Kréta v nás



Kréta v nás

Na náměstí v krétském Réthimnonu stojí socha Kóstase Giamboudákise. Národní  hrdina má za pasem dýku a dvě bambitky, další bambitku svírá v ruce. Za jeho  hlavou se tyčí turecký minaret, symbol dlouholeté okupace ostrova. Na lidové  malbě je vidět Giamboudákisův čin. Ve skladišti klečí s hořící pochodní před  sudy střelného prachu. Další fakuli naklání nad výbušninu opat Gavríla. Jsou  ozářeni jasným paprskem světla. Kolem nich mniši, bojovníci a hlavně ženy s  dětmi a starci. Ženy si zakrývají tváře, svírají děti, starci spínají ruce k  modlitbě. Otevřenými dveřmi je vidět hrstku krétských odbojářů, jak zoufale čelí  hordám osmanských hrdlořezů. Tureckých vojáků bylo ve skutečnosti 15 000, když  onoho 9. listopadu 1866 Kóstas Giamboudákis s opatem přiložili pochodně k sudům  prachu. Z necelé tisícovky Kréťanů uhořelo osm set, spolu s nimi velké množství  Osmanů. Převážně dětské lebky jsou vystaveny v horském klášteře Arkádi, krétské  svatyni. Hromadná oběť obrátila pozornost světové veřejnosti ke krétskému boji  za národní osvobození a roku 1898 získala Kréta autonomii. Podle bedekru  německého novináře Klause Bötiga jsem v Réthimnonu navštívil tavernu O Gounás.  Kniha slibovala tradiční kuchyni a lidové muzikanty. Majitelem je řezbář a  houslař, kterého jsem šokoval informací, že se Turci dostali až k nám. Horňácko  bylo krvavou branou Moravy, citoval jsem spisovatele Matúša Béňu. A na důkaz  zazpíval baladu z Javorníka o odvlečení dvou javornických pastevců pasoucích  junce v místech proslavené osady U Sabotů. Zpívá se v ní, že od Polany neletí  ani vrany, ani husy, ale to jedú kuruci. Balada končí slovy: Než jich do hor  odehnali, kurucé jich pochytali. Pochytali, polapali, do Budína Turkom dali.  Zpráva o tom, že pálím rakii ho už potom vůbec ne-překvapila, zvláště když  viděl, jak umím ocenit jeho vlastní. Klaus Bötig nelhal. Kuchyně je tam tradiční  bez všudypřítomných smažených hranolků, které si na Krétě vynutil turistický  průmysl. Na hranolcích se dá demonstrovat Frommův rozdíl mezi být a mít. Kdo  není ochoten být nenápadnou a pozornou součástí kultury země, do které se  vypravil, včetně respektování jídla a pití, má trčet doma a cpát se hranolky. Na  druhé straně hrdí Kréťané pociťují k světu hranolků nepřátelský odpor. Bötig je  zřejmým milovníkem Středomoří, třicet let zde tráví polovinu roku. Může si  dovolit naprostou otevřenost. Před vybíráním vstupného a spropitného u jeskyně  na náhorní plošině Lassíthi, kde se narodil podle pověsti Zeus, ukrytý před  pozřením Titánem Kronem, varuje drsně: "Dnes se z ní pokoušejí vodiči mul a  samozvaní průvodci cizinců udělat jeskyni lupičů." Má pravdu, jsou to bratři  proslulých pražských taxikářů. Doporučuje vydat se mimo centra turismu. V centru  horské vesnice Avdoú nacházím podle Bötigovy zprávy starce Michálise. Skutečně  zde s manželkou griluje kůzlečí a jehněčí kotlety či souvlaki za výrobní ceny.  Mezi pokojným grilováním popíjí s vesničany jdoucími z kostela rakii, k ní se jí  ořechy a nektarinky i meloun. "My jíme ke kořalce slaninu a klobásku,"   přibližuju vesničanům rozdíl v kulturách. Tomu se smějí. Když pravím, že rodina  mé ženy pálívala na Valašsku 200 litrů slivovice, s obdivem k ní otáčejí hlavy a  připíjejí. "Ženy z vesnice jsou nejlepší. Máš rád vesnici?" ptá se mladší muž.  "Mám," přiznám se. Stoupám v ceně. Ptám se, jaké písně zpívají o kořalce, a sám  jim zazpívám valašskou, naučenou od Karla Pavlištíka, kde je kostel i pálenka,  neboť je neděle. Gořalenka kvít, pime ju, na kostele kříž stavjajú. Na kostele  baňka, do krku gořalka, lululululu, lululululu. Překládat jsem nemusel, vždyť  svérázný řecký potulný básník, ironik, osamělý myslitel a ostrý satirik  Xenofanes říká: Chvályhodný je ten z mužů, který, když pije, ukazuje (řečí)  šlechetné (věci): jako jsou paměť a úsilí o zdatnost.

23.09.2002