Datum: 2004-03-14


Základem pro naše dnešní rozjímání je dlouhý biblický oddíl z Matoušova evangelia, ze 3. kapitoly od verše 1. do 17., hlavně pak poslední verš 17.
Textem pro mé kázání je první verš z Pavlovy epištoly k Židům (1,1):  
„Častokrát a rozličnými způsoby mluvil Bůh otcům v těchto pak posledních dnech mluvil k nám skrze Syna svého.“  

Ó Bože, Tvůj svatý Duch je brána i klíč k Tvému slovu, dej nám svou moc klíčů i srdce, které dovede naslouchat. Amen.  

Přátelé v Kristu,  
čteme „v těch pak dnech přišel Jan Křtitel, káže na poušti v zemi judské“. Všichni tři synoptičtí evangelisté uvádějí Jana Křtitele ve svých zpravodajstvích, je to podstatná osobnost. Představuje nám člověka, který je plně nasazen v zápasu o víru, totální nasazení, horlivec víry, asketický, přísný kazatel, který nespolupracuje s tímto světem, který se s tímto světem nešpiní, nebabrá ani nemazlí, který mu dal vale, který mu dal výhost. Pro nás je to podstatný fenomén víry – „netáhněte jho s nevěřícími, nevažte se s tímto světem, vždyť i satan je nazýván knížetem světa tohoto“. Jan měl na sobě velbloudí srst, kožený pás kolem beder, jedl pouze lesní med a kobylky. Zvolil si takový život, aby toho od své společnosti příliš nevyžadoval a  nepotřeboval, co nejméně závislý na svých současnících, to mu umožňuje být svobodný od své doby a být k ní nekompromisní. Jan, jako zjev, jako škaredý fantom, buditel svědomí židů, horlivec víry uprostřed duchovního úpadku lidu. Těm z nás, kterým je Janova nekompromisnost a  jeho odstup od světa sympatický, těm znovu připomínám, že jeho svoboda je založena v tom, že od své společnosti nic nepotřeboval ani nežádal. My, věřící lidé dnes, jsme chtě-nechtě plně napojeni na naši společnost. Máme svá práva a své povinnosti, musíme platit nájemné, daně, zdravotní pojištění. Stačí jednou nezaplatit a už se vezeš. Stačí se třeba kvůli víře pohádat se šéfem a jsou tu velké trable. Někteří z  nás to řeší tou známou schizofrenií, že v práci, ve všední den, žijeme plně ve světě, jako křesťané inkognito, máme mimikry nerozpoznání, zato dne sedmého, v neděli, mezi svými se pak můžeme plně odpoutat od světa i se odvázat a vyřádit se před Bohem, uvolnit ten přetlak shrbení se ze všedního dne. Toto rozdvojení se do dvou, na sebe jakoby nezávislých říší, říše světa a říše víry, je duchovně devastující, je to duchovní deviace, není to cesta, ale scestí.
Podle starozákonního proroka je Jan označován jako: „hlas volajícího na poušti“. Podle rabínských výkladů jde o hlas Boží, který se ozývá skrze člověka volajícího ve jménu a v Duchu Božím. Uvědomme si: Biblické knihy nám svědčí o tom, že si Bůh sám zvolil svou cestu za člověkem. Člověk se ze svých vlastních sil a schopností nemůže dobrat ani dopídit Boha. Ale Bůh si svou cestu zvolil – je to jeho Slovo. Boží slovo k  srdci člověka, jako poselství Ducha, kterému srdce porozumí. Bůh nevysílá ve větru, v bouři ani blesku, on si zvolil svůj vehikl, na kterém tiše a slavně stále znovu vjíždí do světa. On si zvolil svůj způsob intervence a komunikace s člověkem. Apoštol Pavel říká: „častokrát a rozličným způsobem mluvil Bůh k otcům našim, v těchto pak posledních dnech, mluvil k nám skrze Syna svého. Ježíš je pro nás křesťany vyvrcholením této Boží cesty za člověkem, dokonaná intervence, navázání a trvalé spojení v Duchu svatém. On je tím živým Slovem Božím, tím poselstvím Božím, které se stalo tělem, Božím poselstvím, které dostalo ruce, nohy, ústa, rozum i srdce, živé poselství, které má svůj životní příběh a ještě něco velkého navíc.
Pod to „častokrát a rozličným způsobem mluvil Bůh k člověku“ pod to, je možno zařadit i hlas prorokův, hlas Janův, hlas volajícího na poušti. Proč na poušti? Prorok Jonáš byl Bohem vysílán do Ninive, do města toho velikého. Do velkoměsta, do Jeruzaléma, do Říma tam, kde jsou lidi, za lidmi, to je pochopitelné. My, když budeme chtít jít se slovem Božím za lidmi, tak půjdeme na stadiony, do cirků, na Václavské náměstí. Proč nevolá Boží hlas ve volajícím Janu Křtiteli v Jeruzalémě, proč volá na poušti, která značí bezživotí, která je sídlem démonů? Já tomu ve své víře rozumím tak, že je ten hlas Boží, volající skrze volajícího na poušti znamením nového počátku. Duchovní Boží obnova nezačíná ve střediscích cestovního ruchu, na tržištích a seřadištích. Boží obnova nevychází z velkých náboženských tradic, z chrámů, nenavazuje na soudobá vzdělávací centra. Hlas volajícího na poušti – již u proroka, předzvěděný a Janem ztělesněný, představuje Boží jinakost, originalitu, Boží suverenitu. Duchovní obroda z Božího pramene nenavazuje ani na Babylón, ani na Jeruzalém, ani na Atény či Řím. Nový počátek, další šance daná světu, začíná na poušti, na zbořeništi všech nosných hodnot lidských. Království, nový počátek, který se překvapivě zjevuje, náhle zazní tam, kde je z lidského hlediska vše ztraceno. Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Obsah Janova kázání je zachycen ve druhém verši. Je to jenom jedna věta: „Čiňte pokání nebo se přiblížilo království nebeské.“ Jan káže pokání. Pokání je klíčový pojem a bohužel je to prastarý výraz, který zní modernímu člověku beznadějně zastarale, výraz, který nepůsobí. Jak se činí pokání – to se člověk posype popelem a obleče se do žíní – a kde dnes vezmem´ popel a žíně? Co to znamená dnes? Pokání, řecky meta noja, znamená nový život, obrácení, znovuzrození, změnu smýšlení. Ježíš říká Nikodémovi: Musíte se znovu narodit, člověk je příběh přerodu. Je to proces, kde musí dojít k překonání, ke katarzi, k novému uchopení a pochopení. Život není pouze biopsychická samozřejmost, je to příležitost a pozvání k duchovnímu přerodu, ve kterém člověk překračuje sám sebe, aby se stal dcerou či synem Božím. K meta noja, k této vnitřní proměně patří uvědomění si vlastních vin, upřímná touha po nápravě a víra ve velkorysost Božího milosrdenství, které je sto, které má tu moc, přikrýt mé provinění. „Čiňte tuto vnitřní proměnu, neboť se přiblížilo království nebeské.“
Verš pátý: „Tedy vycházel k němu Jeruzalém a všecko Judstvo, i všecka okolní krajina jordánská a křtěni byli od něho v Jordáně, vyznávajíce hříchy své.“ Uvědomme si, co to muselo být tehdy za dobu. Tehdy nebyl žádný rozhlas a televize, žádné mejly ani esemesky, žádné pouliční tlampače, žádná masmédia a přesto za tím hlasem volajícím na poušti, jen jedinou větu, vyšly spousty lidí, čteme celý Jeruzalém, všecko Judstvo i Jordánsko. Je to vůbec možné? Tehdy celý Jeruzalém, celé Judstvo a Jordánsko, všichni všeho nechali a letěli za Janem na poušť. Musela to být zvláštní doba. Lidé museli být duchovně hodně citliví, duchovně zjitření, museli toužebně očekávat duchovní velké věci. Je to zvláštní, že Janovo volání po pokání vzbudilo tak ohromný masový zájem. Řekněme duchovně živí, zajímající se lidé, upřímná lítost, a víra by se dala tam na poušti přímo krájet. Tak začíná cesta Syna člověka, ale připomeňme si jak končí jeho cesta. Celý Jeruzalém křičí „ukřižován buď“, i ti nejvěrnější jsou schováni. Sám vleče svůj kříž a nikde nikdo, kdo by ruku podal. Teď jsme na počátku Kristovy cesty a slyšíme o masách zjihlých věřících, které slyší na Janovo volání k pokání. „A křtěni byli od něho v Jordáně.“ Hle, je to křest, ale pozor, to ještě není křest. Je to zvláštní – Jan Křtitel křtil, ale Pán Ježíš sám nekřtil. Není v evangeliích záznam o tom, že by Ježíš někoho pokřtil. Jan křtí ve velkém, masy lidí přicházejí dnem i nocí k Jordánu, aby vyznaly své hříchy. Jan křtí a Ježíš nekřtí. Až zmrtvýchvstalý Kristus nám udílí ten poslední pokyn: „Jdouce učte všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ Až zde vzniká křest, tak jak ho známe. Jan křtí, ale ještě to není křest. Je to jenom jedna část, jakási příprava ke křtu. Jan to sám ví a prozíravě říká: „Já vás křtím vodou ku pokání, ten pak, který po mně přichází je mocnější než já, jemuž nejsem hoden zout obuv, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ V tom je velikost Jana Křtitele, že není oslněn zjevným úspěchem svého kratičkého kázání, že vyznává: „On musí růsti, já pak menšiti se“, že je předběžcem, živým poukazem k Ježíši, ve kterém se světu přibližuje Boží království. Horlivá víra Jana Křtitele je plně obrácena k  přicházejícímu Kristu, o kterém Jan ví, že je to toužebně očekávaný Spasitel. Sám Ježíš přichází za Janem Křtitelem, i on se účastní toho masového podniku, masového křtu v Jordánu. A když vystoupil z vody a  aj, otevřína jsou mu nebesa a viděl Ducha Božího sestupujícího jako holubici a přicházejícího na něj. A aj, hlas z nebe řkoucí: „Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Ve křtu sestupuje Duch Boží, aby spolužil, aby znovu tvořil a působil v životě a ve světě. „Častokrát a rozmanitým způsobem mluvil Bůh k člověku, v těchto pak posledních dnech skrze svého Syna.“ To je naše víra a vyznání: Bůh promluvil naposled a plně ve svém milovaném Synu a jestliže Pána Ježíše milujeme i my, pak může Duch svatý žít a působit i skrze nás. Letos v  postní době slyšíme výzvu Jana Křtitele, který nás volá k pokání. Čas je naléhavý, naléhá na nás, vyzývá nás ke změně smýšlení. Změňte způsob svého smýšlení dokud je čas. Změňte pořadí hodnot a způsob pobytu ve světě osobně, i jako národ, jako církev, jako účastníci evropského společenství i jako účastníci globální reformy celého lidského rodu. Tato obnova a reforma již probíhá. Začala v Božím slovu, v Ježíši Kristu, v milovaném Božím Synu, jenž křtí ohněm a Duchem, a na nějž očekáváme. Amen.