„Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
Datum: 2003-11-30
Slovo Boží, které nám otvírá bránu k letošnímu Adventu, je zapsáno v 18. kapitole Lukášova evangelia ve verši 8., kde čteme:
„Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“
Ó Pane, dej nám, prosíme Tě, uši k slyšení a srdce k věření. Amen.
Přátelé v Kristu,
dnes začíná Advent v roce 2003 v Kristu. Jaképak po Kristu, když
věříme, že Ježíšův příběh nebyl jen krátkou epizodou, jaképak po
Kristu, věříme-li jeho slovu: Já s Vámi jsem až do skonání světa?
Mnozí moudří lidé nás upozorňují, že je nebezpečné až osudné, zapomínat
či nedbat o naši minulost. K této pravdě přidává Advent pravdu druhou,
a ještě pravdovitější: ještě víc nebezpečné až osudné je zapomínat či
nedbat o naši budoucnost. Marná sláva: mezitím co bylo, a tím co je, a
tím co bude, je hluboká souvislost. Přičemž tato koherence nevylučuje
náš údiv, překvapení či ohromení. Vždyť i ta naše minulost, přítomnost
a budoucnost není jenom naše, je i Boží, a tím se v tom souvisu můžeme
nadát velkých překvapení. Ten meč rozdělující narůzno od sebe odděluje
– to dbát a nedbat. Dbát o svou i naši přítomnost, minulost a
budoucnost, ale jak. Jak taková dbalost konkrétně vypadá? Už sama takto
položená otázka, je-li upřímná, nám umožňuje čerpat z bohatství
Adventu, vpouští nás ke zdroji.
K Adventu u nás v Evropě notně přispívají i vnější podmínky. Připomenu
jen telegraficky to, co připomínám každý rok. Statek či chalupa na
venkově před sto lety. V tuto dobu je již delší dobu po žních, je po
sklizni, i listí v sadu je shrabáno, první mrazíky, první sníh – život
se stahuje dovnitř, do domu. Intergenerační rodina se izoluje a uvnitř
i ve světnici je tma již o páté hodině odpolední. Bez proudu, bez
televize a rádia, sedí všichni kolem kamen a zapalují svíci. Zatím jen
tu jednu na adventním věnci, světla bude přibývat, ale zatím je ho po
čertech málo. První svíce blikotá a před tím rodinným společenstvím je
perný úkol – přežít zimu, dočkat se jara. A o čem stále hovořit, když
každý večer trvá sedm dlouhých hodin. Je nouze o myšlenky, o témata, o
obsah. Advent – vánoce – velikonoce – to je pokus a touha nabídnout
všem těm izolovaným buňkám obsah, téma a myšlenku, a to různé v různých
obdobích. Advent, první svíce blikotá, pohleď, vždyť je to světlo
Kristovo, to světlo Boží, které svítí v temnotách a temnosti ho
neobsáhly. To není pouze návrh myšlenky pro jednotlivce, je to návrh
společné, sjednocující hlubiny, nad kterou se rozjímá ve všech statcích
a domcích. Je něco takového myslitelné v naší postmoderní době, která
si žádné sjednocující ideologie nežádá, která vyhlásila válku celku ve
jménu rozmanitosti a plurality nezávislých lidských bytostí. Je žádoucí
společné duchovní téma, společná, sjednocující hlubina, ke které se
mohou jednotlivci vztahovat? A je tato společná hlubina úplně to samé
jako ideologie, jako křesťanská ideologie? Jistě, není nám zapotřebí
jednotného názoru ani jednotného světového názoru. Já se v jedné své
písni ptám:„zda je tu něco, co nás ještě pojí“. Tím samozřejmě nemyslím
nějakou sjednocující ideologii, ale společný pobyt, který pěstuje
souvztažnost, soudržnost, soucit a svépomoc různých sousedů, souputníků
stejným časem. Na otázku, co nás ještě pojí, odpověděl za věrné
křesťany už dávno apoštol Pavel, když řekl: „Láska bratrská pojí nás.“
A kdo z nás toto zvláštní vnitřní pojidlo poznal, ten to nikdy nemůže
zaměnit za nějakou třeba křesťanskou ideologii či jednotný názor.
Je tu Advent – Vánoce se blíží, je tu společná hlubina, spolupěstujeme
vnitřní přátelství a bratrství. Jak jsem už jednou uvedl. Jeden věřící
ve Švýcarsku mně líčil: Celá naše rodina nesnáší tu předvánoční vřavu v
obchoďácích, celý ten vánoční byznys a proto jezdíme na Korsiku mimo
sezónu, koncem listopadu, a tam s naší rodinou slavíme Vánoce. A tak
máme laciné, ale i klidné a požehnané Vánoce. Ale mně Vám to vůbec
nenadchlo, ta představa vánočního stromku někde na pláži. Já k Vánocům,
i k Adventu, potřebuji i tu společnou podstatu, ke které se různí
spolu-vztahují.
Ježíšovo slovo z Lukášova evangelia nám slouží jako brána do letošního
Adventu. Ježíš obklopen lidmi vysvětluje základní rysy Božího
království. Právě vypráví podobenství o vdově a naráží na ten odvěký
problém víry, na to, že se lidé chudí, nenadaní žádnou mocí, nemohou
dobrat své spravedlnosti, a že často v tomto světě trpí a jsou
likvidováni. Chudá vdova naráží na soudce, který sám o sobě říká: „Boha
se nebojím a před lidmi se nestydím“. Dnes bychom řekli soudce bez
jakýchkoli skrupulí, bez svědomí, bez sebemenšího zájmu o spravedlnost,
jen právnická mašina na paragrafy, která se právě Boha nebojí a před
lidmi se nestydí. Ježíš povzbuzuje své posluchače tím, že říká, věřte
tomu „Bůh dopomůže k spravedlnosti těm, kteří k němu dnem i nocí
volají, i když prodlévá“. Ježíš říká v podstatě to, co říkali naši
Bratři: „Pravda Páně vítězí, i když načas poražena bývá.“ Poukazuje k
Božímu finále, k budoucnosti, k naplnění pokoje. Svět, naše doba, to je
místo, ve kterém působí ti, kteří se Boha nebojí a před lidmi se
nestydí, stejně jako ti plní ohledu a pokory. Svět je bolavým místem
setkávání a střetu lidí s různým chápáním své svobody. Trpíš-li, modli
se a dočkej času, měj důvěru v Boží budoucnost. Na závěr Ježíš říká:
„Ale když přijde Syn člověka, zda-li nalezne víru na zemi?“ Podivná
otázka na závěr této lekce. Ptá se kolem stojících nebo se ptá Ježíš
sám sebe? Toto Boží rozhodnutí a Boží rozsudek, že se člověk
spravedlivý nedomůže svého práva již v této časnosti a že musí dočkat
Boží budoucnosti, tento Boží rozsudek nevyhubí ve světě a v jeho
dějinách víru?
Jak známo jméno Izrael znamená „bojuje Bůh“. A to jméno se vztahuje k
dávnému zážitku židů, k vyjití z egyptského otroctví. To jméno je
vyznání, tehdy za nás bojoval Bůh, tehdy zasáhl do konkrétních dějin.
Uvažme jen, kdyby ten tehdejší příběh byl jiný. Kdyby prchající
židovské otroky a exulanty těsně u Rudého moře dostihl egyptský farao
se svým vojskem, kdyby je pobil či donutil k návratu do domu otroctví.
Kdyby tomu tak bylo, tak by nevznikl Izrael, tak by nevznikla víra.
Představme si ještě, že by k takovému masakru došlo a někde za skalním
výčnělkem by třeba tři židovští mladíci ze skrytu celou tu hrůzu
pozorovali. Ti tři přeživší tvořili by společenství víry – Izrael – což
se překládá Bůh bojuje, Bůh zasahuje a jedná, Bůh je naše záštita a
pomoc vždy hotová, vždy připravená k zásahu? Ti tři přeživší svědci
tehdejšího, naštěstí jen hypotetického holocaustu, byli by věřící? Co
chci říci: že naše židovsko-křesťanská víra v našich dějinách vznikla z
konkrétního prožitku, kdy se Bůh osvědčil a prolomil zákonitost moci
mocných a plně se postavil na stranu vydaných obětí, utečenců bez
šance. Tak vznikla ve světě naše víra. A my dnes, po hrůzách minulého
století, po ne hypotetickém, ale skutečném holocaustu, jsme podobni
spíše těm třem přeživším za skaliskem. Nezanikne ve světě víra, když se
Bůh rozhodl nezasahovat do lidských dějin, když se věřící lidé v této
časnosti spravedlnosti nedočkají, když budou hnáni do arén, cirků,
lágrů a pecí – až přijde Syn člověka najde ještě ve světě víru?
Ježíš si uvědomuje i svůj vlastní osud – to, že na konci své světské
pouti bude polapen, mučen a ukřižován. Ví o svém smutném konci,
uvědomuje si – ta děsná faktičnost kříže Velkého pátku a na druhé
straně ta pouhá duchovnost nedělního vzkříšení, bude to stačit k
zachování víry ve světě? Tomu zoufalému volání věřících pod křížem:
„Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže a pak uvěříme“, se dá rozumět. To má
svou logiku. Lidé na to, aby mohli věřit, potřebují mít důvěru v Boží
moc, v Boží čin a zásah. „Když přijde Syn člověka, zda-li nalezne víru
za zemi?“ Kdo uvěří naší zvěsti v dnešní době po zážitku masových
likvidací lidí. Ta Boží prodleva, ta jinakost časů a časoprostorů,
vždyť to není k víře, vždyť je to bláznovství kříže, credo quia
absurdum. A přesto cesta Syna člověka poukazuje k pravosti víry. Boží
slovo v letošním Adventu zápasí o naši víru, aby zůstala a žila na této
zemi, přesto, že není ve světě vítězná a triumfující. Boží slovo nás
povzbuzuje, že je třeba vytrvat, modlit se, vzít na sebe tíži: „kdo
vytrvá až do konce, ten spasen bude“. Povzbuzuje nás, víra dodává i
sebedůvěru, ne namyšlenost a pýchu, ale sebedůvěru, která ví o tom, že
je člověk nesen a napájen a že není bezvýznamným zrníčkem v lidském
písku, ale bytostí se svým posláním. To nám, každému z nás osobně
sděluje blikotající plamének adventní svíce.
Víra je i důvěra v to, co má moc, co je vskutku mocné. A právě, kdo
vlastně má moc ve světě – Bůh anebo ti podrazáci co říkají, Boha se
nebojím a před lidmi se nestydím? Pán Bůh nám na svém synu a na svém
člověku, na svém Synu člověka ukazuje, že největší moc v našich
životech a ve světě je oběť. Když slyšíme dnes slovo oběť, tak sklopíme
hlavu a víka a říkáme si, to je příliš moc, já nejsem schopen za něco
položit svůj život, obětovat se nebo svou rodinu. Ale Bůh na nás dnes
nežádá, abychom se pro něj či pro nějaký ideál polili benzinem a
zapálili. On jenom chce, abychom to pochopili, to, že největší mocí ve
světě je ta tichá moc oběti. Oběť nás provází téměř na každém kroku.
Člověk, chce-li něco vytvořit, musí vždy něco jiného obětovat. Student,
chce-li uspět, musí obětovat zábavu, volný čas. Umělci a vědci obětují
dny a noci svému úsilí, nemluvě o otcích a hlavně matkách, které se
často dávají cele svým rodinám. Psal jsem toto kázání v poslanecké
sněmovně v pauzách mezi jednotlivými hlasováními. A Bůh mně poslal
svého posla
v podobě asistenta jednoho našeho ministra, který věděl co píšu. Přišel
ke mně a řekl mi: Pane faráři, moje babička nám vždy říkala:
nedovedeš-li přinést oběť, pak nepřineseš nikdy nikomu nic. „Díky“,
volal jsem za ním a on se ještě otočil a řekl: „jo, a když jsem byl
malý kluk, tak se mne ptala. „Víš, jak poznáš, že už jsi dospělý? To
teda nevím, babičko. Až Tě bude víc těšit, že něco někomu dáš, než že
něco dostaneš.“ Tolik můj anděl letošního Adventu, pak zmizel. Pochopit
oběť znamená žít z ní a s ní. V záři první adventní svíce si můžeme
uvědomit, že víra je věřit i to, co je k nevíře. Totiž, že oběť je
největší mocí v našem životě, stejně jako v našich dějinách i v dějích
celku stvoření. Na Ježíšovu otázku: „Ale když přijde Syn člověka,
zdaliž nalezne víru na zemi“, odpovídáme dnes, o první neděli adventní
zvoláním: „Přijď již Pane Ježíši Kriste“, a trochu nejistě dodáváme. Až
přijdeš, kéž bys i tu naši malou víru našel jako to, co hledáš na zemi
a nejen jako prázdnou hilznu či nejen jako odznáček na klopě, nejen
jako stalagnát v krasu marnosti, nejen jako deformaci zbloudilou od Tvé
původnosti. Kéž by ses Pane alespoň trochu potěšil, alespoň trochu
zaradoval nad naší malou vírou, najdeš-li ji, až přijdeš. Amen.