Datum: 2002-08-11


Biblické slovo, které propůjčuje dnešní neděli svou záři, je zapsáno v  prvním Pavlově dopisu Ke Korintským, v kapitole třetí, ve verši 15.:
"Pakli čí dílo shoří, vezme škodu, ale on sám spasen bude, avšak tak jako skrze oheň."  


Ó Pane, uč nás víc Tě milovat. Amen.  


Přátelé v Kristu,  
apoštol píše Korinťanům i nám. Základ Boží stavby v lidských dějinách je již položen a tím základem je Ježíš Kristus. Různé sbory a různé církve, různé generace křesťanů, ale i každý z nás osobně, staví na tomto základě. Každý, ať dává pozor, jak na něm staví, neboť dílo každého vyjde najevo. To znamená, svou vírou každý z nás pracuje na společném základě, ale to dílo je vnitřní, je sice skutečné, ale je skryté v tom smyslu, že to dílo nemohou lidé plně přehlédnout, přesně evidovat ani kompetentně zhodnotit. Člověk - křesťan může mít dobrou či špatnou pověst, jeho současníci ho mohou proklínat či plácat po ramenou, může se těšit uznání, může se těšit pohrdání, ale je nám řečeno či přislíbeno, že jeho dílo teprve vyjde najevo, že bude posouzeno kompetentněji, s větším přehledem, s větší znalostí, s mnohem větším zájmem a porozuměním než jsou lidé schopni. Dílo každého z nás, které konáme na pevně položeném a společném základu Ježíše Krista, vyjde najevo, teprve se vyjeví až před Boží tváří, až v jeho blízkosti. To nás nemá děsit, tento příslib nám dává svobodu od posudků a soudů těch, co o nás málo vědí, těch, co o těch nejdůležitějších pochodech a  motivech v nás samých houby vědí a přitom se odvažují soudů. Těch, co již dnes chybně předjímají ten čas, kdy se to vyjeví. Chodí a posuzují jakoby se už vše vyjevilo, jakoby hodina pravdy už udeřila. Chodí a  soudí jakoby Božím pohledem, jakoby Božími ústy. Na tom všem společném základě se dá stavět různým způsobem. Každý vytvoří svou osobní neopakovatelnou kreaci, svou volnou jízdu se svými skoky a pády s tím, že ocenění nevyskakuje hned na světelné tabuli, že vyjde najevo až v  nám neznámé budoucnosti. Tak moudře je to zařízeno, tak je to dáno a  každý z nás už jede, už skáče a padá, čas běží k poslední piruetě, ve které se každému z nás zatočí hlava a oči vylezou z důlků. Pak ustrnutí a čekání (často marné), propukne-li potlesk a jásot těch, kteří nás již předešli.
Každý, ať dává pozor jak staví, z čeho staví, staví-li z ušlechtilých, trvalých kovů, ze zlata či stříbra, či z materiálu méně ušlechtilého a  méně trvalého, z trávy či slámy. Tedy jak stavíš, jde o kvalitu, ta se teprve vyjeví, oheň zprubuje dílo každého člověka, jeho vlastní variaci na základě Ježíše Krista. Oheň to vyzkouší a oddělí od sebe co bylo jen na oko, co bylo sice efektní, ale prázdné, co sice vzbudilo všeobecné uznání v církvi i mimo ni, ale bylo to jen načinčané, jen pozlátko a  prázdná hilzna. Oheň to od sebe oddělí - zlato a seno v našem díle v  Kristu. Boží soud je a bude Boží. Ale my ten soud spoluvytváříme. Záleží na Bohu, ale záleží i na nás. Bůh odpouští, je věrný, je naší poslední nadějí. To ovšem neznamená, že naši bezhlavost a hloupost označí náhle za moudrost, že náš cynismus nazve solidaritou, že nedůvěru, závist a chorobnou ctižádost přikryje svou milostí. Naše životní dílo zprubuje oheň a oddělí od sebe duchovní zlato a seno. Každý svého soudu strůjcem, ne my sami, ale naše dílo bude přetaveno, bude prosvíceno láskou a vyjde najevo, do čeho jsme dali duši a srdce, do čeho jsme v životě investovali, po čem jsme prahli a toužili. To, co je, to, co se ukáže a vyjeví jako marnost před Bohem, to shoří jak fagule, seno shoří, marná sláva. Věřící člověk sám bude zachráněn, ovšem jako ten, který musí projít ohněm. Oheň vyzkouší dílo každého z  nás, když jeho dílo vydrží, tak sláva, když mu to shoří, pak bude brečet, že toho tolik promarnil. Sám bude sice zachráněn, ale jeho život, jeho dílo na základu Krista, je-li pouze senem, bude pustotou a  spáleništěm. Platí oboje zároveň - Bůh je milostivý, dovede odpouštět, ale to neznamená, že máme celoživotní dispens od bolestného zápasu o  kvalitu našeho díla. Bůh je milostivý, ale to ještě neznamená, že bere to, co jsme zanedbali, zaneřádili a zničili, co je marné, to patří ohni, co je z lásky, to patří Bohu "věřící člověk bude spasen ovšem, jako ten, jehož dílo musí projít ohněm." My bychom měli již teď tuto budoucí situaci našeho soudu v životě nacvičovat. Přiznat chybu i  provinění, to není žádná slabost, to je síla, to je nácvik, zbavit se již teď toho co ohrožuje svou nekvalitou stavbu, rozpoznat seno i  slámu, ty hořlaviny v našem díle. Předcházet tu zkoušku ohněm, znamená najít v sobě odvahu odkrývat v našem životě ty slabiny, které znekvalitňují naše dílo, již teď přihazovat na oheň marností. Přiznat slabost, chybu i vinu, to je dnes hotová rarita. Přiznat ji a zbavit se jí, to je pravá předjímka soudu. Jde o to, abychom právě již dnes soudili sami sebe mnohem spíš a mnohem ostřeji než ty druhé, než ostatní. Stížností na jiné lidi nebudeme lepší. Zápas s vlastním svědomím, to je priorita vnitřního života a ne stálý boj na vnější frontě, kdy se utápíme v neustálé kritice, v nic neřešícím spílání. Naše věc je na prvním místě posuzovat a soudit sám sebe a tak procházet očistným ohněm. V Kristu je nám zaslíbena spása, přesto nejsme ušetřeni zápasu mezi právem a bezprávím, pravdou a lží, dobrem a zlem. Teprve přes bolestné zážitky si uvědomíme zvěst, radostné zvěsti: jsme na cestě od viny k smíření, od trápení k radosti, od smrti k životu. Budeme spaseni, ovšem jako ti, kteří prošli ohněm. Těm z nás, kteří žijí Boží vůli a Boží soud, již dnes platí Kristův příslib: Ten, kdo plní vůli mého Otce, na soud nepřijde, ten již přešel ze smrti do života. Amen.