„Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“



Datum: 2003-10-26


Biblické slovo, které nás dnes může prozářit je zapsáno v Janově evangeliu v 8. kapitole ve verši 12.:  
Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“  


Ó Bože, ať svítí, jen ať svítí, světlo Tvé věčné na naši dnešní cestu. Amen.  


Přátelé v Kristu,  
nedávno si jeden můj přítel a častý účastník salvátorských bohoslužeb v  mé přítomnosti stěžoval na to, že v evangelickém kostele je vyvýšená kazatelna, a že to nadnáší i osobu a roli faráře, který se tak ocitá nad hlavami posluchačů, někde mezi nebem a zemí, což působí deformaci jeho bratrství a spolulidství.
Já jsem měl za to, že jsem za svého pětiletého působení zde u Salvátora tento blud vyvrátil, že jsem několikrát, to jest opakovaně, na toto téma mluvil, ale musím to říci znovu. A když to nepomůže, tak navrhnu, abychom to zakleli do nějaké liturgické formule, kterou bychom vždy na začátku kázání vyřkli a věřící by přitakali svým Amen, což jak známo, znamená: kéž by se tak vpravdě stalo.
Tak tedy vyvýšené místo v reformovaném a evangelickém kostele nepřísluší faráři a jeho osobě, naše společná veliká úcta náleží Božímu slovu. Kazatelna není vyvýšená proto, že na ni jednou vystoupí Sváťa, jindy Miloš, Alfréd, Milan nebo Jobík, je vyvýšená proto, že se z ní děje Boží slovo. Slovo, ze kterého jsme vnitřně živi. „Nejenom chlebem živ jest člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.“ Ne, ústa kazatele nejsou Boží, ale my věříme: „že mnohokrát a rozličným způsobem mluvil Bůh k člověku, v těchto pak posledních dnech, v Ježíši Kristu, našem Pánu.“ Různí vyškolení a věřící lidé vstupují na kazatelny, aby se stále znovu pokoušeli o to, aby se Boží slovo dělo, aby se stále znovu a čerstvě stávalo. Kazatelé jsou živí tlumočníci Božího poselství, Boží vůle a jeho Slova. Je za tím zkušenost a víra, že si Bůh vyvolil člověka jako svůj nástroj, jako svůj vozíček na své spanilé jízdě za člověkem. Bůh nevolá z nebe, jeho hlas neslyšíš v bouři, v  hromování blesku, ale v tichém hlase, v tichém příhovoru Tvého příchozího, poutníka, sestry či bratra, v tichém hlasu posla a anděla, toho Bohem inspirovaného, Bohem nadchnutého a nadšeného člověka. Slovo Boží se stalo k prorokovi Jonášovi či Eliášovi. Stalo se i k nám, děje se nám a stává se nám. Stává se tam, kde se střetne původní Boží slovo s živou vírou současníka a kazatele, tam to zazvoní poprvé, v tom střetu, ve společném Duchu dávných a věčných písem s živou a soudobou vírou. Tam se Slovo Boží děje poprvé, ale hlavně se děje podruhé a  zásadně tam dole pod kazatelnou, tam, kde se Boží slovo setkává, střetává a naráží s otevřenou duší a s otevřeným svědomím jednotlivců, kteří jsou hotovi přijmout Boží slovo, kteří jsou hotovi si posloužit a  jsou schopni si vybrat a přebrat co z toho slyšeného je skutečně čisté Boží slovo a co je naopak kapric, úlet či vnitřní chatrnost bratra vykladače.
„Já jsem světlo světa“ říká Ježíš, „kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“.   
Budiž světlo, tak zvolal Bůh, když tvořil náš svět. Toto světlo není pouze sluneční svit, to je také, ale ještě tu jde o jiné, vnitřní Boží světlo, o skryté světlo, o zapomenuté světlo. Je to základní podmínka pro život – Boží světlo, Slunce spravedlnosti, ranní záře věčnosti. Slovo svět je v češtině odvozeno od světla. Světnice byla místnost s  okny, svět je prostor, který vznikl a dodnes trvá tím, že byl a je ozářen Boží přízní. Svět, to je místo Bohem osvětlené a pohlazené. Svět se neobejde bez Božího světla, bez něj zajde na rychlé souchotě. Na Velký pátek, když skonal Ježíš na kříži, o třetí hodině odpolední, propukla tma za bílého dne. Naštěstí jen na chvíli si Bůh zakryl tvář, odvrátil se, trochu antropomorfně bych řekl, aby si odplivl, aby se po chvíli vrátil ke své lásce, k tomuto hroznému, malému a násilnému světu, ke svému marnotratnému a ztracenému synu. Svět existuje, to jest svítí Boží láskou. Svět je od světla pouze v češtině. Když se pokusím to samé vytvořit v latině, pak je světlo lux a svět by byl luxus. V  Božím luxusu nakrátko pobývají ztracené dcery a ztracení synové a stále svědčí o veliké bídě. Celé stvoření kvílí, spolulká, oplakává ztracený ráj, znehodnocený luxus a těší se na návrat, na rozpuk Božího království.
Svět potřebuje k životu to vnitřní Boží světlo, jinak zajde. „Já jsem světlo světa“ říká o sobě Ježíš a předkládá nám to k věření. A já to věřím a prosím, věřte to též. Bůh v Kristu rozžehl v našich dějinách svou pochodeň, vnitřní světlo a žár ducha – světlo, které je s námi co svět světem bude stát, je s námi živý z generace na generaci. Je světlem světa, nejenom Božího lidu, nejenom církve, ozařuje každého člověka přicházejícího na svět: „Vždyť v něm je život a život je světlo lidí.“ Nejde jen o církev, jde o svět, jde o život. To znamená, víra v  Krista nemá být privatizována, nemá být oddělena od života, nemá být držena či zahnána za zdi kostelů a pouze do soukromí rodin. V něm byl život a život byl a je světlo lidí. V tom je cosi univerzálního a  všelidského. „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“. Věřme tomu, přátelé v Kristu, kdo Krista následuje, ten má světlo života, svítí ve tmách soudobosti. Ale, kdo by z nás o sobě řekl – ano, já svítím. Není to příliš namyšlené? Každý pokorný křesťan spíše řekne má lampa hasne, cítím v sobě spíše čmoudící knot, občas jiskřička, která není s to zažehnout řádné vnitřní světlo. A tak se ptám sám sebe i Vás: Věřící lidé, kteří svou vírou a svým duchem svítili a propůjčovali světlo svému okolí, věděli to o sobě, že svítí? Vždyť byli většinou v pronásledování, v těžkých problémech, v osamocení a bídě. Za přemnohé mučedníky se zeptám, věděl Dietrich Bonhöffer ve své cele smrti, že je život a že má světlo života? A nebo dokonce věděl Ježíš ve svých mukách a ve svém opuštění, že je život, že je a zůstává světlem světa? Jeho výkřik: „Bože můj, proč jsi mne opustil“ dává tušit jiný situační náhled. A tak připusťme, co když to zrovna v tu chvíli člověk neví. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Člověk, který svítí světlem následování, tak to sám v  přítomnosti ani neví a často to nevidí ani jeho spolužijící. Představme si, že toto světlo není v přítomnosti vidět z žabí perspektivy, pouze z  perspektivy ptačí, andělské a Boží, jen a jen shůry. Až ve zpětném pohledu často poznáme záři toho vnitřního světla a uvědomujeme si, že náš velmi vyvinutý zrak to světlo neobsáh´- byl v čase zastřen, byl oslněn pozlátky a senzacemi přítomnosti, které na rozdíl od Kristova světla, totálně vyhasly a zhasly docela. Kdo mě následuje, nebude bloudit v temnostech, ale bude mít světlo života. Víra je v současnosti zaháněna do privátu. Je to reakce na doby minulé, kdy křesťané chtěli mnohdy nevhodným způsobem celý svět pokřtít, pokřesťanštit, pocírkevničit. Podle mé víry byla motorem této snahy nedověra. Byla to touha vzít osud víry a světa do vlastních rukou, stát se zástupcem a  provozovatelem nevýstižného Boha. Světlo života souvisí se životem a  život je Boží dílo, Boží dar. Univerzalitu a všeobecnost nemusí brát církev na svá bedra a provozovat ji. Je nám dána, je dána člověku. Univerzalita a úplná otevřenost je v Božím království. Království Boží je lidmi nevymyšlené, nelimitované, lidmi neorganizované. Nikdo ani neví, kdo je jeho účastníkem a kdy je a kdy není jeho dělníkem. Toto skryté bratrství je otevřené, vždyť se ho účastní i ti, kteří to vůbec netuší. A to skryté není neviditelné ani neslyšitelné, je to síla našich konkrétních dějin, síla, která pohla a hýbe světem, která dělá do světa násilí díru. To skutečné světlo Kristovo, světlo života, je lidské správě a evidenci skryté. Kdo mě následuje bude mít světlo života, to je poslední katolicita a univerzálnost organizovaná jen a  jen Bohem, Otcem života a smrti a jeho Synem, Božím člověkem, který svou září svádí jednotlivce k následování. Amen.