Josef Holcman patří mezi nejzajímavější osobnosti našeho regionu. Rád bych o něm na svých stránkách v brzké době napsal delší text, včetně informací o jeho nové knize Trvalá bydliště. Právě o ní, ale i o dalších věcech, si můžete přečíst v tomto rozhovoru, který s ním vedla zlínská kulturní redaktorka MF DNES Blanka Šmejdovcová.
RB



Holcman: Slovo dokáže být kruté

Zlín - Zlínský soudce a spisovatel Josef Holcman vydal novou knihu. Jmenuje se Trvalá bydliště, vyšla v nakladatelství Archa a je už jeho osmá. Tentokrát zvolil Holcman formu deníku, který si psal v letech 2003 a 2004. V knize se vrací ke svému dětství, mládí i ke své práci soudce, ale hlavně, a to udělal i v několika předchozích knihách, k rodným Skoronicím, Jízdě králů a k padesátým letům.
Josef Holcman je člověk velice přemýšlivý. Jeho kniha je nejen jakýmsi sebezpytováním, ale i filosofickým přemítáním o světě, o hodnotách i o tradicích a zvycích. Když jsem mu říkala, že s ním chci udělat rozhovor, tvářil se rozpačitě a řekl, že se nechce prosazovat za každou cenu. A přitom má být na co pyšný.
Dramatizaci jeho knihy Sváry uvádí zlínské divadlo, knížka Týden co týden se stala „biblí“ folkloristů, publikuje v různých literárních časopisech… Ale přesto je skromný a chce slyšet kritiku. „Když mě někdo chválí, je mně podezřelý. Já chci slyšet, co jsem udělal špatně,“ říká.

Zaujal mě citát Ludvíka Vaculíka na zadní straně vaší nové knihy: Holcman píše deník… Já jsem si začal psát deník ve čtrnácti letech. Normální je nepsat, i když psaní je pěstování individuality a dobrý zvyk… Ale zdravý a vyrovnaný člověk nepíše… Proč jste si začal psát deníky? A dělal jste to i zamlada?
Zamlada jsem to nedělal. Dělal jsem to asi tři roky do doby, než jsem se oženil. Když se na to podívám dneska, byly to týdny a týdny různých akcí a s tím spojených koštů vína a slivovice a všeho možného, při čem jsme cítili a ctili. Společenství. Důsledky jsou popsané v knížce. Myslím si, že zvyky, tradice a obyčeje mají dneska obrovský význam, zejména v době stěhování národů. Mohou být v životě často jediným bodem, který nám zůstává, když nás všecko ostatní na určitou chvíli opustilo. Místo narození, dětství a mládí je jediný pevný bod na zeměkouli, který nám zůstává a je možné se ho držet.

Deníky jsou z let 2003 a 2004. Proč jste si zrovna na začátku ledna 2003 začal psát deník? A bylo to od začátku s úmyslem, že ho vydáte?
Úmysl to nebyl. Psal jsem to původně do časopisu ZVUK. K psaní mě vyprovokovaly deníky zlínského básníka Pavla Petra a deníky Tondy Bajaji, které byly na internetu. Pavel Petr je pro mě ve svých metaforách a básnických příměrech nedostižný, i když některým nerozumím. Tonda Bajaja je úžasně talentovaný spisovatel. Když jsem si to ze ZVUKU přečetl, zjistil jsem, že život je plný neuvěřitelných všedností, které se nám ztrácejí pod rukama. Že se skládá z všedností jako koruna z desetníků, a když nám v roce 2004 ty desetníky zrušili, říkal jsem si, co s tím.

Na začátku knihymáte další Vaculíkův citát, že psaní je možnost zvítězit nad něčím, nad čím se v reálném životě zvítězit nedá. Nad čím jste chtěl zvítězit? Z knihy je cítit filozofické přemítání o světě…
To bych byl rád, aby to bylo filozofické. A je tam nostalgie?

Mně to nepřijde. Spíš tam cítím sebezpytování a návrat ke kořenům…
Děkuji. Já bych se chtěl totiž nostalgii a melancholii vyhnout a chtěl bych tyto záležitosti tupit. Chtěl bych tupit lacinou krásu, která se vyskytuje například v textech nových dechovkových písní nebo v těch sračkách, které nám přednáší televize v různých kompletech cédéček nejnovějších starých hitů, kde se to jenom hemží výrazy jako krásně a pěkně. Já jsem chtěl používat syrových výrazů a chtěl jsem být tvrdý hlavně sám k sobě, nemilosrdný. Jestliže člověk trochu bilancuje v pětapadesáti letech, zjišťuje, že ničemu v životě neuteče. S přibývajícím věkem, pokud chci, aby mi jako soudci lidi říkali pravdu, musím já tu pravdu říkat jiným. Říkám ji třeba ostrým a tvrdým způsobem, ale snažím se o to. Moje maminka si to četla, je to i o ní, a říkala mi teď v nemocnici: Podívala jsem se tam dozadu a zas tam píšeš, že jste kdesi byli ožralí, tak su na tebe nazlobená. A já říkám: Tata byl taky občas ožralý, když mu jézéďáci sebrali posledního koně a ona povídá: Ale tobě nic nesebrali.

František Bobák v úvaze o vaší knize píše, že určitě vyvolá diskusi. Myslíte, že třeba někoho pobouří?
No tak pobouřila moji maminku (smích). Ale jinak si myslím, že pobouřit může obsah, nikoliv vnější forma. To znamená, že když použiju dvě sprostá slova, tak jak byla opravdu vyřčena, není to snad taková hrůza. Já se laciným výrazům, které slyšíme denně z televizí, vyhýbám, ale někdy to nejde. Když například byly schůze v padesátých letech a já se jich tam dotýkám, protože o padesátých letech se píše velice málo, lákali lidi do JZD a vyhrožovali jim. A předseda, který obhospodařoval pár hektarů a nic neuměl, řekl lidem: My víme, jak se to má dělat, pojďte k nám. Jeden sedlák vstal a řekl: Umíte hovno. To se nedá ničím nahradit.

Vaše minulá kniha Sváry se objevila na divadelních prknech. Spolu s režisérem Karlem Semerádem jste ji uvedli v Divadélku v klubu ve Zlíně. Máte takovou ambici i u své nové knihy?
Já jsem tuto ambici neměl, a když jsem byl kluk, říkal jsem si, že napsat divadelní hru je něco jako vymyslet auto. Já jsem divadelní hru nenapsal. U Svárů, ze kterých divadelní hra vznikla, jsem zůstal někde na půli cesty, je tam hodně postav a hodně příběhů… A pak se našel Karel Semerád, který si to přečetl a prostříhal a slepil z toho divadelní hru. Takže na tom má hlavní zásluhu, že s tím vůbec za mnou přišel. Já jsem dlouho váhal, ale když jsem viděl, jak to sestavil, potěšilo mě to. Samozřejmě osmdesát procent textu musel vynechat. A škrtání každého, kdo píše, bolí… Ale na druhou stranu říkám: Nebojte se vraždit svoje miláčky, a to je ono. Takže Karel to sestavil, já jsem dopsal asi tři nebo čtyři monology a můj kamarád Jura Petrů z Kyjova nahrál na závěr písničku, která té hře dodává korunu. Ale je to zásluha Karla Semeráda, psali jsme to oba.

Knížka se jmenuje Trvalá bydliště a vy v ní narážíte na problém, kde jste vlastně doma. Na jednu stranu Zlíňák, na druhou Skoroňák. Jak to vlastně máte? Kde se cítíte doma?
Když su ve Zlíně, cítím se být Zlíňákem, když su ve Skoronicích, tak su Skoroňákem. Očekávání je vždycky silnější než samotná skutečnost a i na tohle jsou v knížce odpovědi. Když mě v roce 1978 vyhodili z notářství v Hodoníně a šel jsem na výpomoc do Zlína, tak jsem jít nechtěl. Zlín pro mě byl povinností a Skoronice světem. Ale ještě týž den jsem ve Zlíně začal zkoušet divadlo s Janem Honsou, vynikajícím hercem, který se pak zabil, a pak s Tondou Navrátilem, a naráz se pro mě Zlín stal koníčkem. Dneska je pro mě zase Zlín povinností, protože tady pracuju, a Skoronice koníčkem. V životě se to převaluje a netroufám si říct, co je pro mě v tuhle chvíli stěžejní.

V knize jeden z vašich synů říká: Tati, ty pořád píšeš o Jízdě králů a Skoronicích. Je pravda, že toto téma se objevuje i v jiných vašich knížkách. Souhlasíte s tím? A proč to tak je? Možná to řeší i kritici...
Ale já bych kritiku rád slyšel, protože když mě někdo chválí, je mně podezřelý. Já chci slyšet, co jsem udělal špatně. Ale Jízda králů je vytržení z času, kdy v podstatě člověk nevnímá realitu a je spojen jakousi pupeční šňůrou v podobě koní a toho zvyku s našimi předky někde z patnáctého století nebo možná až ze čtrnáctého, kdy se poprvé objevují zmínky o rituálech spojených s jízdou na koni. Mýty nás zajímají, protože nahrazují na chvíli tvrdou realitu.

Máte nějaký spisovatelský sen?
Chtěl bych napsat něco o padesátých letech. Něco jako román nebo sebereflexi o době, kterou jsem prožil jako děcko. Padesátá léta byla strašně komplikovaná. Třeba ve Skoronicích bylo v padesátých letech zavřených devět lidí včetně mého stařečka a oni tehdy tu dědinu zlomili fyzicky, zastrašili je tak, že většina lidí podepsala JZD v roce 1958. V sedmdesátých letech ty dědiny zlomili duchovně, zakrmili je. Měli plné ledničky a sklepy, často jsem slýchával větu, že se špatně nemají.

Když jste knihu psal, používal jste autocenzuru?
Autocenzura funguje pořád, ale používá se tam, kde je něco tabu nebo by něco nemělo být zveřejněno. Myslím, že každý člověk si má v sobě nechat kousíček tajemství, intimity. Jsou věci, které nemůže říct někomu jinému a je to tak dobře. Kdyby každý člověk řekl úplně všecko, tak by se svět stal nesnesitelným, protože lidi by se slovama probodávali. Já to znám ze soudního řízení. Vidím, jak slovo dokáže být kruté. Slovo je někdy daleko ostřejší zbraň než třeba facka.

Děláme rozhovor pro MF DNES a vy v poslední kapitole roku 2003 píšete, že Mladá fronta podléhá bleskizaci a že ji odhlásíte a začnete si psát svoje noviny. Už jste to udělal?
Neudělal. Jenom jsem si napsal svoje noviny. Obecně řečeno mám k novinářům obdiv. Já si můžu psát, kdy se mi zachce, ale novináři mají každý den nějaký limit, který musí splnit a v té pozici bych nikdy nechtěl být. Na novináchmi vadí obecně, že se jede po skandálech a hlavně titulky jsou zavádějící, osočující a samozřejmě vypadají rádoby chytře nebo rafinovaně, nejsou napadnutelné. Konkrétně vMFmi vadí rubrika, kde se píše o tom, jak nějaká celebrita vaří špagety a je z toho článek na půl stránky.

Co vás vede k tomu, že jdete se svými pocity na veřejnost?
Není to ješitnost?

Nebo touha ukázat, že s něčím nesouhlasíte...
Já bych se bránil ješitnosti, ale na druhou stranu si myslím, že některé věci, a dost jsem na tom pracoval, třeba z oboru práva dobře znám a dokážu možná některé jevy z našeho života popsat lépe než řadový člověk. Literatura by měla být o mimořádných skutečnostech. Já píšu o banálních, každodenních záležitostech, je to nakonec deník, ale když si je člověk dá na papír, tak zjistí, že ty banality jsou dost často mimořádné. Jsem si ale vědom toho, že jsou tam pasáže, které třeba lidi nebudou moct číst, nebo že to někdo nebude vůbec moct číst. To mi řeklo pár lidí i o Svárech, a já jsem jim za to vděčný.

Autor: BLANKA ŠMEJDOVCOVÁ, publikováno v regionální příloze Východní Morava MF DNES 15.12. 2006


Kdo je Josef Holcman:
Narodil se roku 1952 v Kyjově. Vystudoval gymnázium v Kyjově a právnickou fakultu v Brně. Působil jako notář v Hodoníně, nyní je soudcem ve Zlíně. Hrál divadlo na zlínské Malé scéně, Městské divadlo ve Zlíně uvedlo dramatizaci jeho knihy Sváry. Je spoluzakladatelem a předsedou redakční rady časopisu ZVUK. Napsal knihy O jízdě králů, Jazyk v sádře, Týden co týden nebo O slivovici.