Vyděděnci z Křižatek




Vyděděnci z Křižatek

Ne ždímat duši, ale extrahovat ducha! To si poznamenal do svých záznamů  básník Ivan Diviš roku 1967. Připojil místo Křížatky u Litvínova. Jemným  transferem si Diviš přejmenoval Křižatky v Krušných horách, kam koncem  šedesátých let dojížděl za svými severočeskými přáteli na chalupu malíře a  grafika Bohdana Kopeckého. Kromě něj do křižatecké kamarily patřili spisovatelé  Josef Jedlička a Dalibor Kozel, sochař Stanislav Hanzík, básník Emil Juliš, ale  také dadaista Jan Anděl, stavební technik Pešta či boxer Cipro. Na Mostecko se  mnozí dostali nedobrovolně. Malíř Bohdan Kopecký v roce 1950 po absolutoriu  Akademie výtvarných umění v Praze vyfasoval černé výložky PTP a fáral na  zdejších šachtách. Na formování názorově spřízněné skupiny lidí "uprostřed  nehostinné krajiny" vzpomíná takto: "S jakousi podivnou posedlostí brali na sebe  s naprostou přirozeností účastenství s negací, která byla cítit, vidět, slyšet,  byla všude!" Na Křižatkách u Litvínova se jako jedni z prvních usadili právě  Kopecký, Hanzík a Kozel. Za nimi sem začali jezdit z Prahy profesně či generačně  spříznění druhové a neúprosně se debatovalo. Od roku 1956 tu řadu let Kopecký  vozil krajem šachet, oprámů a hald na motorce fotografa Josefa Sudka. Vznikl tak  cyklus panoramatických fotografií Smutná krajina. Ivan Diviš zpočátku přijížděl  na Mostecko příležitostně. V šedesátém sedmém roce se ubytoval na chalupě  Bohdana Kopeckého s úmyslem psát tady. Napsal báseň Thanatea, kterou stačilo  mostecké nakladatelství Dialog vydat v předvečer sovětské okupace v roce 1968. A  také pětatřicet dalších básní, které o deset let později v mnichovském  nakladatelství Poezie mimo domov vychází ve sbírce nazvané Křížatky s linorytem  Karla Kryla. A po samizdatovém vydání z roku 1981 vyšla sbírka potřetí až v roce  2002. Symbolicky v místě svého vzniku, díky mosteckému nakladatelství Hněvín.  Houževnatými, úspornými slovy Diviš vydává svědectví proti světu "malosti,  podesranosti, ovcovitosti, stádnosti, pivnímu bezbřehému cancu, kolauduje visuté  město nad městem dopsutým". Je to tři roky po jeho katolické konverzi. Ví o  temných stránkách svého života a snaží se jim vzepřít poezií, abstraktní  modlitbou. Chce "unavit ďábla, utahat toho pasořita jak chcíplýho pardála". Do  abstraktních obrazů poezie Křížatek prosakuje řada konkrétních situací. Emil  Juliš v zamyšlení nad Divišovými pobyty v Krušných horách popisuje tuto příhodu:  při společné procházce na Horu Svaté Kateřiny Diviš, který se dovedl ponořit do  myšlenek až posedle (neboť věřil, že poznání se může dobrat právě extrémním  soustředěním), na Julišův popud vzal jedno poleno z uskladněného metru dřeva.  Když zaklapli kufr auta, stanul před nimi lesník. Diviš strnul, nebyl schopen  slova. On, kritik všeho zlolidského, musel být strašně zasažen. Tehdy ani nikdy  o tom lapsu nepromluvil, přestože jim byl lesníkem prominut.
Říci: mít  namále, toť někomu
co ukrást
Ihned se seber a odjeď, a tam,
kam  přibudeš,
Žij v trestu a dožij v mlčení.

24.03.2003