Datum: 2003-03-23



Biblické slovo, které se dnes pokusíme odtajnit a rozkrýt, je zapsáno ve 4. kapitole Matoušova evangelia, ve verši 11., kde čteme:
„V tu chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“  

Ó Pane, dej, ať Tvé slovo padá do úrodné země, ať se ujme, ať sílí a roste, ať promění poušť i úhor v Tvou zem. Amen.  

Přátelé v Kristu,  
tibetský Dalajláma navštívil v posledních letech několikrát naši zem. Jsem opravdu zvědav, bude-li i nadále zvaným hostem. Při svých návštěvách nám vždy vzkazoval: „Máte opravdu krásné náboženství, nemusíte hledat jiné, jde spíše o to, ho skutečně žít.“ Vystavuji před nás tento výrok, stavím ho do protikladu k výroku Martina Heideggera, který po druhé světové válce ve zděšení řekl: „Už jen nějaký jiný Bůh nás může zachránit.“ Ne, já to tak necítím, cítím to jako Dalajláma. Máme dobrou až krásnou víru, jde o to vystihnout její jádro a zdroj, znovu a nově ji oživit tím, že ji budeme žít. Jde o to, aby se znovu vyjevila v plné kráse. O to jde, o to se snažíme i zde u Salvátora a na jiných místech. O to se snažíme, i když se rozejdeme do dalšího týdne a  jdeme si takzvaně „po svém“. K oživení naší víry jistě patří i nové uchopení slavení a svěcení našich svátků, stejně jako diferenciace různých období v roce, různých časů v roce, které nabízejí rozmanitým lidem společný duchovní motiv, společný ponor, společnou koncentraci těch, kteří se chtějí spolu sou-středit kolem svého středu, kterým je Ježíš Kristus, živý Pán, který je zároveň s námi a zároveň přichází z  Boží plnosti. Rozlišení různých časů v roce a společná koncentrace svědčily o žité víře. Dnešní zgleichšaltování času, jeho monotónnost či stereotyp svědčí o víře již použité a ne příliš mocné. Jsme v době postní, dnes je třetí neděle postní, jaký je smysl a přínos půstu či postu? Před čtrnácti dny jsem byl v Brně na právnické fakultě a na chodbě mě rozpoznal jeden student a zeptal se: Jsem křesťan a chci se postit, jak přísně to musím dodržovat. Trochu jsem se zarděl, přišlo mě to trochu jako z Písma, ještě, že neřekl: „Mistře dobrý, co mám činit, abych byl spasen“ a pak, já nejsem žádný fachman přes půst, askeze to není moje parketa a tak jsem trochu koktal: „Nejde v prvé řadě o to se omezit a trochu potrápit, jde o to soustředit se, nabrat novou sílu, vnitřně se posílit. Nevím, jestli jsem studenta uspokojil, když mu šlo hlavně o to, může-li si dát v postní době pivo čili nic. V době postní, již třetí neděli, společně rozjímáme o Kristově pokušení na poušti. Ježíš po svém křtu a před svou cestou do světa, těsně před svou cestou směrem do Jeruzaléma, směrem na Golgotu odešel na poušť, kde se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Čtyřicet dní byl Mojžíš na hoře Sinaj, kde mu byla předána petrifikovaná Boží vůle, čtyřicet let bloudil Izrael pouští, čtyřicet dní vydržel Eliáš s Božím pokrmem, „ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno“, tak volal Jonáš ve velkoměstě propadlému zlu, čtyřicet dní zápasil Ježíš na poušti, čtyřicet dní před velikonocemi začíná doba postní. Ježíš na poušti pouze nehladoví, koncentruje se, vede zápas se zlem, s tím zlým, před svou cestou směrem do Jeruzaléma si to s ním musí vyříkat a vyřídit. Ani křesťan v době postní, čtyřicet dní před velikonocemi, pouze nehladoví, ale soustřeďuje se, obezřetně hledá v čem se nyní, tento rok, skrývá zlo, které se ho bude snažit nahlodávat a svést z cesty následování, jakou má aktuální podobu a aktuální příhovor, čím letos argumentuje, co slibuje. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Noc je duchovně významná. Hlavní křesťanské svátky vánoce, velikonoce v sobě obsahují noc. Je to s  podivem, vždyť to jsou dny. Velikonoce by se měly spíše jmenovat svátky velikého rána nebo svátky třetího dne, slavná neděle. Velikonoce to je starozákonní pojem, zážitek dávných židů, kteří se právě za velké noci vydali na cestu za svobodou, o velké noci Izraele začal ten šílený podnik víry, vyjití, které všichni realisti, racionalisti i prognostici museli nahlížet jako pochod smrti. Jasná smrt, která se promění v Boží život, to je společné téma židovských i křesťanských velikonoc. V noci vyšel Izrael z otroctví, v noci zápasil Jákob s nepoznatelným u potoka Jabok, čtyřicet dní a čtyřicet nocí zápasil Ježíš na poušti s tím, kterého naštěstí rozpoznal, kterého přes jeho skrytost a zahalení identifikoval. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí v postní době má křesťan na to, aby kolem sebe a v sobě rozpoznal zlo, aby si stanovil co je zlé, co je ještě horší a co je nejhorší, protože často nemůže volit pouze mezi dobrem a zlem, ale můžeme pouze volit ze dvou zel to menší. V době postní se soustřeďujeme na zlo v nás samých, neříkáme „peklo to jsou ti druzí“. Nemyslíme si, že zlo je „tam venku ve tmě“. Snažíme se ho najít v nás samých a demaskovat ho, zmapovat ho, oklasifikovat ho. Židovský myslitel Amos Oz například nachází největší zlo v lidské zbabělosti. Cituji: „Skutečně zneklidňující je zbabělost, která se šíří mezi relativně slušnými lidmi vždy, když by se měli zlu a násilí postavit. Agresi se nedá čelit tím, že se jí ustupuje.“ Důležité je čelit zlu včas, dokud to ještě jde, dřív než naroste do obludných rozměrů a kdy se s ním už nic dělat nedá, alespoň nic rozumného. Často hledáme řešení až když to žádné řešení nemá. Opakem lhostejnosti a zbabělosti je ta postní ostražitost, která se snaží zlo rozpoznat, pojmenovat, odhalit ho ještě včas, hned v zárodku.
Tím, že jsem před třiceti lety složil píseň „řekni ďáblovi ne“ se stalo, že se mě lidi často na ďábla ptají, jako bych byl nějaký expert přes ďábla. To by bylo nebezpečné. Ale přiznávám se, že mám myšlenkové obrazy a symboly rád, řeč mýtu dovede vystihnout a přiblížit skryté pravdy, pohádky dobře mapují spodní proudy života. Ďábel i anděl, to chápu. Když říká apoštol Pavel, že „ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje koho by sežral“, tak tomu rozumím. Jak známo Martin Luther viděl ďábla tak zřetelně ve své pracovně, že po něm mrštil kalamářem. Já jsem zde z této kazatelny často barvitě popisoval ďábla i anděla. Rád objevuji nové rysy ďábla, abychom ho mohli snáze rozpoznat. V  minulém kázání bratr Miloš popsal ďábla, jak slibuje něco, co ani ve skutečnosti není. Ďábel jako virtuos virtuální reality, to je slušné. Senátor Daniel Kroupa mně připomněl jednoho církevního otce, který říkal, že ďábel je opice Boží. To znamená, je zlý, ale přitom stále Boha napodobuje, imituje ho, staví se jako by byl plný lásky a  porozumění. I v Kristově pokušení na poušti vystupuje jako ten, kdo to s člověkem myslí dobře, jako seriózní partner v debatě, jako zbožný znalec písma, který zpaměti cituje úryvky žalmů. Ďábel jako Boží opice chce být jako Bůh, ale nemá to srdce. Je to jenom image, který má zakrýt hroznou podstatu. Kristovo pokušení na poušti končí tím, že Ježíš ďábla odhalí, nazve ho jménem, prohlédne až k jeho podstatě. „Jdi z cesty, satane.“ „A v tu chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ Ďábel nesnáší odhalení. Jakmile je rozpoznán a odhalen, okamžitě se vytrácí, mizí, jde o dům dál. „V tu chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“ Lidské srdce není samotka ani izolace. Je to místo vztahů, setkání a  utkání. Hned jak vypadne ten virtuóz a imitátor, už místo něj na jeho místo přicházejí andělé a obsluhují Krista. Představuji si to jako v  boxu, po těžkém zápase. V rohu ringu toho borce ovívají, otírají, mažou mastmi a dávají mu pít. Po těžkém zápase jsou tu andělé, pomocné síly, Boží obsluha. To je cíl a smysl postní doby. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí se máme soustředit, abychom v sobě a kolem nás identifikovali toho zlého - člověka nepřítele. Až když ho v sobě poznáme, až když mu pohlédneme do tváře, zmizí. Na jeho místo nastoupí andělé, Boží obsluha. Na konci postního období jsou velikonoce, na konci postního období to můžeš zažít: Ďábel Tě opustil, andělé jsou Ti nablízku.
Je tu řeč o andělích. Tak docela závěrem. Minulý týden jsem byl v  gymnáziu v Semilech a v ředitelně visel obraz s názvem „Člověk utěšuje anděla“. Člověk konejší plačícího anděla. Anděl pláče, když je válka. Elia Wiesel popisuje židovskou legendu. Izraelci jásali, zpívali a  troubili, když moře smetlo faraónovo vojsko. Andělé se na ně zlobili: „Vy se radujete, troubíte a tady umírají lidé“. Smrt nesmí být glorifikována za žádných okolností. Je válka a anděl pláče. A méně citlivá bytost, člověk ho konejší. „Ta válka je proto, aby nemusely být další války“ a hle, anděl pláče ještě usedavěji. „Blahoslavení plačící, neboť oni potěšeni budou.“ Amen.