Citovky a řachandy Jiřího Bulise




Citovky a řachandy Jiřího Bulise

Zpráva o jeho smrti na silnici mezi Prostějovem a Olomoucí zasáhla před  deseti lety, 12. května 1993, kolegy a přátele jako blesk. Přitom první  informace, které nikdo nechtěl věřit, měla absurdní průběh. V české redakci BBC  vypadla z faxu zpráva ČTK, že dopoledne zahynul po autohavárii na vnitřní  zranění brněnský hudební skladatel Jiří Bulis. Redaktor Julek Neumann ji v  podvečer volal členům Bulisova kmenového HaDivadla, kteří právě hostovali v  Praze, a až poté se rozdrnčely telefony do Brna. Nekonečné chvíle nikdo nebyl  schopen zlou zprávu vyvrátit ani potvrdit. V noci začal náhle rozhlas hrát jeho  píseň "Hosté na zemi", a až poté hlasatel zprávu o Bulisově smrti s jistotou  potvrdil. Jako by ji svým pomalým tempem nebožtík kráčel z věčnosti váhavě a po  svém ohlásit sám. Tehdy šestačtyřicetiletý Jiří Bulis měl za sebou muziku k  inscenacím kultovní éry Boleslava Polívky a Divadla Husa na provázku, stejně  jako k nejsilnějším opusům Arnošta Goldflama a HaDivadla. Jeho hudba zněla ve  filmech Chytilové, Jakubiska, Luthera, Feniče, v divadlech ve Francii, Finsku,  Německu, Polsku a Maďarsku. Jako šestnáctiletý se stal kmenovým skladatelem  amatérského Divadla V Podloubí v rodném Chomutově, které v roce 1961 inicioval o  deset let starší vystudovaný geolog Ladislav Vencálek. Ten se v Chomutově octl  na umístěnku, nasáknut atmosférou malých divadel v Brně, kde se spolužákem z  přírodních věd Radimem Vašinkou založil legendární divadlo poezie Divadlo X.  Vencálek zcela změnil osud gymnazisty Bulise. "V divadle nás nezajímal komunální  humor, ale ženský a politika," vzpomíná Vencálek. "Jirka byl klouček, ale měl  svoji originální hudební poetiku prakticky hotovou už v těch šestnácti letech."  To se dá ověřit z připravované rekonstrukce dvanácti písniček z Bulisova  chomutovského období, které připravuje k vydání strážce jeho hudebního odkazu,  houslista Jan Beránek. Ale také z dokumentárního filmu Rudolfa Krejčíka  nazvaného příznačně "Generace bez pomníků". Vencálek vylákal Jiřího Bulise do  Brna, kde se Bulis po studiích na pedagogické fakultě a Janáčkově akademii  múzických umění přes experimenty s vážnou hudbou definitivně upsal divadelní  muzice. S jeho takřka dvoumetrovou figurou vstoupily do Brna staromilské návyky.  Dlouhé a pravidelné vysedávání v kavárnách, pojídání zákusků, popíjení kávy a  likérů a hlavně pomalé nevykolejitelné tempo. Divadelní muziku, kterou  slýchávalo publikum v nabitých sálech Provázku a HaDivadla, dělil s rozkoší a s   odkazem na prvorepublikového skladatele Josefa Stelibského na "citovky a  řachandy". Písničky si psal kromě divadelních zakázek především sám pro sebe.  Zhudebňoval Jesenina, Seiferta, Mikuláška, biblické žalmy, svého zapomenutého  chomutovského kolegu z Divadla V Podloubí Zdeňka Šlajse a po smrti své první  ženy začal v tzv. teskliveckém období psát texty sám. V průběhu let je zpívali  kromě herců HaDivadla Hana Hegerová, Iva Bittová, Jiří Pavlica, Slávek Janoušek,  Jaromír Nohavica, přesto zůstal úchvatným zážitkem autorův samorostlý zpěv,  navzdory vadám řeči, podivnému frázování, občasnému nevhodnému nádechu. To  všecko bylo nepodstatné, protože tesklivec Jiří Bulis dosahoval stejného efektu,  jaký folkloristé pozorují u lidových zpěváků. Byl to zpěv duše. S nezařaditelnou  směsicí židovské melodiky, šansonů, ruských romansů, cikánské muziky si nevěděli  hudební kritici rady. Každá jednotlivá písnička, která po něm zbyla, byla esencí  citu a nálady, jaké dosahují vrcholní básníci. Dokázala na minimální ploše  zasáhnout srdce a stvrdit neviditelnou lidskou duši s intenzitou a silou, jaké  je v dnešním umění schopen málokdo. Jak to ostatně poctivá "citovka a řachanda"  má v popisu práce.

26.05.2003