Datum: 2003-08-10


Biblické slovo, které se dnes k nám a mezi námi děje, které se k nám má stát, je zapsáno v druhém Pavlově dopise ke Korintským, v kapitole 5., ve verši 19., kde čteme:
„Neboť Bůh v Kristu usmířil svět se sebou. …… A v nás složil to slovo smíření.“  



Nejenom chlebem živ je člověk, ale i Tvým slovem. Pane, prosíme, syť nás svým slovem života. Amen.  


Přátelé v Kristu,  
pokoj, mír, smíření, to jsou centrální pojmy nám svatých knih Starého a  Nového zákona. Nic víc si nelze přát, po ničem jiném nelze víc toužit. To je to nejžádanější, nejpotřebnější, nejhodnotnější, o tom to všechno je, k tomu všechno, co má ducha spěje – šálom – to je finále, šťastné finále, na kterém každý z nás dílčím způsobem spolupracuje a kterému se každý z nás dílčím způsobem protiví, každý z nás je zároveň i  störenfried – kazimír.
V knihách Starého zákona se slovo šálom vyskytuje opravdu hojně. Mluví se tam o smíření, míru a pokoji, který lze zažít již v tomto světě, v  našich životech a v našich dějinách. A pod tím vším prosvítá vize posledního míru, eschatologického šálomu, té budoucí skutečnosti, kterou víra skálopevně věří, kterou se skutečně naděje. Starozákonní víra hýří obrazy navráceného ráje, obrazy posledního pokoje, chce se na nich přímo vyřádit: V onen čas a v onen den vystrojí Hospodin pro všechny národy na své hoře hody z věcí tučných, hody z vína čirého a  vystálého. A na té hoře Bůh zkazí to strašné zastření, které zastírá všechny lidi, strhne tu přikrývku, kterou jsou přikryty všechny národové země. Na té hoře Bůh pozře i smrt u vítězství. Ten poslední a  kýžený stav, to bude opravdu něco: pardál bude ležet vedle kůzlátka, vlk bude bytovat s beránkem a litý had si bude hrát s batoletem, které si přitom ještě druhou rukou bude klidně sahat do díry baziliškovy, do dračí díry. Nikdo nikoho nezahubí, nic neuškodí. V onen den vzkřikne shromážděný lid z plna srdce: Aj, to je náš Bůh, kterého jsme po celý život čekali a budou se radovat a plesat v jeho spáse. A Bůh uprostřed svého lidu rozpaží do široka ruce tak, jak to činí ten, jenž se chystá plavat a v tu chvíli rameny svých rukou sníží všechnu lidskou pýchu. To jsou jenom ukázky z té pestré škály vizí, co se vše stane v onen den, až propukne nový čas, čas šálomu, pokoje, míru, čas smíření s Bohem, až konečně a ničím nerušeně zavládne Království Boží a nebeské. I v Novém zákoně je pokoj a Boží pokoj centrem dobrého poselství. Živé Boží slovo – Ježíš Kristus – vnáší Boží šálom, tu tolik touženou budoucnost, již do našich životů, do našich dějin. „Království Boží už je mezi Vámi, vlomilo se k nám, již ho můžeš žít a podílet se na něm, ať se zrovna kolem Tebe děje cokoliv – když svět je v klídku, když svět zuří, ať zrovna vládne císař Nero či Ferdinand Dobrotivý, ať spoluobčané zrovna skandují to či ono, ať jsou zrovna obluzeni tím či oním fantomem moci, ať jsi v koncentráku, ve špitále nebo třeba uprostřed lidského pekla. Ty můžeš žít tu svatou možnost, tu Kristem pro nás dobytou možnost, Boží vládu, ty situace, ve kterých má pro Tebe slovo a váhu jen a jen Bůh života. Vždy a všude můžeš žít v Božím království, ve vnitřním pokoji, ponořen či obklopen hodnotami a pořádky onoho dne.
Boží pokoj je i centrem Nového zákona. Vždyť ve všech zásadních a  svatých chvílích Nového zákona je řeč o pokoji. O Vánocích, při narození Krista, volá nebe ústy andělského chóru: Sláva Bohu a na zemi pokoj. Otvírají se nebesa, aby předala vyprahlé zemi svou rosu, aby předala zemi možnost pokoje a všem společnou, pouze srdcem přijatelnou, dobrou vůli, vnitřní motor společného úsilí – eudoxii Boží. I svátky Veliké noci jsou o pokoji. Učedníci a chatrný lid víry prožili tehdy v  Jeruzalémě dny plné děsu a vnitřní úzkosti. Za té Velké noci umírala spolu s Kristem na kříži i jejich víra kvůli které opustili své domovy, svá živobytí. Po Kristově zoufalém výkřiku: Bože můj, proč jsi mne opustil, jsou tu i zoufalí následovníci, kteří si říkají, že vsadili své vše na nesprávnou kartu. A právě k nim, k těm zhrouceným, přichází o první neděli vzkříšený Ježíš s pozdravem: Pokoj vám. Boží příklon v  Kristu je permanentní, je nezničitelný popravčími instrumenty – křížem, šibenicí ani plynovou sprchou, „Pokoj vám“ zní i po popravě. To hrůzné nemůže a nesmí mít moc definitivy – Pokoj vám – to je pozdrav z nového světa, z budoucnosti, ze šálomu, ve kterém již Bůh zhltl smrt, z  budoucnosti, ve které už pardál, bazilišek, drak ani zbujelý mocipán a  jeho kat, prostě, kde už nemoc, hřích ani smrt nestraší. „Pokoj vám“ – distribuce milosti prostě nebyla exekucí narušena. Boží intervence do světa pokračuje. Ta hrůzná snaha byla marná. Pokoj vám – znovu a nově, tak to věří víra.
Pokoj, mír se k nám, do našeho času a života stále vlamuje a čeká, kdo se ho ujme, kdo ho přijme, kdo bude žít a pracovat ku pokoji, kdo bude žít a pracovat ke smíření. Apoštol Pavel píše svým spoluvěřícím, tedy i  nám: „Bůh v Kristu smířil svět se sebou“, nepočítá lidem jejich provinění a složil v nás to slovo smíření. V nás, kdo se svou vírou vnitřně hlásí, k tomu se přihlašuje, v něm je vloženo slovo smíření. Hlásíme se, chceme žít a pracovat ku pokoji, ke smíření, ale v reálu našich dnů zjišťujeme, že to není vůbec jednoduché. Básník Bohuslav Reynek pravdivě konstatuje: „utekl pokoj ze světa“. Po nedávno minulém století, plném různých provinění, ve kterém se mnozí proviňovali proti mnohým, je zde dnes poklidnější čas, ve kterém se otvírají možnosti práce na pokoji a smíření. Říkáme o sobě, že jsme se nedokázali vyrovnat s naší minulostí, jsou zde otevřené rány minulosti, na různých polích je slyšet volání po smíření. Ať už je to soužití katolíků s  protestanty, soužití a konflikt Čechů s Němci, obzvláště se sudetskými Němci či neřešené bezpráví komunistické strany spáchané na mnohých obětech nejen u nás, i ve světě jsou dlouholetá i aktuální ohniska napětí, která si žádají práce k pokoji a ke smíření. (Například izraelsko-palestinské pomezí.)
Já osobně se hlásím a chtěl bych pomoci na některém z těchto polí a  mnozí z Vás to v sobě jistě cítí též. A já jsem v podstatě smířlivý. Například se dodnes hlásím k sametu sametové revoluce a jsem tomu rád, že tato proměna po sobě nezanechala žádné oběti. V jedné písni smířlivě zpívám: „Všichni jsme v tom jeli víc než bylo zdrávo, buď jsme byli němí či k oběti líní a svými životy zaplatili jiní.“ Jsem v podstatě smířlivý. Nedávno jsem dostal pozvání a jeli jsme se ženou na výroční slavnost sudetského landsmanschaftu okouknout to, zda-li by to nešlo nějak pohnout ledy, aby se to pohlo alespoň o krůček dál. Stále přemýšlím, jak by to šlo přispět osobně a společně i k pokoji i v té aktuální líhni teroru, tam na pomezí. Já jsem smířlivý a možná mnozí z  Vás též. Ale uvědomuji si, že se může u mne jednat i o určité laciné či pohodlné smiřování, které není ničím opodstatněné. Vždyť tomu není tak dávno, v době politické zvůle, kdy jsem sám sebe i jiné povzbuzoval k  nesmiřitelnosti, k vyhraněnosti, která dovede říci ne - nežij se lží, nedávej těm mocipánům nic ze svého nitra, nic ze svého srdce a svědomí, straň se jich. Martin Jirous rád citoval klasika: S ďáblem se stýkáš, ďábelské řeči vedeš, pomalu se sám stáváš ďáblem. Proto nic s nimi neměj společného. I nesmiřitelnost má svou pravdu, svou podmanivou moc, svůj význam. Není náhodou, že apoštol Pavel ve svém dopise, ze kterého dnes čteme, jen o několik řádek dále vyzývá věřící k nesmiřitelnosti. Cituji: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha. Co má společného spravedlnost s nespravedlností? A jak spolužije světlo s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu s modlami? Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se.“ Cítíme, že se jedná o zdravou intoleranci, o pravou nesmiřitelnost. Z  Pavlových slov slyšíme oboje – smiřte se, i nikdy se nesmiřujte. Teoreticky to zdánlivě paradoxní od sebe snadno rozlišíme, prakticky v  našem jednání to už tak snadné nebude. To s čím, lépe řečeno s kým, se smířit máme říká apoštol jasně ve verši 20.: „Bůh vám domlouvá našimi ústy, na místě Kristově vás prosíme: smiřte se s Bohem.“ Je to úpěnlivá prosba – smiřte se s Bohem, ale v žádném případě se nesmiřujte s  upadlostí své doby. Nesmiřujte se s ničím, co se příčí Vaší touze, Vašemu svědomí, co se příčí životu a co mu škodí. Nesmiřujte se s pádem a úpadkem jen proto, že je to dnes běžné, že to dnes už tak chodí. Smířeni a nesmiřitelní. Smířeni s Bohem dostáváme darem od Boha vnitřní moc pracovat k budoucímu pokoji. Bůh v nás složil slovo smíření. Toto Bohem v nás vložené slovo či poselství nás opravňuje pracovat pro smíření i svou nesmiřitelností vůči pokleslosti. V podstatě jde o tu původní pravdu víry. Bez smíření s Bohem nelze prožít smíření mezi lidmi. Neboť předpokladem smíření je lítost, uvědomění si vlastní viny – je mi líto, stydím se. Předpoklad smíření je pláč nad sebou a upřímná touha po novém – změna smýšlení, obrat a obrácení. Obnova smýšlení a  lítost – smíření s Bohem – to je Kristem vydobytá cesta k pokoji, ke smíření osobnímu, manželskému, ke zpracování naší minulosti dávné i  nedávné, ke smíření se sudetskými Němci, to je cesta k míru na pomezí a  na celém světě. Na obou stranách sporu rozpoznat svůj vlastní díl viny, upřímně ho litovat a změnit své smýšlení a pak se radovat v té novosti z toho, že je v nás složeno poselství smíření. Amen.