Pchajte sa, gde sú place!


Pchajte sa, gde sú place!


Festival folkloru ve Strážnici čelí civilizační povodni

"Vidím, jak  hudecký soubor smyčcový ustupuje plechům a s nimi bědnému odvaru jazzovému; jak  svěčné domácí oblékání, vyrovnávající společenské rozdíly a povznášející stejně  bohatého i chudého do duchovního šlechtictví, mizí v tovární záplavě cajku a  konfekce. Sběrným filmem rozplývá se před mýma očima bohatství lidové kultury v  civilizační kal a náš nárok na světový podíl v tvárné osobitosti ustupuje  uniformní bezbarvosti." Národopisec a biolog Vladimír Úlehla s tragickou  beznadějí prorokuje osud lidového umění ve své Živé písni. Knihu inspirovaly  především Úlehlovy cesty za strážnickými zpěváky a hudci v době protektorátu  spolu s nejznámějším lovištěm slovácké písně -- Horňáckem. Úlehla psal knížku až  do své smrti 3. července 1947. Dílo nedokončil. Přesto viděl naději v mladých  lidech. Píše, že je třeba podchytit "ne již ochotnictvím, ale soustavnou prací  to, co přes všechnu starobylost, niternou hodnotu a napájivost není samo dosti  silné, aby se udrželo v civilizační povodni".
Po 56 letech
Přesně po  padesáti šesti letech se ve Strážnici v sobotním červencovém podvečeru ve  skanzenu vesnice jihovýchodní Moravy odehrál tento obraz: Pod širým nebem  současně hrály a zpívaly mladá strážnická cimbálová muzika, ženský sbor z  Uherského Ostrohu, mužský sbor z horňáckého Lipova, podlužácké sbory z Moravské  Nové Vsi a muzika Jožky Severína, mužský sbor a muzika Jury Petrů z Kyjova,  Martin Hrbáč se svými hudci z Horňácka, ženy z Buchlovic, muži z Bukovan,  všichni v krojích. Kolem všech se přelévají hrozny lidí nejrůznějšího věku v  civilu, v onom "továrním cajku a konfekci". Muzikanti si půjčují nástroje, k  slyšení je nejpestřejší pěvecký i hudební projev, jak jedna píseň střídá druhou.  Podle nálady a hlasu srdce. Vedle toho prozpěvují osamocené skupinky, trojice,  dvojice i jednotlivci. Puzeni zvláštní touhou popírají Úlehlovu skepsi, podle  níž píseň (pokud žije) je "útvar velmi osobitý na určitý způsob života navyklý,  jako pták, motýl, rostlina". Ve skanzenu budov bez života a původního smyslu  povstala před očima plastická kulturní mapa Moravy. Byl druhý den 57. ročníku  Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Pořad, věnovaný praotci  primášů Romovi Jožkovi Kubíkovi z Hrubé Vrbky, otcům pokračovatelům Slávkovi  Volavému, Jaroslavu Staňkovi, Jurovi Petrů a synu Jaromíru Nečasovi, se ve své  druhé polovině řídil pokynem, který uděloval svým muzikantům Jožka Kubík:  "Pchajte sa, gde sú place!" Tedy -- najděte si prostor pro vlastní prosazení,  pro improvizaci a svobodný projev. I nejprotřelejší návštěvník folklorních  festivalů si musel položit otázku: Je v tuto chvíli v České republice místo, kde  se odehrává stejný důkaz "dědictví otců"? Člověk je bytost kontinuální. V čem,  krom víry, se může náš zpřetrhaný duchovní život opírat o takovou bezprostřední  sílu? Folklor je volně přeložitelný jako vědomosti lidu. Ludvík Vaculík napsal u  příležitosti oslav stého výročí Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1995:  "Ano, to slovo je zatíženo kulturní politikou komunismu, jež si na lidovém umění  dělala alibi ve svých zločinech. Přesto se divím nedovtipnosti lidí, kteří  'folklor' považují za výpěstek onoho režimu. Za komunismu se propagovalo i  jídlo, komunismus padl, a přece jíte dál, hlupáci!" Strážnické slavnosti byly  založeny v roce 1946 v poválečné euforii. Nepřímo tak navazovaly na vlastenecky  zaměřené slavnosti uspořádané v areálu vinných sklepů Plže v sousedním Petrově v  roce 1939. U zrodu stála inteligence malého moravského města, nápad s pořádáním  hudeckých, pěveckých a verbířských soutěží jim vymyslel právě skeptický Vladimír  Úlehla. Strážnice prošla obdobím ideologizace folkloru. Na pódiích jezdily  alegoricky ověnčené traktory, mezi autory probíhala vlna budovatelských lidových  častušek (Lenin sokol sivý/Stalin sokol bílý/červenú hvězdičkú cestu osvítili).  Někdejší až stotisícové návštěvy se po převratu logicky prosívaly až v letošních  jedenáct tisíc svým způsobem osvícených milovníků folkloru. Bouřlivé a spontánní  ovace provázející černé bubeníky z africké Rwandy, transylvánské Romy z Rumunska  či ohlas na vystoupení indiánů z Ekvádoru, ukrajinského ženského sboru jsou  školou tolerance v praxi. Každoroční účast slovenských souborů je přirozeným  pokračováním vztahů rozdělených národů. Je v řádu věci, že politická elita (s  výjimkou Petra Pitharta před pěti lety) neumí najít do Strážnice cestu. S plnými  ústy národních zájmů straší občany a po večerech zmožena tímto "nacionálním  dílem" si hraje na velký svět na provinčních estrádách, muzikálech a v obskurním  žitě normalizačních hvězdiček české pop-musik.

15.07.2002