Primáš Jura Petrů příteli



Primáš Jura Petrů příteli

"Zas sa ně začaly búřit hlísty, tak jak v r. 1982, a tož možná půjdu aj na  operaci." Ironicky, s chlapským humorem popsal 5. prosince 1984 svůj zdravotní  stav. Druhý den však Jiří Petrů (1922-1984), legendární kyjovský primáš, zemřel.  Korespondenční lístek zakončil dopisování mezi dvěma přáteli započaté už v  listopadu 1947. Tehdy onemocněl tuberkulózou plic kontráš kyjovské muziky  Miroslav Stužka. Jura Petrů s ním vroucně i syrově, za použití vlastního  "slováckého dialektofonického pravopisu", začal rozmlouvat v dopisech. Dodával  příteli odvahu, pomáhal hledat ztracenou chuť k životu. Iniciační osobnost  moravského kulturního života, brněnský folklorista Jaromír Nečas, korespondenci  v osmdesátých letech spiklenecky rozmnožil v JZD v Moravské Nové Vsi. Používal  tyto "živé obrázky" ve svých rozhlasových relacích i veřejných pořadech. Hlavně  jimi podarovával ty, kdo rozuměli, a usiloval o jejich vydání: "Jurovy dopisy  mně kdysi nabídl k přečtení jeho syn Jiří Petrů. Okamžitě jsem poznal jejich  cenu a zahořel." Svědčí o bezpříkladném přátelství Jury k těžce nemocnému  kamarádovi (který jej nakonec přežívá), o téměř zbožnění Antoše Frolky,  zakladatele prvního poloprofesionálního souboru pro lidovou píseň v zemi. Listy  přinášejí svérázné vidění této osobnosti hudebního folkloru. Koncem dubna  letošního roku vydalo Sdružení přátel Slováckého souboru Kyjov v redakci Dušana  Holého, Petra Spielmanna, Jaromíra Nečase a Jiřího Petrů jr. knihu Primáš Jura  Petrů - Dopisy příteli. Její součástí je záznam benefičního koncertu na podporu  knihy na CD nazvaném Štrajku zdar! Jura Petrů starší se lišil od poválečné vlny  moravských primášů naturelem i sociálním zázemím. Strážnický primáš Vítězslav  Volavý měl dokončené filozofické a etnografické vzdělání, hradišťský Jaroslav  Staněk byl profesionální výtvarník. Kyjovský primáš většinu života pracoval jako  dělník v Kyjovských šroubárnách, po roce 1968 v zemědělských družstvech okolo  Kyjova. Jeho rozhovory na dálku s těžce nemocným přítelem by psychologové museli  ocenit pro intuitivní i promyšlené postupy duševní léčby. Jiří Petrů takřka  nikdy nerozebírá kamarádovu nemoc, občas mu na konci dopisu přeje brzké  uzdravení, ale v zásadě s ním jedná bez sentimentu, jako se zdravým člověkem v  centru plnohodnotného muzikantského života. Nutí ho do pravidelného psaní a  zapojování se do úvah o muzice. Sám sebe se nestydí líčit v drsnějších a krutě  sebeironických situacích odpovídajícími výrazy. Někdy je to přímé jako pár  facek, kterými si slovácký muzikant vyřizuje účty s otravným spolubydlícím  (střídavě nazývaným kútkavcem či zmrsklinou) v podnájmu v Brně. Je to však  pravdivé, otevřené svědectví o nesobecké věrnosti kamarádovi a nakonec i sobě  samému. Není to málo pro dnešní svět.

01.07.2002