„Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
Datum: 2003-05-18
Biblické slovo, které nás dnes může podnítit či dokonce to Boží v nás
roznítit, je zapsáno v Matoušově evangeliu v 5. kapitole, v 16. verši:
„Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Ó Bože, sešli světlo své, rozsvěť svou svíci v každém z nás a dej, ať svítí. Amen.
Přátelé v Kristu,
čtu-li evangelium, tak na mne vždy dýchne nějaký jiný svět, jiný
duchovní svět. Ježíš se na své kratičké životní pouti setkává s lidmi
společensky podceněnými, neurozenými. Často komunikuje s nemocnými,
vyděděnými, s těmi, jenž se dostali pod kola své doby a nemají žádné
zastání, nemají šanci se v životě chytit. S církevním a politickým
establishmentem své doby je Ježíš ve věčném konfliktu. Lidé zubožení
vytvářejí ten hlouček, který ho následuje, chatrná dcerka Siónská,
neefektní ztracenci, jacísi duchovní mimoňové té doby. Hrstka bláznů é
béd elohím, beránek Boží kráčející k jatkám do Jeruzaléma, předivný
rádce a podivný Mesiáš, podivný židovský král s korunou trnovou, který
se o své království nijak nedere, je služebníkem všech, nejvíc pak
služebníkem Božím. Ježíš a dcerka Siónská jakoby nesli na svých bedrech
celé nedorozumění Boha s člověkem, jakoby nesli transparent s nápisem
Bůh je totaliter aliter – Bůh je úplně jiný než si ho lidé představují,
úplně jiný než ho lidé náboženství vymodelovali, úplně jiný než by si
lidé mysleli, než by potřebovali, úplně jiný než si ho lidé
vybáchořili. Boží svatost je právě tajemství Boží jinakosti, jeho
ryzosti, neumakanosti, jeho nezapřaženosti do káry lidských zájmů. Tak
na mě dýchne evangelium, tak mě kdysi dávno v mládí nadchnulo a
inspirovalo. A tak jsem v duchu tehdejší „beat generation“ vyrazil sám
s báglem na svou cestu. Příliš jsem se nezajímal co dělá moje církev a
moje společnost: „mluv sám za sebe“, „žij svou vlastní víru“. Vložil
jsem si totiž do báglu Písmo svaté, to byla moje schránka úmluvy,
kterou jsem měl sebou vždy „on the road“. Vyrazil jsem na cestu s
jistotou, že budu-li žít evangelium dnes, že i já podobně jako Ježíš
budu mít svá setkání ve své době, své konflikty s farizeji i herodiány
naší doby, že si i já vytvořím svou dcerku Siónskou, tu hrstku bláznů,
tu hrstku mimoňů v době masového poblouznění, že najdu i já své
duchovně invalidní sourozence. A to se podařilo ještě víc než jsem
čekal. Pak jsem byl donucen se vystěhovat, stal jsem se farářem ve
Švýcarsku a můj životní příběh se změnil. Například: ve švýcarských
novinách jsem se tehdy dočetl jaký měsíční příjem mají nejvyšší
státníci v evropských zemích a já jsem s hrůzou zjistil, že máme spolu
s manželkou vyšší měsíční příjem než Husák a Brežněv dohromady. Až mi
zatrnulo. A příběh jde dál - farářem zde U Salvátora, nádherný
prosluněný chrám, živý sbor, požehnané bohoslužby, zde se scházejí k
Božímu slovu křesťané prostí i ti na úrovni. Toto naše shromáždění v
ničem nepřipomíná dcerku Siónskou, tu partu bědných. A příběh nekončí,
posledním rokem jsem poslancem, účastním se života znamenaného
nadstandardem a exkluzivitou. A nyní otázkou je, lze-li sladit tu první
a druhou polovinu příběhu a to zdaleka ne pouze mého osobního příběhu,
ale i příběhu Izraele, příběhu křesťanů ve světě, příběhu dějin a
současnosti církve. Otázka zní – jakou koherenci má ta první a původní
inspirace, ta první láska s tou druhou, současnou? Je pravá církev
Kristova tím hloučkem vyznavačů, hrstkou vydaných a vyděděných nebo má
nárok na Kristův poklad, i jako ve světě celkem uznávaná, ve světě
dobře etablovaná, to znamená netupená a neštvaná, má nárok jako církev
celkem prosperující? Tam na počátku jako bych měl na bundě placku s
nápisem: „úzká je cesta, která vede k životu a široká je cesta, která
vede do záhuby“ a nyní, v té druhé půli, trochu předěšen z výlučnosti
té úzké cesty, s přáním, aby ta Kristova možnost byla i pro mne, pro
mnohé či dokonce pro všechny, a nejen pro hrstku vyvolených, pro hrstku
statečných, pro hrstku bláznů, bych si nejraději připnul placku s
Kristovým slovem: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste
obtíženi, já vám dám pravý odpočinek.“ Nemohu se smířit s představou
pustého nebe, kde se spolu s vítězným Božím beránkem raduje pouze
hrstka statečných, zatímco mnohé celé generace došly k zatracení či k
znicotnění. Hledám co největší otevřenost, co největší přístup, jak by
mohli mnozí, a pokud možno všichni, zakusit velkolepost Božího
milosrdenství. Věřím, že Bůh je stále při díle, že stále znovu
sestupuje do našich neutěšených poměrů a svým tichým hlasem nás
podněcuje k dílu, aby bylo mezi námi víc spravedlnosti, víc svobody,
víc radosti.
V našem dnešním textu nám sám Pán Ježíš udává naši roli ve světě. „Vy
jste světlem světa.“ O nic se nestarejte, hlavně sviťte. „Tak ať svítí
vaše světlo před lidmi.“ Když se budeme ptát po zdroji toho světla, tak
asi odpovíme – to světlo je Boží, to světlo je Kristus. On je tím
světlem osvěcujícím každého člověka přicházejícího na svět, on je tím
světlem, které svítí v temnostech a temnoty ho nepohltily, ani proti
všem fyzikálním zákonům, neobsáhly. On v nás je to světlo. Ježíš, ale
neříká: „tak ať svítíme či Boží světlo ve vás před lidmi“, on říká
„vaše světlo“. Tedy to světlo je naše, je na nás závislé, na naši
vnitřní živosti, je to jakési dynamo přiložené na turbulenci našeho
vnitřního života. To světlo je naše, je v naší péči. Vzpomeňte jen na
ty bláhové družičky z Kristova podobenství, jak volají o pomoc: pomozte
„vždyť světla naše hasnou“. Vyhaslá svíce, skomírající světélko, zářící
lampa – to vše je ve škále našich možností, záleží na nás. V starodávné
knize Kazatel (3,11) čteme: „On (Bůh) všechno učinil krásně a v pravý
čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti.“ Tato touha po věčnosti,
to je světlo každého z nás, touha po věčnosti byla dána každému člověku
přicházejícímu na svět, tu máme vždy při sobě, ať se děje cokoliv. Ať
jsme zdraví či nemocní, na svobodě či ve vězení, to je darované, dané
všem a záleží jen na intenzitě, jestli svítí či nesvítí. „Člověk
nevystihne ani začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ Žijeme krátkodobě
v předlouhém procesu života. Máme svůj kraťoučký podíl a nevystihneme
ani začátek ani konec Božího díla. V tomto nepřehledu se učíme pokoře,
v tomto nepřehledu se chytáme drápkem víry, tou Bohem darovanou touhou
po věčnosti. Naše světlo je přímo závislé na síle naší touhy. „Tak ať
svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali
slávu vašemu Otci v nebesích.“ Ježíš nás vybízí k této zvěsti beze
slov. Lidé nemají být přesvědčeni, nemají být omráčeni naši
duchaplností, nemají klesat pod tíhou našich argumentů. Lidé nemají
naši zvěst slyšet, ale vidět. Není to záležitost pouze slova, je to
vizuální záležitost, kdy hledající lidé vidí a díky vám zažijí něco
jiného než je běžné, něco jiného, než je v kraji zvykem a ptají se po
zdroji této jinakosti. Ptají se – často i beze slov – neboť i oni,
stejně jako každý člověk kdekoli a kdykoli na světě, mají v sobě třeba
skrytou a latentní touhu po věčnosti. Setkávání, to je jakési
„odkrývání studánek“, poodhalování tajemství svatosti, které jsme
dostali do vínku, vzájemné propůjčování si světla, které se nám
podařilo vykřesat. Čím pracněji, tím líp.
A tak v té druhé půli jde o to, neztratit právě tu intenzitu, která nám
propůjčuje vnitřní světlo. V té druhé půli, ve svobodě a v zaopatření,
je to těžší, vždyť vše vyzývá ke klidu a přizpůsobení se. Doby
radikální víry, kdy jsem byl stále nabuzený a stále jsem roztáčel
dynamo řádného svitu, jsou za mnou. Víra, touha po věčnosti, to je
něco, co máme s sebou stále, co máme s sebou i v druhé půli, co máme s
sebou, ať jsou podmínky k životu jakékoli, ať jsme nahoře nebo dole, ať
žijeme nebo umíráme.
Všichni jak tu jsme a spolu s námi všichni křesťané naší doby, jsme
zaúkolováni Synem Božím a Synem člověka: „Tak ať svítí vaše světlo před
lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v
nebesích.“ Smyslem naší víry, smyslem naší touhy po věčnosti je někomu
posvítit, abychom došli k cíli. Cílem naší touhy je, abychom my, aby
naše děti, aby naši blízcí a přátelé, a jednou celý náš svět, vzdal
slávu našemu Otci v nebesích. Cestou k tomu cíli máme posvítit. Amen.