Velmi zajímavý text mi poslala z Horňácka Martina Venclová. Píše o netradičním listopadovém setkání v Javorníku, na kterém se Horňáci vrátili do časů, kdy se lidé setkávali, povídali si a zpívali. Při čtení Martinina textu jsem velmi litoval jediného - že jsem nemohl při tomto setkání sedět někde v koutku a tiše naslouchat...
RB



BESEDA FOLKLORISTŮ V JAVORNÍKU

Noc se snáší do krajiny rychleji než jiné dny v roce, a v lesích, polích ani na lukách není slyšet ptačího zpěvu, jen vítr fouká a otlouká větve stromů v poryvech. Je chladný podzimní večer, před adventem a ve vzduchu je cítit vlhká vůně na zem spadlého tlejícího listí. Kouří se z komínů nízkých stavení a malá okýnka blikají ve světle petrolejových lamp. Jen ta světýlka dávají tušit život venkovského lidu.

Po nastolení listopadových dnů docházelo dříve k velkému zlomu. Lidé,kteří se sdružovali po koloběhu hospodářského roku a chtěli si vynahradit na co dosud nebyl čas ani pomyšlení se setkávali při společné besedě či zábavě. Znamenalo to pro ně velké zpestření a využití společného setkávání k možnosti podílu na práci, která se dělala jen v zimním období.

„Přástky“, u kterých se družili mladí lidé a dívky při nich spřádaly konopnou koudel, byly mnohdy obohaceny muzikanty, kteří hráli chase pro radost. Při“drapačkách“panovala také živá zábava, ale setkávaly se u nich ženy starší, které drápaly peří. K nim se velmi rádi přidávaly malé děti a poslouchaly tajemné a strašidelné příběhy, jež ženy vyprávěly při práci.Tyto příběhy z dávných dob, předávány ústní formou mnohdy pozměněny a přibarveny jejich vypravěči podle své fantazie, působily sugestivně a byly velmi oblíbeny nejen u dětí, ale všech návštěvníků drápání.

I dnes není zima či noc v ničem odlišná od té, která padala na kraj v minulosti . Příroda bude vždy dodržovat zákonitosti a pochody vzniku, zániku a koloběhu života. Jen lidé se neustále mnění a tradice zanikají ve zrychleném tepu doby. Snad proto mnozí toužíme zpomalit a téměř zapomenuté tradice si připomenout. A pokud se někdo pokouší tuto zvyklost obnovit, nemůže se jednat o“drápání pérí“v pravém slova smyslu, ale jen o jeho vzdálené napodobení, což může mít některé společné prvky, jako je setkání, družení, vyprávění, zpívání a besedování.

HODNĚ SE TOHO NAMLUVÍ, ALE MÁLO SI LIDÉ SPOLU POVÍDAJÍ.....

O něco podobného se pokusil přespolní folklorní nadšenec Ivan Urbánek, který má své přechodné bydliště v lokalitě Kopánka, nejzachovalejším starobylém místě v obci Javorník.Vyzval tamní mužský a ženský sbor, aby uspořádal besedu s místními pamětníky, kteří by se dokázali podělit o své zkušenosti.

Jak sám organizátor řekl: “Hodně se toho namluví, ale málo si lidé spolu povídají.Umění něco vyprávět je dosti vzácná věc.A když si někdo umí zazpívat a k tomu třeba vyšívat … to vyzařuje klid, uvolnění se a soustředění na věci mezi nebem a zemí. Při pořadu Ja ženy, ženy na Horňáckých slavnostech nebylo možné si popovídat a pozpívat do sytosti. Prostě to nešlo, tak jsem si myslel, že bychom ten dluh mohli napravit.“

Ženy připravily v prostoru obecního úřadu pohoštění. Napekly koláčky, pagáčky, bábovky, jiné cukroví a navařily“zelinkového“čaje. Na bíle prostřených stolech se rozžaly svíčky, ztlumilo osvětlení a navodila intimní atmosféra domácího prostředí, aby se lidé uvolnili.

Pozvání přijal ženský sbor z Velké nad Veličkou, který zazpíval balady a romance. Obnovený javornický ženský sbor v čele se skvělou zpěváckou legendou zazpíval dávno zapomenuté balady, vzkříšené díky hluboké paměti této legendy Anny Kománkové. Krásnou tklivou baladu přišel zazpívat také velický zpěvák Martin Zálešák a velmi pěkné sedlácké písničky zazpíval i pan “rídící“ Okénka,který pohovořil o historii horňáckého regionu a o podmínkách, ve kterých se formoval lid tohoto kraje, kde jak správně dodal, končí chleba a začíná kamení.

Lidé se dozvěděli spousty poučného o tomto kraji, který byl po staletí nájezdů a plenění Avarů a Turků velmi materiálně chudá oblast avšak duchovně velmi bohatá. Díky přízni osobností české kultury a umění tohoto národopisně rozmanitého území, jež byla inspirací, hojnou truhlou moudra a širokou paletou barev, se mohla celá země dozvědět o místě svérázném a nedotčeném vnějšími vlivy moderní civilizace.

Četly se úryvky z knih od Otakara Bystřiny,jednoho ze zakladatelů Súchovské republiky a z výboru jeho článků do novin ze Suchova. Večerem provázela zpěváky hudecká muzika bratří Sovišů, která napomohla dokreslit rodinnou atmosféru celého večera. Na závěr se k muzikantům přidal i známý javornický malíř Jura Slovák, který pocítil setkání jako balzám na duši,vzal po roce prodlevy do rukou housle a hrál.

Nejzajímavější bylo povídání pana “rídícího“ Okénky, který povídal o kráse horňáckých“pěsniček“, jejich původu a upozornil, že některé velmi známé písničky jiných regionů jsou vlastně písně převzaté od nás(z Horňácka). Například Okolo Hradišťa voděnka teče“ by si člověk myslel, že je to píseň uherskohradišťská, její původ je však zcela překvapivě v Javorníku, jelikož se zpívala“Okolo Hradiska…“

„Kdyby se z toho mohla stát taková pravidelnost, že se lidé sejdou, popovídají si a pozpívají – třeba místo zkoušky a třeba vícekrát do roka. Nešlo nám o žádný koncert ani vystoupení, ale o milé setkání a to se nám podařilo zcela naplnit. Jsem velmi rád za komorní atmosféru celé sešlosti, jelikož se podařil ve mně vyvolat silný pocit doby, ve které naši předci žili, “ poznamenal Ivan Urbánek.

Ve vzduchu sice nepoletoval prach z husího peří, ale imaginární prach vnitřní sounáležitosti ve světě samostatnosti, protože to, co lidi spojuje, je neviditelné a v srdcích ukryté.

TEXT A FOTO: MARTINA VENCLOVÁ