"Totoť jest zajisté ten předpověděný od Izaiáše proroka, řkoucího: 'Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho'".

Salvátor, 15. prosince 2002

Svatopluk Karásek  

Text: Matouš 3,3

Boží slovo, které se k nám dnes stane, je zapsáno v Matoušově evangeliu v kapitole 3., ve verši 3.: "Totoť jest zajisté ten předpověděný od Izaiáše proroka, řkoucího: 'Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho'".

Ó Pane, dej nám čistý a nerušený příjem, ať nás Tvé slovo potěší a povzbudí, dej, ať porozumíme a pookřejeme, ať se Tvé slovo k Tobě nevrátí s prázdnou a s nepořízenou. Amen.

Přátelé v Kristu,
třetí svíce hoří na adventním věnci, jsme v Adventu - v době, kdy se zápasí o duši, v době, ve které si člověk uvědomuje, že to hlavní, to nejpodstatnější, se odehrává v jeho nitru, že vnitřní obsah člov8ka je podstatnější než jeho vnějšek. Na tom se shodneme a je zarážející, že přesto, že to všichni víme, chodíme vnějšně hezky upraveni až vyšňořeni se zanedbaným nitrem. Konvence -  doba Adventu - na nás vyžaduje: jestliže chcete slavit Advent a Vánoce, pak si musíte v předvánočním stresu najít čas pro Boha, pro sebe, čas pro vnitřní úklid, pro ponor, rozjímání, soustředění, modlitbu.

Čas Adventu je časem očekávání. Celý náš život víry je očekávání. "Hospodin učiní velké věci" čas se naplní, spravedlnost se prosadí, království nebeské se provalí. Nejen naše možnosti vzbuzují naši naději, nejen naše schopnosti, nejen naše výtvory a produkty, očekáváme mocné přispění, intervenci dobrých sil, pomoc naše bude z nebe, z té neprobádané centrály lásky. Toužíme, očekáváme "Hospodin ještě učiní velké věci", ještě budeme žasnout, ale i tato upřímná víra, plné spolehnutí se, nás může zavést na slepou kolej. Spolehnout se, to znamená i přenechat iniciativu tomu mocnějšímu a povolanějšímu, očekávat nebo pouze vyčkávat - to může vést k vnitřní pasivitě, co zmůžeme my mravenečkové. Nepečuj o zítřejší den, však On to zařídí - veliké věci se stanou a čas se naplní i bez nás, i bez našeho přispění. Biblická víra touží po koprodukci, po spolupráci člověka s Bohem - "jako v nebi, tak i na zemi". To je odvěká touha, aby Boží vůle a Boží slovo, které se v lidech ujalo, aby rostlo, šířilo se, aby porozuměním a láskou dobývalo naši zem. "Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle" to je cíl naplnění, po kterém toužíme, na který očekáváme. Naše očekávání má být aktivní, činné, mluvíme o dělné víře. "Žeň je bohatá, ale dělníků je málo". Neočekáváme se založenýma rukama, nečekáme jako se čeká v  čekárně na nádraží či u zubaře, očekáváme tím, že chystáme a připravujeme - chystáme se, připravujeme se. Advent - čas očekávání je tedy časem přípravy. Chystáme náš příbytek i naše nitro. Připravujeme se na nové přijetí Krista, který stále přichází, aby jednoho dne přišel definitivně a uvedl plnost Božího království, kde již nebude ani pláč ani bolest a smrti nebude více a Beránek na trůnu zvolá: "Staré věci pominuly, aj nové činím všechno." Činné očekávání to je příprava.

Jan Křtitel rozpoznal ve své víře v člověku Ježíši, přicházejícího Božího velvyslance, Mesiáše, rozpoznal v Ježíši Krista. Vidí ho přicházet a volá k svému lidu: v něm se přiblížilo království nebeské, lidé, změňte své smýšlení a svůj životní styl, dokud je čas. Jan volá, cituje starozákonního proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti: připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho." Bůh přichází v Kristu, ale On ještě přijde, je ještě na cestě k nám. Bůh na zemi ještě není tím, kým se teprve stane. V Kristu zjevil svou podstatu, svoji vůli, v něm se přiblížilo Boží království a jednoho vskutku krásného dne se to vše naplní, jen co se naplní čas. Prorok Izaiáš je citován Janem i Ježíšem, Duch Boží ze Starého zákona se v  Novém zákoně nevytrácí, ale je umocňován. Podle mého názoru v křesťansko-židovské ekuméně nemá cenu při šálku čaje diskutovat o svaté trojici, neboť se nikdy nedohodneme. Ale je tu cesta: "Připravujte cestu Páně, to je společná inspirace, společný úkol". Když židé znovu porozumí Izaiášovi, když křesťané znovu porozumí Kristu, musí se sejít u společného díla, u společné přípravy společného Pokoje a Šálomu. V novém porozumění se setkají při díle. Na cestě Páně je výmol zvaný rasismus a ten je třeba vyrovnat a zahladit a začnu-li na tom výmolu kopat, tak třeba zjistím, že vedle kope Karol a Jiří a jiní židé tady ze sousedství - nevadí, že kopou za jiný manšaft. Na cestě Páně, na cestě, po které jednou přijde Ježíš - Mesiáš s  Eliášem a Mistrem Janem a s dalšími a dalšími, s celými zástupy, je další a další nerovnost. Po výmolu je tu hrb nespravedlnosti a další kopec lhostejnosti a cynismu, cesta Páně je opravdu v bídném stavu. Samá díra, je to cesta zarubaná, je neprůchodná a nesjízdná. "Připravte Bohu cestu". Tak to slyšeli a slyší židé i křesťané, ale ta cesta je neudržovaná, je v hrozném stavu a nebrání právě to lepší komunikaci, nebrání to většímu přicházení? Vždyť ta zpustošená cesta může přicházející odrazovat. Mohou si říci - nejsme zváni, nebudeme vítáni, ještě nedozrál čas, ještě nedbají, ještě nespolupracují, ještě bloudí. Hodně věřící člověk by mohl namítnout: Bůh a přicházející Ježíš a Mesiáš není na nás závislý. Co nějaký ten hrbol, co nějaká díra či překážka. Však on to projde, ten co kráčí po horách, ten co kráčí po moři i ten, co přichází v oblaku. Žádný strach, však on se k nám dostane, jen co bude chtít. Ale co když nechce, dokud nebudeme chtít my, dokud nezačneme spolupracovat, dokud nezačneme udržovat a spravovat jeho cestu, dokud mu ji nepřipravíme, aby mohl více a lépe přijít. Cestou necestou přišel už jednou do světa o prvních vánocích. Do nepřipraveného světa přišel již jednou, ale svět ho nepřijal, ani vlastní jeho nepřijali ho, byl světlem světa, ale temnosti ho nepřijaly. Přicházet do nepřipraveného světa jako jakýsi diktát světla, jako nebeská totalita, jako cizí dobrota, která by převálcovala dezorientované a znovu svedené, znovu přijít k takzvaně svobodným lidem a znovu být zde popraven za řevu: "Bůh je ale teď již definitivně mrtev", jakou by to mělo cenu? Bůh chce, aby člověk spolupracoval, aby mu lidé svobodně vzdali čest a slávu, která mu náleží. Bůh přijde až do světa, který se vystrojí k  setkání, který mu připraví cestu. "Připravujte cestu Páně, přímé čiňte jeho stezky" - to je úkol daný světu, úkol daný božímu lidu i jednotlivému člověku. "Jako v nebi, tak i na zemi" to je poukaz ke konkrétní tvorbě, ke konkrétní činnosti. Náš svět se má proměnit, změnit svou tvář, své způsoby a zvyky. A tak v Adventu vyhlížíme, kdy se asi naplní naše nejzbožnější touhy. Uvědomujeme si po čem vlastně nejvíc toužíme, co očekáváme a ohlížíme se, jak se osobně a společně podílíme na té podstatné přípravě, jak se konkrétně my, jako společnost, my, jako Boží lid, my, jako toužící a věřící jednotlivci účastníme té přípravy. Konkrétně kde a jak připravujeme cestu Páně, kde a jak narovnáváme Boží stezky, aby mohl více přijít. Jistě každý z nás najde své konkrétní přispění. Vždyť každý sebemenší úkon, každá prácička na cestě Páně je vzácná. K našemu vyhlížení i ohlížení patří i rozpoznání co nadějného v naší přítomnosti roste, co se vzmáhá, jakou překážku na cestě se nám už podařilo odstranit, jaký výmol vyrovnat. Být kritický je jistě potřebné, ale nemůžeme se soustřeďovat pouze na to negativní, to máme a budeme mít vždy s sebou. "Jednou budem dál", "jen víru mít", tak jsme to zpívali se slzou v oku a všimněme si - jsme dál - třeba jen o krůček, ale jsme dál. Třeba na celospolečenské rovině. Evropa byla stálým ohniskem nepokoje, násilí a nových válek. Válka, která trvala dvacet dva let, byla vystřídána válkou třicetiletou. Verbíři pročesávali zem a každého mladíka odvedli, vzali ho za vojáčka, za rekruta. V nedávno minulém století - první světová válka - šílená jatka, ve kterých padla celá jedna generace Evropanů - padesát tisíc mrtvých za den. Vojáci stále znovu hnaní na steč, nekonečné rojnice pěšáků bez šance proti dělovým šrapnelům. A pak druhá světová a  evropská válka, ten exces nelidskosti nejvzdělanějších a nejkulturnějších národů - démonie -  doplněná inteligencí, vědou, technikou a disciplínou. A dnes jsou tu spojené evropské národy -  Evropské společenství, do kterého jsme zváni i my, společenství založené na spolupráci a  solidaritě, společenství, ve kterém je neuskutečnitelné, aby jeden stát okupoval jiný. Velcí mužové českých zemí toužili po pokojném soužití Evropy - Jiří z Poděbrad, Komenský, Masaryk a  mnozí další. Toužili a nezajímalo je pouze jaké finanční výhody to okamžitě přinese, nechtěli si nic nechat dát zadarmo. Toužili po společné pokojné Evropě, byli pro ni i kdyby žádné dotace nebyly. Jsme dál na cestě pokoje. Velké překážky byly odstraněny a nové překážky až zátarasy vznikají.

V Adventu se koncentrujeme, znovu se vnitřně orientujeme, abychom postihlí čím vším v našich dnech sloužíme marnosti, co nemá budoucnost, co pohltí plamen, co nepřejde přes práh věčnosti, koncentrujeme se, abychom postihli čím naopak připravujeme cestu Páně, čím zbavujeme náš svět slz a bolesti, čím ho vystrojujeme k slavnému setkání. Vzkříšený Pán slíbil své církvi: "Přijdu zajisté brzy" a my to věříme, my po tom toužíme. Tím, že mu našim činěním, našim životem připravujeme cestu a tou přípravou voláme: "Přijdiž tedy, Pane Ježíši Kriste." Amen.