Datum: 2004-12-05


Biblické slovo, které se dnes oznamuje „láskám Vašim“, je zapsáno v knize proroctví Micheáše proroka v kapitole 6., ve verši 8.:
„Člověče, bylo ti oznámeno co je dobré, a co od tebe žádá Bůh: nic jiného, než abys činil soud a miloval milosrdenství a pokorně chodil s  Bohem svým.“


Jak vítati mám Tebe, ó králi z výsosti? Jak? S kým? Čím? Vítej mě v Duchu, v tom svatém! Amen.


Přátelé v Kristu,
než jsme se nadáli, je tu zase Advent, druhá neděle adventní. Advent to je společný zápas, úporný boj proti vnitřní strnulosti, proti ustrnutí a odumření člověka. Jako každoročně i letos připomenu telegraficky tu dávnou výchozí pozici Adventu.
Před staletími nežili lidé ponejvíce ve městech, ale na statcích a  v domcích. Představme si něco jako Richterovy boudy v Krkonoších, ovšem v době, kdy tam nebyl ani jeden lyžař.
Podzimní práce jsou dokončeny, všechno je uděláno, všechno je hotovo. Dřevo je naštípáno, napadne sníh, hodně sněhu. Kromě kuchyně se topí pouze v jedněch kamnech, v sednici, a večer - tma začíná o čtvrté hodině odpolední. Ty dlouhé zimní večery od čtyř hodin - sedí babička, dědeček, rodiče, děti, služebnictvo a někdo z příbuzných v sednici u  kamen. V létě a na podzim bylo rušno, ale teď není do čeho píchnout. Široká rodina sedí kolem stolu, ještě není elektřina, není rádio, gramofon ani televize. A všichni to vědí - od čtyř do jedenácti hodin, to je sedm hodin denně, to je směna, to je šichta. A takovýchto večerů čeká tu rodinu asi sto dvacet. Když se říká „duben - ještě tam budem“, rozuměj u kamen, tak to už je nemístné strašení a přehánění. Stačí těch sto dvacet předlouhých večerů o svíčce. Jen si představte Vaši vlastní rodinu jak takto sedí pospolu u svíčky. Já tipuji, že už tak druhý, třetí večer by měl pachuť hororu, že bychom si vjeli do vlasů, že by všichni zúčastnění měli „ponorku“ a toužili by po jediném: „pryč odtud“. Co dělat, když je tolik času. Spíše se ukázalo, co nedělat. Nedoporučuje se: vytahovat se, provokovat, hádat se, nedoporučuje se často chodit do sklepa na panáčka pálenky či na sklenku ovocného vína, nedoporučuje se vyvolávat duchy nedávno zesnulých, nedoporučuje se neadekvátně eroticky harašit, nedoporučuje se stále dokola vyprávět těch pár zážitků co už všichni znají, atd. Ale co se doporučuje: doporučuje se slavit Advent spolu s ostatními lidmi, se všemi co obývají zemi a zažívají tu společnou temnotu, se soustředit k  společnému duchovnímu tématu. Jsme lidé, máme kromě těla i duši. Duše přišla v létě a na podzim zkrátka, teď máme čas na ni. Máme vnitřní život, máme víru a naději. Ta hořící svíce, to je přece to světlo co svítí v temnotách a temnosti ho neobsáhly. Ta svíce, to je to světlo Boží, to je Ježíš Kristus, jehož světlo osvicuje každého člověka přicházejícího na svět. Advent je společná domluva, duchovní úmluva, teď budeme zápasit o to, abych já, abys Ty, aby člověk nebyl vyduchlej, aby mu nepovadly oči a neztuhly rasy, aby vnitřně nezastydl, aby neodumřel Bohu.
V této roční době příroda ustrne, i lidé v přírodě pracující a  žijící fyzicky ustrnou a Advent přináší trochu pohybu do toho skomírání. Hle, člověče, vše je v pohybu. Ani Bůh nedlí někde v  nebeských dálkách, ani on nestagnuje ve svém odloučení, ale přichází, vrací se, už se béře, a my mu v proudu času, každou hodinou, každým dnem jdeme naproti. On přichází a my v čase stále jdeme a plujeme k  němu. Jdeme si vstříc, v ústrety a náš konec - smrt - to je setkání. Advent soustřeďuje naši pozornost na přicházejícího Krista, který zas a  znovu přichází a nakonec definitivně přijde do svého vlastního, aby tentokrát s vydatnou pomocí Boží, přemohl svět násilí a proměnil ho v  místo trvalého pokoje - v království Boží. Přijde, ale už teď přichází v Adventu k nám, do dějin a do světa, do míst, ze kterých byl kdysi lidmi vykázán, do míst, ze kterých nikdy úplně neodešel, v kterých žije a působí v srdci věřících. Žije a působí tam, kde je věřen, tam, kde se jeho slovo stává činem, faktem a tělem. Slavit Advent pak pro pozemšťana znamená naplnit své srdce Božím slovem, vystavovat se frekvenci jeho vysílání, nebo najít jeho ikonu, jeho doménu a server a  stát se stálým příjemcem jeho slova a poselství. „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“ Vše je pomíjivé, hlavně člověk je pomíjivý. Jen to jediné je věčně živé - Boží poselství srdcem přijaté, přímá účast na tom, co již dnes spoluvytváří tu vítěznou budoucnost Božích pořádků. Advent - to je společné přijímání pomíjivých, přijímání toho, co nikdy nepomine, toho vysílání z Božího zdroje. Letos o druhé neděli adventní se společně otevíráme Božímu slovu z proroka Micheáše. On řeší v tuto chvíli takovou, řekněme, vánoční otázku. Jak vyjádřit svou lásku, svůj vděk, svou víru, jak a čím může podarovat či obšťastnit Boha. „Jak předstoupím před Hospodina, s čím se mám před ním sklonit na výšině?“ Jak a s čím udělat Bohu radost. To je zajímavá starost. My od něj spíše stále něco žádáme, stále něco potřebujeme a příliš si nelámeme hlavu s tím, čím bychom ho rozveselili a potěšili a možná proto nám přijde tak přísný a vážný. Prorok si láme (před Vánoci) hlavu, jak vyjádřit svůj vděk, s čím má předstoupit před Hospodina. Šmahem odmítá obětní praktiky svých předků. Už to ví - copak můžu Bohu udělat radost tím, že zapálím ročního býčka? Jak bych mohl Boha rozradostnit tím, že bych zabil tisíc beránků, jak bych ho mohl potěšit deseti tisíci potoky krve a oleje? Ne, v žádném případě bych ho tím nepotěšil a už vůbec ne, kdybych za svou nevěru Bohu na usmířenou dal svého prvorozeného syna. Takhle ne, to prorok nazírá zcela jasně. Takhle ne, ale jak, tedy? A do toho zazní to Boží vysílání, jasná zpráva: „člověče, bylo ti oznámeno co je dobré a co od Tebe Bůh žádá.“ Člověče, bylo Ti nejen řečeno, ale jasně oznámeno – zvěstováno to, co zůstává v různých podobách neproměnné. Byla Ti oznámena Boží vůle a Ty to víš, Ty ji znáš. Neříkám Ti nic převratného a nového, jen opakuji zvěst Abrahama, Mojžíše, Samuela, Eliáše a dalších. Opakuji to základní a Tobě, člověče, moc dobře známé. Člověk moc dobře ví, co má dělat. Bůh mu to sdělil, řádně oznámil. Micheáš se ptá, jak a čím udělá Bohu radost a Bůh neodpovídá: Micheáši, Ty to moc dobře víš, ale odpovídá: člověče - adáme, tedy nejen prorok, nejen věřící účastník Božího lidu, ale člověk, každý člověk, každý účastník Božího podniku zvaný život, zná Boží vůli. Byla mu oznámena, má ji v srdci, v Bohem vdechnuté duši, ve svědomí, má ji v sobě jako původní originální punc tvůrce samého. „Bylo Ti oznámeno co je dobré a co od Tebe Bůh žádá: nic jiného než abys činil soud, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“
Zachovávat právo, činit soud. Dodržovat zákony – ty lidské a ty Boží, to je to základní pro každé společenství. „Jednej právě a neboj se císaře ani krále.“ Bez spravedlnosti se hroutí každá společnost. Demokracie bez ní nemůže existovat. Zachovávej právo, v tom cítím i  úctu k lidem ohroženým a vydaným. Zachovávej i jejich právo, mysli na ně, važ si jich. Kraličtí překládají „činit soud“ a to je možná víc než zachovávat právo. Činit něco jako poslední soud, rozlišovat mezi tím, co má budoucnost, co patří již dnes do rejstříku Božího království a co je marnost nad marnost, co je jen dnešní pozlátko, po kterém zítra ani pes neštěkne. Nedat svou duši marnosti ani marnostem, natož pak ji někomu upsat, i to je činit soud, rozlišovat, správně vážit a uvažovat v soudu a úsudcích se pohybovat v té Boží frekvenci, v modlitbě, ve vyšším principu, s nadějí Božího království. Činit soud a milovat milosrdenství. „Milosrdenství chci a ne oběti“. To je Boží refrén, nechci kozly ani býčky, chci, abys mně byl věrný ve všedním dnu, nechci něco, chci Tvé vše, Tvé nitro. Zachovávat právo – to člověk musí, ale zde je i něco, co člověk nemusí a přesto to plně patří k tomu být lidský, být člověk, být Boží dcera či syn, být spolučlověk a bratr. Něco, co není zachyceno v paragrafech zákona a co dotváří lidství. Porozuměním a láskou Boží překračovat normu. Prokazovat přívětivost a  službu lidem sužovaným, každému člověku, ať je v jakékoli situaci. Zde není jako u toho prvního, čiň právo, spravedlnost a soud, zde se říká, že máme milovat milosrdenství. Nejen dělat dobro, nejen plnit povinnost dobročinnosti, zde se po nás žádá láska, naše ego se má dát do pohybu, pozvednout se a vydat se směrem k tomu druhému, sdílet se s ním, je to jednání z plného srdce - milovat milosrdenství, a to třetí a poslední je: pokorně chodit se svým Bohem. Do tohoto ranku patří i to, co jsme udělali ve skrytosti, co jsme udělali v tichosti a ne na veřejnosti. To, co se nevystavuje na odiv, zbožnost srdce jako osobní záležitost jednotlivce, v jehož soukromí převládá láska k Bohu. Bůh miluje takovouto pokoru. Jde o vnitřní pravost a ryzost, o víru, která nemá zapotřebí se prsit či vytahovat. Pokora a skromnost je to nejhlubší v  člověku. Skutečná vnitřní pokora je podle Písma nad všechny oběti. Činit soud, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem, to je jakési minimum víry, ale je to zároveň i maximum. Tyto tři body jsou nadějnou bází malého i velkého společenství. Tam, kde se toto Boží slovo daří žít, tam se přibližuje Pokoj, tam už začíná Bůh převládat a  začíná pomalu i vládnout.
Prorok si lámal hlavu, jak udělat Bohu radost a dostalo se mu pádné odpovědi: nedělej, že to nevíš. Ty to víš až moc dobře. Já od Tebe nechci žádné dárečky ani býky ani berany, nech si to. Já chci Tvé srdce, lásku a věrnost. Lásku k těm, se kterými žiješ a které potkáš a  pokornou, intimní lásku ke mně.
A kdyby se dnes, v roce 2004 po Kristu, před Vánocemi náhodou někdo z nás ptal, jak udělat Bohu radost, co mu dát k Vánocům, jak mu projevit vděčnost a čím se revanžovat za svou nevěrnost, tak se mu dostane stejné odpovědi: hele, moc tady nemachruj, vždyť to moc dobře víš – nechci od Tebe nic než činit soud, milovat milosrdenství, a to vše v pokorné víře. Nechci od Tebe něco, chci Tvé vše, Tvé srdce. Staň se tak. Amen.