Vzpomínání poslední služebné ze zámku

Pokud byste hledali průvodce zámeckého života ve Ždánicích, nenašli byste nikoho lepšího než paní Hedviku Jahodovou. Není divu, vždyť právě ona je poslední žijící pamětnicí, která za druhé světové války ve ždánickém zámku - u šlechtické rodiny Alžběty a Ervína Seidlových - sloužila. A dokáže o těchto létech krásným způsobem vyprávět.

„Seidlovi měli rádi pracovitá děvčata z Kostelce u Kyjova, odkud pocházím. Přede mnou u nich sloužila také jedna dívka od nás, která mě doporučila,“ zavzpomínala na dobu před šestašedesáti lety čtyřiaosmdesátiletá žena.

Hedvika Jahodová se na zámku stala pokojskou. Na sedm členů rodiny tehdy připadl stejný počet služebných.

„Vstávaly jsme v šest hodin ráno a naším úkolem bylo udržovat v pořádku boty, šaty a staraly jsme se také o úklid. Pokud přišli hosté, a to bývalo často, měly jsme na starosti i je. V osm hodin ráno byla snídaně, v poledne oběd, pak hodinová pauza a v osm večeře. Páni přitom měli svou kuchařku a druhá vařila pro služebnictvo,“ vrátila se o více než půl století zpět Hedvika Jahodová.

Podle jejího mínění byli Seidlovi přísní, ale na druhé straně také velmi hodní. Služebné jim byly za svou práci vděčné. „Vždyť jsme téměř všechny pocházely z chudých dělnických poměrů, takže pro nás byl život na zámku rajskou hudbou,“ připomněla poslední žijící pamětnice.

Zámecká paní si velmi potrpěla na kvalitní prádlo. Hedvika Jahodová proto po celé čtyři roky, kdy byla ve službě, žehlila každé odpoledne hromady prádla. Tuto práci má ostatně ráda dodnes a její známí o ní tvrdí, že nikdo neumí vyžehlit jako ona.

„Zámek měl třiadvacet pokojů, takže práce bylo stále dost. Paní navíc nesnesla špinavá okna, proto jsme je musely každých čtrnáct dnů umývat. Platili nás dobře. Dostávaly jsme také pěkné pracovní šaty. Měly jsme i čelenky a bílé rukavice,“ připomněla žena.

Před příchodem ruských vojsk na konci války rodina Seidlova ze zámku utekla a usadila se v různých částech Rakouska. Tím také skončila kariéra Hedviky Jahodové coby služebné.

Po válce odešla do Prahy, kde se učila modistkou.

„Byla ale veliká bída a všeho nedostatek, proto jsem se vrátila zpět na Moravu, kde jsem učení dokončila v Kyjově. Mezitím se změnila móda a klobouky se přestaly nosit. V tehdejším Československu začaly být moderní šátky, které jsem ale nikdy nenosila. Najednou jsem neměla uplatnění. Vdala jsem se a nastoupila ve Ždánicích do Šroubárny, kde jsem pracovala sedmnáct let. Pak jsem byla dalších čtyřiadvacet let doručovatelkou na poště. To mě moc bavilo. Teď mám ale od naběhaných kilometrů artrózu v obou nohách a paní doktorka mi doporučuje, abych chodila co nejméně,“ prozradila žena.

Čtyři roky, kdy v mládí sloužila na zámku, má ale v paměti uchovány dodnes. S rodinou Seidlovou zůstala v kontaktu. Setkávali se spolu při jejich návštěvách Ždánic nebo když jezdili do lázní v Piešťanech. Po revoluci pak byly poslední žijící služebné pozvány na týden do Vídně.

"Když jsme se scházívaly, tak jsme jen vzpomínaly na život na zámku,“ připomněla vitální důchodkyně, z jejíchž očí stále září radost ze života.

ŠARM PANÍ HEDVIKY. Stačí, když paní Hedviku Jahodovou navštívíte, a hned poznáte, jak miluje klobouky. Ve svém šatníku jich schovává mnoho, a i když v minulosti vyšly na čas z módy, ona na ně nikdy nezanevřela. "V Československu začaly být moderní šátky, které jsem já ale nikdy nenosila," přiznává s úsměvem.