělat díru do světa. Ale Jákob zažil díru do nebe. Na   špičce žebříku nebe otevřené, nebe dokořán. Hle, Bůh   sestupující, který touží po tom, aby získal ve světě trvalý   pobyt, svůj dům. Dům Boží na zemi a díra či brána do nebe, a mezi tím pendlují poslové Boží, Boží pěšáci, lid Bohem   povolaný a Bohem chráněný, sůl země a světlo světa, nový rod, nadnárodní společenství ducha a víry. Lid globální, lid   vytvářející společenství všech lidských pokolení Boží   budoucnosti. 29. kapitola začíná takto: Ráno Jákob vstal a  lehkým krokem odešel do východní země. Zdůraznil jsem na začátku - těžkým krokem, těžkou nohou, vstoupil Jákob na toto místo, jeho minulost, přítomnost i budoucnost - jedna podobná bída. A přišel ten sen, ta zvěst, to zjištění a ujištění. A hle, lehkým krokem jde Jákob do země východní, do ciziny nejcizejší. Provinění, váha, závažnost a tíže - to vše se   snem a zvěstí proměnilo, už netíží "lehkým krokem, hle, vznešenost a nadlehčení Duchem, tím svatým". Díky Bohu a díky Pánu Ježíši Kristu, můžeme i my být účastníky této komunikace mezi dírou v nebi a příbytkem Božím na zemi. Vždyť ten žebřík je pouze předobrazem Kristova díla pro nás uskutečněného. On svou obětí, křížem jako kopím prorazil ten otvor v nebesích, on položil úhelný kámen ke stavbě živého chrámu Božího na   zemi. On nám zpřístupnil tu komunikaci vzhůru a zpět dolů, jeho Duch je tou komunikací, to on z nás dělá ty neokřídlené posly Boží, pěšáky Božího království, kteří se téměř   nepozorovaně pohybují po šachovnici tohoto světa, mezi věžemi, koňmi a střelci a tiše pracují k vítězství pokoje, k bratrství a společenství všech lidských pokolení v Božím jménu. Amen.