„Viděli jsem na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
Datum: 2003-01-05
Boží slovo, kterým nás dnes Bůh volá k sou-středění, je zapsáno v
Matoušově evangeliu, je to příběh tří králů, ve 2. kapitole ve verši
2.:
„Viděli jsem na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
Ó Pane, Ty nás oslovuješ, animuješ naši duši, inspiruješ ducha a
napjatě čekáš, jak odpovíme svým životem. Dej, ať odpovíme. Amen.
Přátelé v Kristu,
už jsou tady zase, druhou neděli po Vánocích vstupují tři králové do
vizíru naší víry. Přicházejí, projdou, mihnou se a zase na rok
zapadnou. Mají šanci ve svém krátkém vystoupení zbohatit a občerstvit
naši dnešní víru? Na první pohled pro nás, moderní lidi, vypadají dost
beznadějně – zastarale, pohádkově, na velbloudech, v turbanech, na
východ od Jeruzaléma, to znamená dnes ze Saudské Arábie, z Iránu či
Iráku. To jsou lautr země, ze kterých dnes neočekáváme spásu, které
jsou nám představovány jako ohniska nepokoje.
Profesor Žilka ve svém překladu Nového zákona říká, že to byli tři
mágové z východu. Ani to nezní pro nás, dnešní křesťany, sympaticky.
Mágové – černá a bílá magie – to možná dnes vzbuzuje zájem našich
mnohých nábožensky podvyživených současníků, ale křesťan si drží svou
distanc, ví, že odtud spása nekyne. Tři mágové dnes přecházejí horizont
naší víry, ale jejich magická schopnost nás nepřitahuje, neoslňuje,
nechává nás chladnými. Ti tři jsou nám popisováni jako hvězdopravci,
doslovně astrologové. Astrologové věří, že hvězdy nejsou pouze mrtvá
tělesa. Říkají, že hvězdy mají svou sílu, své poselství, zkoumají co je
psáno ve hvězdách a snaží se to lidem sdělit, přetlumočit. Nás zajímá
co říká lidem Bůh – Stvořitel nebe a země – ale co říkají lidem hvězdy?
Neříkají náhodou to samé co on? Porovnejme jejich výpovědi. Jestliže
jsme přesvědčeni o tom, že hvězdy mlčí, pak nás tak trochu absurdně
právě biblické líčení žádá, abychom alespoň pro jednou udělili výjimku
a uznali, že se hvězdopravci nemýlili, když následovali betlémskou
hvězdu, že šli za hvězdou správným směrem, že došli na správné místo.
Pro naši dnešní víru nejsou ani hvězdopravné schopnosti těch tří ničím
přitažlivým. Astrologie v upadlé formě polozábavných horoskopů nás
nijak neobluzuje ani neláká, i tato schopnost hvězdopravců nás nechává
chladnými. Pracně hledáme v čem by ty tři dávné figury z východu mohly
pomoci naší víře. Ti tři jsou spíše problematičtí a z toho důvodu se
nám nabízí možnost zařadit je do světa pohádek, mýtů a bájí a mluvit
pouze o tříkrálové legendě, která pro dnešek nemá žádný dosah. Ale
tímto způsobem nakládat se starou a svatou literaturou, to znamená
zbavovat se všech nosičů sdělení a smyslu, pak by z dávné a věky
přetrvávající literatury nezbylo nic. Zbyly by nám ke čtení pouze
noviny, které beznadějně zestárnou už druhý den a dnes jsou pak již k
totální nepotřebě. Po čtení by nám zbyly jen oči pro pláč.
Kraličtí, stejně jako noví ekumeničtí překladatelé Písma, překládají
mudrci. Mudrc je staročeské slovo, dnes se používá spíše pejorativně:
„To je takový mudrc“. Mudrc trochu připomíná zkratku lékaře – MUDr. V
každém případě to byli tehdejší vzdělanci a tehdy se vzdělanci ještě
tolik nespecializovali, byli to polysofové. Zajímali se o různé projevy
nás přesahujícího života. Naráz studovali přírodu, veškerou literaturu,
matiku, umění i teologii. O těch našich třech vzdělancích z východu
například víme, že znali Starý zákon, náboženskou literaturu Židů, že
nebyli ani tak hvězdopravci, že to byli spíše hvězdáři, kteří se
zabývali pohybem hvězd než interpretací jejich poselství. Jejich
vzdělání je vede od analýzy k syntéze. Své poznatky z různých oborů
slučují a proto se náhle ocitají u despotického krále Heroda v
Jeruzalémě s otázkou: „Kde je ten právě narozený král Židů, přišli jsme
se mu poklonit.“ Po narození betlémského dítěte se scházejí na
jeruzalémském dvoře králové, různí králové. Ti tři z východu jsou
vzdělaní, jsou otevření, zajímají se o židovského krále, nejsou
nacionalisticky určení a jsou pokorní a vnímaví – chtějí se přeci
poklonit dítěti. Král, který jde dlouhou cestu, aby se poklonil, král s
ochotou či s touhou poklonit se a obdarovat, to je král jiného typu, to
není žádný orientální despota. Král a vzdělanec, jenž se klaní a sklání
před životem, to je zároveň i prototyp, předvoj vládců a vzdělanců v
pokojném světě budoucnosti. Ti tři jsou tak vlídní a tak pokorní, tak
dobří, to je až neskutečné, proto bychom je nejraděj poslali někam do
pohádky, do neskutečna, do bájí a pověstí. Na rozdíl od nich, tak
neskutečných, je král Herodes skutečný. Vědecky pracující historik si
oddychne: konečně historicky prokazatelná postava. Táhne z toho smutek
našich dějin: jen ten král tupý a krutý je reálný. Teď jsme doma, v
našich dějinách – vraždění novorozeňat v celém okrese, tak tomu
skutečně bylo. Herodes je skutečný, je skutečností našich dějin, je tu
i v naší současnosti. Co s Herodem? Co s Herody? To je otázka nám
naléhavě položená po skončení druhé světové války a po skončení bloku
totality. Co s krutovládci, kteří běsní zatím pouze ve svém okrese, ale
mají dost prostředků k tomu získat zbraně hromadného ničení. Ohrožení
není už jen okresní, ale vskutku globální. Herodes tu v různých
podobách straší dodnes a nikdo neví, jak na něj. Zatím jedinou možností
zůstává bojovat s ním jeho vlastní zbraní, to jest zbraněmi. Co s
Herody? Jak znemožnit jejich běsnění pokojnou cestou to je úkol, k
jehož řešení jsme i my křesťané zváni. Králové, vzdělanci, toužící se
poklonit Božímu životu jsou též reální. Čím, dál tím víc svět slyší
jejich slova a bere jejich činy, žijeme v době proměny. Celý ten příběh
o třech neuvěřitelných králích směřuje k radostné zprávě: různé cesty
skutečné pokory vedou ke stejnému cíli. Všichni ti, kdo nezneužijí své
nadání, svou inteligenci, své obdarování, usilující o dobrou Boží vůli,
se nakonec sejdou, i když půjdou svou vlastní cestou. Jak říká Radim
Palouš: „I lidé vědy dojdou oklikou tam, kam prosté pastýře dovedl
anděl.“ Tam k chlívku, k novorozeněti Božímu, dorazí různými cestami
všichni Bohohledači různých národů a různých kultur, bohatí králové se
zlatem, drahokamy a vzácnými mastmi, stejně jako chudí se svým darem ze
svého mála, vzdělaní i prostí, černí, bílí i žlutí. Všechny zavede
jejich průvodce skutečné pokory ke společné hlubině lidství,
navštíveného Boží přízní, ke společnému Božímu skrytu v dítěti, v
podivném králi Židů. V cestě a zážitku tří vzdělaných králů z východu
je obsažena radost, která je dána všemu lidu, všem národům, celému
světu. Ježíš Kristus, Ježíš Mesiáš a Syn Boží je možností spásy každého
člověka přicházejícího na svět, je možností spásy celého světa i celého
stvoření. K této globalizaci, k takovéto univerzalitě a kosmické
jednotě jsme zváni biblickým příběhem tří vzdělanců z východu. A zde by
mohlo přijít Amen, ovšem jen v tom případě, kdyby se právě křesťanská
univerzalita nestala největším problémem dnešní víry. Křesťanská
civilizace se právě ve jménu této univerzálnosti po tisíc let snažila
sjednotit svět. S velkou misijní horlivostí dorazila až do posledních
koutů světa, aby všude i tam, zavedla společnou víru v Krista. Po tomto
velkém úsilí pokřesťanštit svět přišlo dvacáté století, na jehož úplném
začátku vyhlásil filosof: „Bůh je mrtev, to my jsme ho zabili, co jsou
jiného naše chrámy a kostely než jeho hřbitovní náhrobky a pomníky.“
Hrozné nebylo, že to Nietzsche napsal. Hrozné bylo, že se jeho slovo
naplnilo. Vyhřezlo to ve dvou světových válkách a diktaturách, v
dalekosahající krizi celé evropské civilizace, v krizi humanity i víry.
Po této krizi smutně konstatoval Martin Heideger: „Už jenom nějaký jiný
Bůh nás může spasit.“ Já jeho výroku rozumím tak, že křesťané svého
Boha totálně dehonestovali, že ho znemožnili, znovu ukřižovali. A jak
nyní po tom všem věřit v to, že se lidé všech národů a ras sejdou v
Ježíši Kristu, jak v dnešní době, která je znamenána náboženskou
snášenlivostí, pluralitou mnohých věr a kultur, které mohou vedle sebe
existovat v pokoji. Jak dnes věřit a chtít uskutečňovat tu globální a
všechny sjednocující křesťanskou víru?
Já věřím, že aktérem budoucího sjednocení je Bůh sám. My nemáme, ani
nesmíme Boha zastupovat či suplovat. My mu můžeme v našem okolí
připravovat cestu, my můžeme Boha, jako lid vyšlý ze zajetí, znovu
hledat, my ho můžeme stále znovu hledat a následovat jako ti tři
vzdělaní králové. Budeme-li následovat hvězdu naší víry – Pána Ježíše –
budeme-li rozlišovat znamení Božího království a různé úkazy na nebi i
na zemi, budeme-li se chtít poklonit Bohu života, pak věřím, že nás Bůh
dovede jako ty tři k společné hlubině lidství, k slavnému setkání Boha
s člověkem v pokoji. Amen.