"Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."

Salvátor 3.11.2002

Svatopluk Karásek  

Biblické slovo, které dnes může rozjasnit naši duši, naši mysl i naši tvář, je zapsáno v přečteném oddíle, v Matoušově evangeliu, ve 25. kapitole, ve verši 40.

"Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."


Ó Pane, my se nechceme utvrzovat ve víře, prosíme, vyváděj nás na cestu stálého hledání Tvé, nás inspirující, velikosti. Amen  

Přátelé v Kristu,
jistěže existují naši spoluobčané i křesťané, kterým může být naše současná společnost ukradená. Otrávenost a skepse k veřejným věcem se rodí z beznaděje, že by člověk, jedinec, měl možnost svým osobním přispěním cokoliv změnit. Dlouhotrvající předchozí režim v nás politickou beznaděj dlouho pěstoval až ji v nás vypěstoval a není divu, že v nás je i dnes, téměř 13 let po změně. Každý z nás, komu stav naší společnosti leží na srdci, nejbolestněji postrádá, snad ve všech životních oborech, etiku. Etika ve sdělovacích prostředcích, etika ve zbrojním a ostatním obchodě, etika v podnikání, ve finančnictví, v soudnictví, ve výchově - všechno hapruje na etice. Jakoby demokracie předpokládala určitou vnitřní úroveň všech zúčastněných, jakousi vnitřní výbavu, která se zdála být samozřejmá, vrozená, všem daná. Není možné, aby zákon předjímal všechny nuance lidského sklonu k podrazu, k vypočítavosti, k jeho zneužití. Zákon nemůže pojednat všechno -  navazuje na zákon nepsaný, na svědomí, čest, schopnost dodržet slovo i smlouvu a jiné etické předpoklady a základy vyspělého člověka a společnosti. Co je to vlastně etika, kde se rodí, dá se implantovat těm, co ji v sobě nemají? Je to morálka? Měšťácká morálka byla dlouho na tapetě všech svobodomyslných existencionalistů i pokrokářů, ještě jsme se dosyta nevysmáli měšťácké morálce. Nebo je to moralita? Tuhle mně řekl jeden přítel: "Morálka, to bych ještě uznal, nejhorší ze všeho je moralita. Ten nabubřelý pocit člověka neposkvrněného a čistého, který se vypíná nad hladinou lidí provinilých. Moralita, to je největší hnus." Nebo je to mravnost? Při východu je k dispozici minulé kázání Miloše Rejchrta, ve kterém pravdivě a ostře vyjevuje naši podstatu jako vpodstatě trestuhodnou pokleslost. Jací pak dobří lidé, slušní lidé, mravní občané? To, co nás může ospravedlnit, není naše slušnost a naše úroveň, jen a jen nás předbíhající a přesahující přízeň a láska nevýstižného Otce. Od našeho staršovstva jsem dostal k narozeninám knížku Ježíš od Davida Flussera. Věřící žid s velkým porozuměním popisuje Ježíše a zdůrazňuje, že se Ježíš postavil proti znáboženštělé mravnosti své doby. Hledáme společné základy etiky, když máme obavu, že je naše dnešní společnost jen novou stavbou na hliněných nohou.

Ježíš nám přiblížil Boží království. Boží království je tak jemné a nesnadno pochopitelné dějství, že Ježíš používá stále nové příměry a obrazy, abychom pochopili o co jde. Podobenství o posledním soudu je jeho obrazem posledním, finálním, shrnujícím -  ještě jednou, ale už naposled. Je na místě, dát poslednímu Kristovu podobenství i poslední důležitost. Za svůj život se všichni lidé budou zodpovídat před tribunálem nejvyšším, před tribunálem smyslu a lásky. Z této odpovědnosti není vyhnutí. Marné budou výmluvy typu: "podívejte, já jsem ateista, nebo já jsem myslel, že…". Jsme v situaci, kdy se už nikdo na nic neptá, v situaci, kdy my už konečně mlčíme a láska vše zhodnotí. Ježíš nám prozrazuje poslední kritérium posledního zvážení. Ukazuje nám dělící čáru mezi životem zdařeným a nezdařeným, mezi životem smysluplným a promarněným, mezi životem, který má budoucnost a mezi tím, který se již vyprázdnil. Bůh neopustil své stvoření, svůj svět, svou vinici a své království. Neodešel ani neodcestoval, ale skryl se, zamaskoval se, žije s námi inkognito. Je všudypřítomný, hlavně tam, kde ho nikdo nečeká, tam, kde s ním nikdo nepočítá. Král a Bůh skrytý v těch nejubožejších a nejvydanějších lidech, které v životě a na své životní cestě potkáš. "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Emanuel Levinas vystihuje lidskou tvář, tvář konkrétního člověka v jeho nouzi, která se před Tebou zjeví na Tvé cestě, ve Tvém dnu. Tvář, která třeba mlčky volá, která Tě potřebuje. Musíš jí odpovědět, stát se odpovídajícím a odpovědným. V té tváři vydané na pospas je sám Bůh, je to tvář skrytého Boha, která si žádá Tvou odpověď. Ta tvář to je Boží výzva, aby ses stal skutečně lidským, aby ses stal Božím člověkem. Tudy vede dělící čára a to je pro lidi víry překvapující. I v Kristově podobenství lidé žasnou, nevěří svým očím ani uším: To jde o nějakou mýlku či co. My jsme Tě v životě neviděli ani nepotkali, neoblékli jsme Tě, nenavštívili v nemoci ani ve vězení. My jsme se Tě, Bože a  králi, nikdy neujali. Poslední kritérium posledního soudu je a zůstává překvápkem budícím úžas: "všechno je jinak". Jinak než jsme si představovali, jinak než jsme si to nalinkovali, jinak než jsme si to osvojili. To překvapující je, že se zde, v úplném posledu nikdo, ani sám král a Bůh, neptá na naši víru. Není zde řečeno "pojďte ke mně požehnaní mého Otce, neboť jste ve mne uvěřili". Mohlo by to tak být, ale není tomu tak. V již zmíněném minulém kázání zdůraznil bratr Miloš Pavlovo - Lutherovo a protestantské učení o ospravedlnění pouze vírou. Jen a jen vírou, osobním pochopením a přitakáním srdce můžeme navázat na spásnou aktivitu Boží. Ale ani víra není samoúčelná, víra nás k něčemu má, k něčemu nás zmocňuje. Jsou důsledky, dopady, je ovoce víry. Smyslem víry bylo a je senzibilovat naši všímavost, abychom dovedli právě zrakem víry spatřit Boha v jeho skrytu, spatřit Boha i tam, kde bychom ho vůbec nečekali, v tom vskutku ubohém. Vy, kteří mě znáte, víte, že nekážu proti víře. Naopak je mně nejmilejší. Ale poslední Kristovo podobenství se nás ptá a ještě jednou se nás zeptá, zda-li nám naše víra umožnila to nejpodstatnější - uzřít nebo zahlédnout Boha tam, kde skutečně je. Miluj Boha vší silou, vším co máš a to Ti umožní i to nejpodstatnější, milovat svého bližního, stávat se člověku blízkým. To, jak se Ti dařilo stávat se blízkým, to nakonec rozhodne v otázce smyslu či promarnění života. Člověk víry není soběstředná bytost. Je to bytost ex-centrická. Vyráží ze sebe k Bohu, aby byl člověk zmocněn vyrazit směrem k člověku. Tato výstřednost je Božím základem lidské etiky. Vždy, když vykládám toto Kristovo podobenství, tak křesťanům poklesnou koutky a vyčítají mně: "Ty zužuješ křesťanství pouze na etiku". Ale tak tomu není. To poslední podobenství jsem si nevymyslel já, ale Pán Ježíš. A to podobenství neříká, že je jedno co věříme, a že je důležité pouze to, jak se chováme. Ježíš nám ve svém finále předjímá i naše vlastní finále. Ukazuje nám spojitost a propojenost naší víry a etiky. Miluj Boha a stávej se blízkým, odpovídej tváři, jež volá, vždyť skrze ní volá sám Bůh. To jsou spojené nádoby, to je jedna a ta samá výstřednost, to je dvojjediná schopnost lidského srdce, kterou dostáváme darem, která zbohacuje, pozdvihuje a převádí naši bytost ze smrti do života. Poslední soud jako sláva Syna člověka, jako sláva lidství Bohem pozdviženého, již dnes probíhá. V Kristu Bůh položil v našich dějinách základní, úhelní kámen, který se mnohým stane kamenem úrazu. Kristův kámen úhelní je spojnicí víry a etiky, a to se právě v dnešní společnosti stává kamenem velkého úrazu. Etika se nedá nařídit ani zařídit zákonem, je ovocem víry, výstředností lidského srdce, zbohaceného Božím duchem, které zrakem víry zahlédá i to ještě skryté a neviditelné, které na své cestě rozpoznává to Boží.

Amen.