Datum: 2003-04-13


Biblické slovo, které má dnes na Květnou neděli před naším vnitřním zrakem rozkvést, aby mohlo vydat svůj plod, je zapsáno v Janově evangeliu ve 12. kapitole, ve verši 23:
„Ježíš jim odpověděl: přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“  

Ó Bože, my lidé, my můžeme jen rozsévat. Jen Ty působíš zázrak, že Tvé slovo roste, šíří se a mohutní pod povrchem naší reality. Amen.

Přátelé v Kristu,  
Květná neděle otevírá dokořán svaté děje Velikonoc. Ježíšova krátká pozemská pouť končí, Ježíš je u cíle své cesty. To vše, co se odehrálo před tím, směřovalo k tomuto finále, to vše před tím se událo směrem k  Jeruzalému, na cestě, cestou. Ježíšův krátký život byl jedinou poutí do Jeruzaléma, k cíli Veliké noci. Je zřejmé, že Ježíš věděl k čemu jde, k  čemu se blíží, kam jde. Již cestou ukazoval souputníkům, že „musí jít do Jeruzaléma a tam mnoho trpět, aby byl zabit a třetího dne bude vzkříšen.“ Tehdy si ho vzal Petr stranou a káral ho: „Pane, chraň Bůh, to se Ti nesmí stát.“ Apoštol Petr je vyveden z víry: Bohem seslaný spasitel musí přece zvítězit, musí vjet do Jeruzaléma v plné slávě, musí nenásilným způsobem Jeruzalém dobýt. Ano, on dobude srdce všech věřících a toužících židů a uvede v Jeruzalémě Boží šálom – vítězný pokoj plný spravedlnosti, porozumění a svobody v Bohu. Mnoho trpět, být zabit, to se Ti nesmí stát. Takhle ne, Pane, to by byl konec, to by bylo fiasko, porážka víry. Naopak to musí být definitivní vítězství, uskutečnění všeho po čem jsme my a všechen lid víry vždy toužili, toho po čem již tisíciletí prahneme. Pane, pro Boha, to musí být zdar a ne nezdar. Pán Ježíš se s Petrem příliš nemazlil. Řekl mu doslova: jdi mi z cesty, satane! Jdi mi z cesty, nezacláněj na mé cestě směrem k  Jeruzalému, ty satane. Tak to schytal, chudák Petr, skála pevné víry, předobraz všech budoucích papežů, ten, na jehož bedrech je zbudována církev. Již před lety jsem se zde pokoušel Ježíšovu nadávku Petrovi zmírnit. Možná, že si pamatujete: možná, říkal jsem, že to Ježíš myslel následovně. Petře, teď z tebe mluví satan, já ho poznám po medovém hlase, poznám ho podle argumentace, tehdy jsem se postil na poušti a  on, satan, mi říkal – jen si dej, jseš mladej, co by si se trápil. Tehdy říkal: jen skoč z věže, Pán Bůh tě ochrání. Pokloň se mi a budeš pánem a mistrem světa. Tehdy, stejně jako dnes, tvými ústy mi říkal, trpět je zbytečné a daremné, umřít to znamená konec, vždyť „je lépe živému psu než mrtvému lvu“, vítězit se musí a ne prohrávat. Tehdy na poušti jsem mu řekl to samé, co mu říkám dnes, když mluví skrze tebe: „ Jdi mi z cesty, satane“. Snažil jsem se to zmírnit, říkal jsem – možná, že se jedná o špatný překlad. Satan hebrejsky znamená protivník, možná, že Ježíš říkal: Petře, nebuď můj protivník nebo Petře, ty protivo protivnej a oni to hned přeložili z aramejštiny jako „ty satane“. „Jdi mi z cesty, tvé myšlení není z Boha, ale z člověka“. Nechme už Petra, vždyť to Ježíš říká nám, Tobě a mně osobně. V tom slově nám odhaluje věčný problém věřících všech generací, naše smýšlení není z Boha, ale z  člověka. Přijmeme Boží poselství, Boží slovo, ale hned si ho přetvoříme po svém, upravíme si ho podle našeho vkusu a přání, zařadíme si ho do našeho smýšlení, do své logiky, do našich přihrádek, kategorií a jiných omezeností. Vše svaté počlověčíme, vše čisté pokecáme řečmi, vše Boží si převedeme do našeho smýšlení, neustojíme tu nás přesahující jinakost, musíme ji pokrátit a odmocnit, aby se to torzo vešlo do torbičky našeho smýšlení. Ze slova Božího se učíme Božímu smýšlení – trénujeme, posilujeme, abychom si pomaloučku zvětšovali kapacitu našich hlav a srdcí, tak připravujeme cestu k novému příchodu Páně.
Na Květnou neděli vjíždí Ježíš do finále, do cílového města, vstříc velkým dějům velkých dnů a nocí. Na Květnou neděli vjíždí Ježíš do Jeruzaléma – ne na koni, ale na oslátku jako podivný král, jako malý alternativní král, jako král podle Božího a ne lidského smýšlení, jako král Božího království. Zástupy volají: „Hosana, ať je požehnán ten, který přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský“. Davy jásají, mávají palmovými a vrbovými větvičkami, prostírají své pláště před malého – velkého krále a Petr si mne ruce, dobře to začíná, davy jásají, ve vzduchu je akceptace, vřelé přijetí. Vítězství pravdy, spravedlnosti a pokoje se slibně rozjíždí. Už je to tady, skandují davy, Petr se raduje, ale pozor, raduje se i ten v něm navždy skrytý. Začíná to slibně pro všechny zúčastněné. Jeruzalém se raduje, věřící Petr, ten notorik lidského smýšlení se raduje, protivník se raduje, jen farizeové si myslí „nic nezmůžeme, celý svět se dal za ním.“ Davy jásají, jen Boží protiva ten ví, že to nic neznamená. On ví, již tento pátek budou ty samé davy řvát své „ukřižován buď “. Všichni se na Květnou neděli radují, ti co nic nevědí, ale co ten, který ví? Ježíš z  Nazareta, náš Mistr a král, co on, jenž ví, která bije. On ví, že bude muset trpěti a zabit býti. Co on, je sevřen úzkostí anebo sdílí všeobecnou radost, užívá si ovací či zarytě mlčí? Zpravodaj Jan nám zachycuje květnonedělní episodu. V Jeruzalémě byli na svátky i řečtí poutníci. Byli mezi vítajícími a přišli za učedníky, aby jim zprostředkovali krátké setkání s Ježíšem, chtějí ho poznat, potřást mu pravicí. K setkání dojde a Ježíš řekl řeckým poutníkům: „Přišla hodina má, aby byl oslaven Syn člověka.“ Později Ježíš ještě říká „vždyť pro tohle jsem přišel na svět, Otče, oslav své jméno“. Ježíš, ten co ví, co ho čeká, cítí úzkost, ale nepodléhá jí, mluví o té hrůze, do které jde jako o slavnosti, jako o oslavě. Ježíš ví do čeho jde, jde do toho jakoby šel na slavnost. Jde na slavnost, ve které bude oslaven Syn člověka, ve které bude oslaveno Boží jméno, jeho svatá podstata. Nad úzkostí vítězí sváteční a slavnostní nálada, tichý král jiné dimenze je naladěn a vyladěn na Boží smýšlení. Květná neděle uvádí pašijní drama našich dějin, velký týden víry, týdenní performanci Boží. Autorem tohoto představení je Bůh, v hlavní roli Ježíš z Nazareta. A pro koho se hraje tento kus, komu se to předvádí, o koho jde. „Neboj se, dcerko siónská, těš se, dcerko siónská“. Celý ten děj je adresován prostým a  zuboženým lidem z Galileje, všem těm nuzným, nemocným a uzdraveným, všem těm nepatrným a vydaným na pospas, všem chudým v duchu, Kristovým maličkým. Již v Galileji, cestou do Jeruzaléma jásal Ježíš těmito slovy: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti to zalíbilo“. Tady to Ježíšovi došlo, tady to pochopil, plně přijal Boží smýšlení, přijal hlavní roli v jeho představení, které je skryto moudrým a rozumným, zatímco ti nejvydanější, parket C, ti nepatrní a  maličcí žasnou nad tím, co se jim zjevuje. Církev si na počátku rozuměla tak, že je společenstvím maličkých, dcerkou siónskou, Božím undergroundem ve světě. Ve světě zabydlených, světem beznadějně chycených, se světem navždy spřažených lidí. Smyslem Velikonoc, toho Božího představení pro chudé duchem a maličké víry, je oslava Syna člověka. Ježíš je věřícími odhalován jako Syn Boží, ví o svém synovství, říká Bohu Otče, někdy důvěrněji „tati“. Ví o svém synovství, ale on sám o sobě mluví jako o Synu člověka. Syn člověka, to je trochu tajemný výraz, který vyjadřuje lidskou slávu a důstojnost a to i u člověka lidmi opovrhovaného, deptaného, trpícího. Slávu a důstojnost člověka, který se stal obětí lidské lhostejnosti či zvůle. Syn člověka, jako společný jmenovatel všech obětí, jako společná hlubina bezbranného lidství, jako Boží zjevení, zázrak a garance, že právě k tomuto opuštěnému lidství se váže Bůh svou láskou a věrností sahající až daleko za hrob. Syn člověka, jako jakýsi pod-člověk, opak nadčlověka, Syn člověka jako ubohý, který je u Boha, ale ještě o tom neví, musí ještě posečkat maličkou chvíli v lidském pekle než pocítí vřelé Boží – otcovské obětí. Velikonoce jsou Božím představením všem maličkým s  názvem slavnost či oslava Syna člověka. Člověk ve světě vší úcty zbavený zůstává úctyhodným Synem člověka, Božím miláčkem. V tomto Božím kusu, v té oslavě, hraje jednu z vedlejších rolí i římský protektor Pilát Pontský. V jednu chvíli, během procesu s Ježíšem, ukáže na ztrápeného odsouzence a řekne – ecce homo – hle, člověk. Chce tím říci, vy židé, ve své zbujelé víře jste tohoto ubožáka chtěli považovat za krále či mesiáše a zatím je to jen neškodný ubožák, taková nicka, ten vůbec nestojí za ten humbuk. Nekažte si svátky, bezmocný, vyděšený chudák, tak se rozejděte a nechte to být. Hle, je to jen a jen člověk, tak se uklidněte. Aniž by o tom věděl, říká Pilát i poslední a skrytou pravdu: hle, člověk – hle, Beránek Boží, hle, Syn člověka – živý kadlub pravého lidství. Pilát, ta vedlejší role, sehrává, aniž by co tušil, velký part v té oslavě Syna člověka. Mocní a rozumní nic netuší a  maličcí víry už začínají chápat ten dvojsmysl, už začínají žasnout – ano – je to tak, jak Pilát říká. Ano, je to člověk, víc - je to Syn člověka, hle, člověk Boží, hle, lidmi nepopravitelné, skryté a pravé lidství.
Na Květnou neděli vysvětlil Ježíš řeckým poutníkům: Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Nevíme, jestli to ti Řekové chápali. Ale jde o  to, abychom to chápali my, znovu a hlouběji o letošních Velikonocích, abychom přijali to smýšlení Boží, abychom Boha velebili za to představení pro maličké víry, za to, že se mu to tak zalíbilo nám zjevit tajemství Syna člověka. A tak v příštím týdnu, v křížové cestě, v té uličce smrti vedoucí na Golgotu, v tom hrůzném týdnu dalekosáhlosti lidského nepochopení Boha, v hrozném týdnu končícím až nedělí vzkříšení, přijměme Boží smýšlení, žasněme, jak nám Pilát představí pravého člověka. Zažijme to všechno jako tajuplnou slavnost, jako oslavu Syna člověka, jako oslavu lidskou neúctou nezničitelného lidství, jako svatbu beránkovu, ve které se Bůh svazuje poutem věrnosti se Synem člověka a pak oba spojeni v jedno se spojují trvalým poutem se všemi maličkými víry a se všemi obětmi všech generací. Amen.