Předvolební glosa slovenská


Předvolební glosa slovenská

"Nerastie nič, ani tie muchotrávky," praví nám muž v lese u Martina. U dětí  to nevyvolá pošklebek, ale údiv a zájem. Zacházení s jazykem jako se skládačkou  má pro děcka exotickou přitažlivost. Dál už podle věku. Pětiletá se raduje z  objevu souhlasného hej, byť nejčastěji používá záporné nie. Třináctiletá nás  zaskočí. Díky učitelce českého jazyka rozlišuje slovenské obrozence Štúra a  Bernoláka. Takto se nám nečekaně změnilo vnímání cesty na Slovensko  prostřednictvím dětí. Náhle jsme v zemi jazykového lega. Děcka odposlouchávají  jednotlivá slova, čímsi důvěrná a současně neznámá. Slyší melodii řeči a  skládají si hravě novou slovenštinu. U Martina, ve skanzenu slovenské dědiny, co  dřevěný dům a pracovní nářadí, to originál. Pocítíte paradoxní blízkost kořenů  našich nedávných sídel. Připomněl jsem si větu moravského spisovatele, žijícího  v Praze: "Lidská ruka, pracuje-li, nemůže dělat jináč než pěkně." Na konci  skanzenu stojí "bačov", chudé letní sídlo slovenských pastevců, jedna malá kuča  pro baču, větší část pro krávy. To byly legendární "Brizgalky". Několik baráků  na pasincích nad Novou Bystricí v okrese Čadca, kde kdysi společně sdíleli  životní prostor bačové se svými stády, koupilo v normalizaci několik režimu  nepohodlných slovenských intelektuálů v čele s topičem a sociologem Augustinem  Dobrovodským. Po celá léta tam měli otevřené dveře návštěvníci z druhého břehu  Moravy. Jedním z nejvěrnějších byl poslední "praktikující Čechoslovák", básník,  houbař, inspirovaný a hravý jazykový kouzelník, předchůdce mých dětí, zvěčnělý  Andrej "Nikolaj" Stankovič. V srpnové Pravde další důvěrný dotyk domova. Se  slovy si hraje Vladimír Mečiar. Vysvětluje původ desítek milionů, jejichž  prostřednictvím náhle opravil vilu v Trenčanských Teplicích: "Keď som odišiel z  vlády, mal som naozaj len tú korzičku a byt..." Vzal si půjčku, jejíž původ  nelze prozradit, neboť je vázán slibem mlčenlivosti vůči jakémusi soukromému  bankéři. "Ak by to bola nečest-nosť, už by sa musela prejaviť a tie peniaze by  niekde chýbali..." Trapnosti výkonu jazykového iluzionisty z nejpokleslejšího  šantánu se občan přicházející ze země Pepy z Hongkongu, Srbových igelitových  pytlů naditých miliony a Kavanova trezoru nemůže smát. Po posledních společných  volbách, koncem srpna 1992, v časech, kdy "nerástly ani tie muchotrávky", napsal  Stankovič:
Najkratšia elégia
(Na bradlach nad neprítomnosťou  
podaktorých kamarátov a všetkých hríbov)
Milej brízgalkovskej  hajzle,
smutno je mi, aj zle.
Milý bradlo,
tím to zvadlo.
Pán Bůh s  námi,
hajzel pryč,
akademik Milan Čič.

09.09.2002