Vykoupení a mučedníci

Salvátor, 23.2.2003

Svatopluk Karásek
 

Text: Iz, 57


Biblické slovo, které nás chce dnes dostat, je zapsáno v proroctví Izaiáše v kapitole 57., ve verši 15., kde čteme: "Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha."

Ó Bože, jsme naladěni k příjmu a prosíme, dej nám schopnost od sebe rozlišit slovo lidské a slovo Tvé, Boží a svaté. Amen.

Přátelé v Kristu,
svět lidí se nám jeví jako nevyčerpatelná studna nových a nových nebezpečí, jako líheň nových a vždy soudobých podrazů a nespravedlností, jako bující semeniště stále čerstvých nešvarů a neřádů, jako zřídlo, v němž se stále zadělává na příští úlety a pády. Žít v něm je psychicky vyčerpávající a duchamorné. To stálé bujení nepokoje člověka deptá a ubíjí. Člověk, jehož nitro bylo původně konstruováno dle Božího obrazu, bytost s Bohem vdechnutou duší, bytost Bohem nadšená, inspirovaná a animovaná, úpí ve světě lidí, v tom prapodivném viváriu. Chtěl by z toho vivária uniknout, ale stěny jsou hladké a slizké. Chtěl by se vznést, ale je otrocky vázán krutým zákonem gravitace, který tolik tíží a táhne k zemi. Nebýt té gravitace, všichni by se vznášeli, dost podobni andělům by z vivária frnkli. Lidé jsou drženi hezky oběma nohama na zemi, na dně, na bázi a v noci se jim zdá, jako Jákobovi, o žebříku či o stupních a  schodech do nebe. Na bázi žijí letem, tam na dně spřádají snový a duchový život, novou dimenzi, ve které se již vymaňují, oprošťují, odpoutávají se a odvazují se a již zažívají první tempa s  vobody letu. Metody vymaňování se jsou různé. Od těch nejušlechtilejších až k těm zavrženíhodným, ale touha osvobodit se, povznést se, odkopat tu tíživou duchnu nenadané reality je všem společná.

Člověk, ve kterém se ozve původní Boží náboj zatouží po vykoupení. Vykoupení to je staré biblické slovo - i Bůh je tak oslovován "Ty jsi můj vykupitel". Dnes to slovo moc nezní. Dnes, kde všude vládne neviditelná ruka trhu, v době zbožněného tržního hospodářství, kterému se musí vše odklidit z cesty, kterému se musí obětovat vše, s příslibem, že nás pak všechny uživí. Dnes slovo vykoupení dostává jinou konotaci. Ve starověku mohl být člověk prodán do otroctví. Stačilo, aby se dostal do platební neschopnosti a už to bylo. Jediná naděje otroka bylo vykoupení, naděje, že se ženě v příbuzenstvu či jinde přece jen podaří najít sponzora, který požadovanou částku zaplatí, který tak zcela zásadně změní úděl otroka a vrátí mu život svobodného člověka. Modlí-li se žalmista: "Pane, Ty jsi můj vykupitel", pak jde o radostné vyznání - Ty jsi Bože zásadním způsobem zasáhl do mého života, Ty jsi změnil můj a náš úděl. Zažil jsem co je to Tvé milosrdenství, zažil jsem ve světě nespravedlnosti - ve světě spravedlnosti Tvou milost, která může všechno, i znovu darovat život, znovu darovat svobodu již ztracenou a  prošustrovanou. Zažil jsem Tvou milost jako sílu, která zrehabilituje i život demolovaný hříchem.

Člověk na bázi, připoután k zemi, k zřídlu nepokoje, touží po vykoupení - po svém Bohu. "Hledejte mne a živi budete" volá Bůh ústy svých vyslanců. Hledat Boha, to vytváří a podmiňuje vnitřní život člověka. Ale i věrní bibličtí svědci víry svědčí o tom, jak je to hledání Boha nesnadné, jak vnitřně strádají a trpí právě tím, že nemohou Boha nalézt, že je skrytý a  neuchopitelný.

Hledáme Boha a on jakoby to až nelibě nesl - ústy proroka Izaiáše například říká (58,2): "Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty, chtěli by mít Boha blízko". Ano, tak je tomu. Chtěli bychom poznat Tvoje cesty, Pane, chceme Tě mít blízko, blizoučko ve svém srdci. Je na tom snad něco špatného nebo co? Jak máme, jak mám rozumět té nelibosti nad tím, že bychom chtěli mít Boha blízko? "Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti" - tak odpovídá Bůh v první části našeho dnešního textu. Člověk hledá Boha - kde se s ním může setkat, kde Bůh bytuje, pobývá a  přebývá. A Bůh odpovídá - přebývám ve vznešenosti, vyvýšenosti a svatosti. Svatost znamená úplnou jinakost než je běžné a všední. Svatost znamená oddělení - místo autonomní, kam nelze vrazit, které nelze znesvětit. Svatost to je Boží hájemství, člověk se jí nemůže zmocnit, nemůže ji poskvrnit ani pošpinit, je nad životem, je za životem a prosakuje i přímo do života, ale člověk s ní nedisponuje, leda, že by se dopustil svatokrádeže. "Přebývám ve vznešenosti, vyvýšenosti a  svatosti". Život má tuto dimenzi, máme o ní vědět a žít se svatou bázní, s úctou, jako hosté v  dokonalém a nás převyšujícím stvoření. Všechna náboženství poukazují vzhůru k nebi a říkají -  pohleď, to není jen mrazivý vesmír, to je velkolepost i souhra, to je neuchopitelnost, tajemná kuchyň či oficína. Ty se na kratičko účastníš podniku života, jemuž nelze plně porozumět. Ale pospěšme k druhé půli našeho textu. "Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha." To jsem si oddych´- to první Boží přebývání ve vznešenosti a svatosti je příliš vzdálené, mnohem lépe se o něm mlčí než mluví - přebývám tam vysoko, ale i s člověkem zdeptaným, poníženého ducha. Hle, druhý Boží příbytek, možnost nalezení, možnost s Bohem pobývat a zažít jeho blízkost. Jsem tomu upřímně rád, že nenastala pouze ta první možnost - tam venku, tam v dáli, že ta převýšenost a vysokost dostala i hloubku a svou konkrétní tvář. Ten druhý příbytek Boží, to je naše možnost, naše šance setkání s Bohem, s tím svatým a vznešeným. S ním je možno se setkat, jestliže jsme sami zdeptaní, jestliže jsme poníženého ducha. Do jeho přebývání zde na zemi vstoupíme tím, že se otevřeme člověku zdeptanému, člověku poníženého ducha. V těchto lidech, v těch nejubožejších a nejvydanějších se skryl Bůh Izaiáše proroka i  nebeský otec Ježíše Krista, Bůh židů i křesťanů, Bůh života - ten jediný a svatý. Jeho druhý příbytek je možností našeho setkání a vykoupení. Jsou zde dnes s námi naši hosté z ACAD -  mezinárodní křesťanské společnosti proti mučení a Amnesty International a myslíme ještě na společenství kolem časopisu Hlas mučedníků. Tito lidé se již léta zastávají lidí mučených a  pronásledovaných pro své přesvědčení, vězňů svědomí na celém světě. Jejich aktivní pomoc, jejich dopisy a přímluvné modlitby to je hledání Boha tam, kde může nalezen býti, tam, kde on sám vyhlásil, že přebývá. Tito lidé vytvářejí předvoj budoucnosti, budoucí Evropy, vytvářejí pravou globalizaci spolu se všemi, kteří se svým způsobem otvírají na své životní cestě lidem zdeptaným, poníženého ucha. Hledáme Boha a Bůh na nás volá - zde je můj příbytek, zde je vznešenost a svatost, je blízko, na dosah ruky, je přístupná, ale málokdo se odvažuje přistoupit. Richard Wurmbrand, mučedník víry, napsal: "Ježíš přišel na zem, aby zakusil jaké to je, když nebesa jakoby zklamou. Když někdo hladoví a z nebe nepadá mana, když je někomu jediným úkrytem chlév, ačkoliv není zvíře, když je někdo ukřižován a lidé pod ním hrajou karty, když někdo volá k Bohu a  nedostává odpověď. Ježíš - syn člověka - ztělesnil a prožil slovo Izaiáše proroka, prožil Slovo Boží. Stal se nám poselstvím a šancí vykoupení. Obrací náš zřetel k Božímu příbytku v lidech zdeptaných, poníženého ducha."

A ještě zůstala nezodpovězena ta Boží nevole, ten Boží povzdech: "Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty, chtěli by mít Boha blízko." Jak porozumět tomuto povzdechu? No, jedině tak, že Bůh vzdychá nad svým lidem, nad námi, že se stále Boha ptáme, kdeže přebývá, kdeže se skrývá, že se stále ptáme po jeho vůli, po jeho cestě, že bychom chtěli mít Boha blízko a  přitom nechceme akceptovat jeho cestu, jeho druhý příbytek. Usilujeme o svatost nedostupnou, ale tou dostupnou pohrdáme. Chtěli bychom mít Boha blízko a přitom, když je blízko, na dosah ruky, tak děláme jakoby nic, jako, že ho nevidíme. Vypadá to jako nedorozumění, ale je to skrývaná neochota.  

A tak zdravím naše dnešní hosty, jejich práci ctím a obdivuji. Cítím vzájemnost a vnitřní spojení všech nás, kteří rozpoznávají Boha - Krista - v těch nejvydanějších na naší cestě a  v naší současnosti. "Což jste učinili nejmenším z mých bratří, mě jste učinili" - tak nám Bůh zjevuje svůj skryt, své druhé přebývání. Amen.