Datum: 2004-06-06


Biblické slovo, které může dnes nabudit naše srdce, je zapsáno v prvním Janově dopise, v kapitole 4., ve verši 13., kde stojí psáno:
„Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“


Ó Pane, děkujeme Ti, že to zkoušíš stále znovu, potěšit nás, zaražené. Amen.


Přátelé v Kristu,
dnešní neděle, ta první po Svatodušních svátcích, je jednou provždy nazvána nedělí trojiční. Křesťané na celém zemském povrchu jsou zváni ke společnému soustředění nad tématem jediného Božího zdroje, který se projevil různým způsobem. Slavili jsme Velikonoční a Svatodušní svátky a slavit svátek znamená přece znovu prožít, vnitřně zpřítomnit ten dávný děj. V přítomnosti se ponořit do toho dávného a ponořit se i do toho budoucího. Na základě Velikonoc - jsem v rozpacích, když se mně někdo zeptá - jsem-li ze své víry optimista. Optimista věří, že vše dobře skončí, že vše dobře dopadne, optimista možná ještě na Velký pátek dopoledne věřil, že se něco stane, že Ježíš sestoupí z kříže, že se zatřese zem, otevřou se hroby a kříže padnou k zemi. Optimista věřil do poslední chvíle, že Bůh zasáhne a prokáže svou moc, že Bůh těm mocipánům – Herodovi, Kaifášovi i Pilátovi – vytře zraky. Optimista byl na Velký pátek, po třetí hodině odpolední, vážně raněn, žalem mu puklo srdce a stal se z něj nejzavilejší pesimista.
Řeknu-li o sobě, že jsem optimista, pak jako bych nevnímal ten hrozný odpad stvořených lidí od svého Tvůrce, v jehož důsledku byli od Ábela po dnes sužovány, týrány a systematicky vyvražďovány miliony lidí. Pak jako bych věřil, že lidé jsou v podstatě dobří, a že se mají nechat vyznít, vždyť ono se to nějak vyvrbí a oni dostanou rozum a  vývojem dojdou poznání. Nejsem optimista a vím, že to může skončit špatně, vím, jak těžce váží hřích. Vím, co může, své podstaty zbavený, zbujelý člověk všechno napáchat. Ne, nejsem optimista, ale mám naději. Nechci uvěřit v poslední platnost výnosů toho padlého lidství, nevěřím tomu triumfu pomýlené moci. Popravčí instrument dřevo kříže, hranice, šibenice, plynové komory, to je pravda, smutná pravda, která je zároveň do nebe volající urážkou Pravdy. Nejsem optimista, ale mám naději, že Bůh je zazší, že za těmi hrůzami a propadáky je ještě podstatnější podstata, která probleskla v neuvěřitelném příběhu Syna člověka. Svatodušní svátky nám sdělují: ten příběh „opravdového člověka“ nekončí. Bůh se jednou rozhodl, že bude pobývat s člověkem a jde o  trvalý pobyt. Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh a slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A to tělo bylo ukřižováno, mělo být smeteno ze světa, ale ten logos – to Slovo – ve světě zůstalo a zůstane navždy, co svět bude světem stát. Pán Bůh je přítomen, jeho poselství, jeho logos, je lidmi ze světa nevymýtitelné, zůstává i navzdory všem světským organizátorům lidského pobytu ve světě. Učedníkům, kteří při nanebevzetí Krista pilně hleděli na nebe, kteří zírali – říkají dva muži v bílém, náhodní kolemjdoucí v bílém – co pilně hledíte do nebe, jak odešel, tak zas přijde. Sám Ježíš říkal před svou smrtí svým věrným-nevěrným: já odejdu, ale nenechám vás samotné, pošlu svého Parakléta. Po svatodušních svátcích, o neděli trojiční, si znovu uvědomujeme jakým způsobem je Bůh s námi, jak bytuje ve světě po odchodu Syna. Paraklétos – kraličtí překládají Utěšitel, prof. Žilka Přímluvce, Petrů Zastánce. V latinském překladu na jednom místě překládají advocatus. Advokát vzbuzuje představu soudu. V  prastaré starozákonní knize Job je v prologu pozemským pisatelem líčen nebeský soud. Satan přichází před nejvyšší tribunál, před Boží trůn v  roli žalobce. Obviňuje člověka, žaluje ho u Boha. Satan v tomto popisu nevystupuje jako protivník Boží, ale jako protivník člověka. Žaluje na něj, žaluje ho. Jakoby Satan hájil stvoření před člověkem, jakoby i  dnes žaloval, ó Bože, do čehos to duši dal. Jen pohlédni, lidi ničí sebe navzájem, ničí zemi i vzduch, jejich pýcha nakonec zdemoluje všechno. Jsou nepolepšitelní, propadli droze násilí a moci, ničeho si neváží, milují více tmu než světlo, vše čisté pošpiní - hrůza. A když někdo uvěří, tak jen a jen pro výhody. Jen to zkus, odejmi člověku věrnému Jobovi výhody požehnaného života a já se vsadím, že Tě odvrhne a prokleje. Člověk se odvrátil, je pomýlený a nebezpečný sobě i celému stvoření, tak žalobce žaluje člověka. Je to divný soud, kde je pouze žalobce. A nyní se u nejvyššího soudu objevuje i advokát – Paraklét – Zastánce a Přímluvce člověka. Jako kdysi praotec Abrahám prosil za zvrácenou Sodomu, škemral za lidi – co když v tomto městě najdeš deset spravedlivých, tak i Paraklét neúnavně bojuje za člověka. Mám tam ve světě ty své, není jich mnoho, ale drží se – v ústavech pro mentálně postižené, v azylových domech, na různých pracovištích je mnoho těch, kteří slouží, kteří i svými činy touží po nápravě věcí lidských, kteří usilují o spravedlnost a touží, Bože, po Tvém pokoji a po Tvém království. Paraklét jako ten, kdo věrně stojí za člověkem, na jeho straně, kdo vzdoruje přísnému žalobci, věrný zastánce a přímluvce lidského rodu a konkrétních lidských životů. Ale obraz soudu je poněkud zavádějící, neboť soudce má být, nebo musí být nestranný, nezaujatý. Ale my ze začátku Janova evangelia víme o zásadní propojenosti nejvyššího soudce s tím advokátem. Ti dva nejsou jen známí, nejsou jenom příbuzní, nejsou pouze spojeni ve svých zájmech. Ten advokát a  soudce, to je přímo jeden a ten samý. „To slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh“. Je to jedna bytnost, jeden zdroj, je to pořád jeden a ten samý, ten na Božím trůnu, ten obhájce, ten na kříži, i ten Beránek zbitý, který je také na trůnu v nebesích. Pořád jeden a ten samý, stále týž, neproměnný v různých peripetiích. „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám a věříme v ní.“ Tak to cítil před dvěma tisíci lety evangelista Jan a tak to cítíme i my. I my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám a věříme v ní. A právě to, že to tak v srdci cítíme, právě to svědčí a dosvědčuje, že ten Přímluvce a Utěšitel, že ten Paraklét skutečně existuje, že působí a jedná, že je to skutečná síla, prožitek a zážitek Boha. Jak odešel, tak zas přišel. A ten Paraklét není jen náhradou za Ježíšovu tělesnou nepřítomnost. Je to nová poloha Boží přítomnosti a Božího působení ve světě. Často jsem upozorňoval na to, že měl Pán Ježíš se svými učedníky kříž. Jakoby to stále nemohli pochopit, stále znovu sklouzávali a viděli to vše z pozemské perspektivy a z pozemské logiky. Nešlo jim to pochopit tu Boží svrchovanost, neviděli to Boží, ale to lidské. Ježíš se na ně několikrát přímo zlobil a nechápal, že to nechápou. Ani po Kristově smrti a v zážitcích Kristova zmrtvýchvstání nejsou ti jeho nejbližší v  obraze. Je to na ně příliš, působí dojmem dezorientovaných. Ale po svatodušních svátcích, kdy se Bůh vrací ke svým opuštěným v Paraklétu -  v Duchu znovu ožívají. Náhle chápou i to, čemu předtím nerozuměli. Přijetím Utěšitele náhle mají účast v Bohu, jsou spoluúčastníci Božího příběhu, který pokračuje. Náhle rozumí Ježíšově vydanosti na zemi i  jeho oslavení na nebi. Paraklét - Duch Boží má tu vnitřní moc, že člověk v sobě zažije a pozná lásku, kterou Bůh k nám má. V Utěšiteli v  nás Boží láska dosáhla svého cíle, ona umožňuje, že člověk, který se podobně jako Nikodém stále ptal, kroutil hlavou, přešlapoval na místě a  nešlo mu to na rozum, že to náhle zažije, pochopí a vyrazí na cestu následování. „Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ Duch – Utěšitel je síla, kterou poznáme v sobě jako navštívení, jako zmocnění, jako dar osvícení, který dopomáhá k  prozření. Poznáváme, že zůstáváme v něm, že zůstáváme v jeho lásce a  věříme v ní. Amen.