Z následujícího textu a foteček mám velkou radost - obrovskou radost! Kdybych měl více času, jezdil bych po Slovácku a Horňácku a mapoval právě takové vzácné lidi jako je například paní Kateřina Jurenová, o níž jsou následující řádky. Příspěvek o ní mi poslala Martina Venclovská z Horňácka, za což jsem jí nesmírně vděčný! Snad ještě dodám, že texty Martiny, stejně jako dalšího Horňáka Tondy Vrby můžete často číst na velmi hezkých stránkách www.folklorweb.cz. Určitě tyto texty při čtení nevynechejte, dozvíte se z nich mnoho zajímavého!

RB


VZÁCNÁ OSOBNOST - KATEŘINA JURENOVÁ Z JAVORNÍKU

Paní Kateřina Jurenová - rozená Majtánová - patří mezi vzácné osobnosti Javorníku a celého Horňácka, celý svůj život zasvětila šití a vyšívání krojů, a to nejen horňáckých.

Vedle své mladší sestry Anny Kománkové je jednou z žen,která se zásadním způsobem podepsala pod místní lidovou kulturou jako “vyšívačka“a nositelka lidové tradice.

Narodila se v Javorníku 19.července roku 1924 v rodině Majtánů, kterým se také říkalo Majtáné z hospody,protože jejich děda koupil hospodu od židovky.

Vyšívání bylo na Horňácku pro ženy a dívky dědičným uměním, již na základní škole se učila děvčata od první třídy vyšívat a potom také plést a háčkovat.

V posledním roce školy musely umět dívky šít na šicím stroji a samy si ušít i vyšít celý komplet kroje.

Chlapci naopak pracovali se dřevem a vyřezávali.

Po škole pracovala paní Kateřina doma u rodičů.

Jak říká ona sama, "za války peněz nebývalo a materiál na kroje také ne, tak sme ho sháňaly, jak sa dalo. Krajčír byl drahý a proto sem si svoju první kordulu ušila sama ,ale nikdo mě to neučil,naučila sem sa to sama. A když děvčata z dědiny viděly, že si umím sama ušit kabátek aj lajbl,nechaly si u mě za levný peníz také šit."

A tak začala paní Jurenová vyšívat i na zakázku.

Vdala se roku 1948 za Jana Jurenu,který pracoval v zemědělství a po znárodnění šli společně pracovat do tehdejšího JZD - tak jako všichni ostatní.

Dlouho tam však nevydržela, jelikož z prašného prostředí dostala astma, musela si najít jinou práci.

“Uměla sem vyšívat a tři děvčata od nás z Javorníku pracovala v ÚLUVu (Ústředí lidové umělecké výroby) v Uherském Hradišti, tož sem sa jich preptala,estli neberů do práce a oni zrovna potrebovali nekoho do foroty, tak sem tam také nastůpila.Tehdy sa šilo na konopné plátno a to bylo těžké vyšívání do tak hrubého plátna. Bylo tkané z italských konopných nití v Kuželově. Brávali jsme si plátno dom a měkčili ho louhováním (popel vařený ve vodě) a pak v loji, “ vysvětluje tato skromná a i přes svůj vysoký věk krásná žena.

S příchodem moderní sériové výroby a změnou v odívání zanikla potřeba učit dívky vyšívat, proto se z hlavního předmětu vyšívání a ručních prací na základní škole stala záliba jen pro ty nejtrpělivější.

Naše generace vyšívat skoro zapomněla a tak nás mnohdy překvapí zručné vypracování některých výšivek např. na “šatkách dolů konce“, což je součást horňáckého svátečního kroje.

Mizející svět našich předků nám však zanechává odkaz tradice, ze které můžeme čerpat jako ze studnice bohatých zkušeností. Nechme se inspirovat.

TEXT A FOTO: MARTINA VENCLOVSKÁ