Pan Budař, věrný strážce svatého Antonínka

Už ani nevím, kdy jsem se s panem Slavomírem Budařem seznámila. Jedno je jisté. O jeho rodině jsem psala hned několikrát. Nejdříve o synu, který žije v Ostrožské Lhotě a se svou ženou i dětmi peče ty nejlepší zákusky v širokém okolí. To je také důvod, proč do jejich cukrárny u kostelíku ve Lhotě často míří i většina lidí z Blatnice. A to i přes rivalitu, která mezi oběma obcemi panuje.

Další zastavení s panem Budařem následovalo v době, kdy jsem psala o tom, jak se svými dvěma přáteli obětavě stráží kapli na svatém Antonínku. Naposledy jsme se setkali s diktafonem v ruce předloni, kdy se ženou Anežkou na Antonínku slavili šedesát let svatby. Jedno měla všechna tato setkání společné: Byla plná lidství a životní moudrosti tohoto muže.

Dnes už kvůli zdravotním problémům na Antonínku neslouží. Nezahálí ale ani ve svých šestaosmdesáti letech. Nyní se pustil do dopisování farní kroniky, kterou nikdo nepsal od padesátých let minulého století. Věrná žena Anežka, se kterou prožil celý život, mu vloni odešla na věčnost, a tak letošní Velikonoce oslaví poprvé bez nejbližšího člověka.

Když jsem za ním přišla nedávno s prosbou, jestli by nezavzpomínal na své mládí, ochotně souhlasil, a tak se nyní mohou i čtenáři těchto stránek dozvědět, jak to vypadalo na Antonínku v dobách, kdy zde ještě působil P. Antonín Šuránek.

„Přestože nejsem rodák z Blatnice, Antonínek mi přirostl k srdci od útlého dětství. Narodil jsem se v Rokytnici u Přerova. Tatínek ale pracoval na železnici a na Slovácko jsme se přestěhovali v roce 1928,“ zavzpomínal.

Hned poté připomněl, že s myšlenkou strážců kaple svatého Antonína přišel už za druhé světové války P. Antonín Šuránek, který pocházel z nedaleké Ostrožské Lhoty. Chtěl totiž, aby byl na poutním místě postaven exerciční dům, v němž by působili kapucíni. Jeho velkou touhou bylo, aby se z tohoto výjimečného poutního místa staly jakési duchovní lázně Slovácka.

Velkolepá myšlenka se nakonec neuskutečnila. Tradice strážců kaple se ale uchytila. Prvním se stal v roce 1943 tatínek pana Budaře, který sám vytrval sloužit až do roku 1957. Později se v roli strážců vystřídalo několik mužů. Už to ale bývalo většinou tak, že se dobrovolné bezplatné služby zároveň ujalo několik seniorů, kteří se v kapli každý den střídali. Slavomír Budař převzal spolu se dvěma přáteli pomyslnou štafetu v roce 1987 a vytrval patnáct let. Za svůj život zažil na poutním místě tolik událostí, nádherných setkání a okamžiků, že by jeho vzpomínky vydaly na několik knih.

„Když byly poutě, tak jsme coby služebníci na rozjímání čas neměli. Na Antonínku ale bývala nejpěknější rána a chvíle, kdy jsem tam byl sám. Venku třeba pršelo, valily se mraky, fučel vítr a já byl v kapli sám. Prožíval jsem tam pocity, které se dají slovy jen těžko popsat a vyjádřit. Byla to obrovská vnitřní radost. Měl jsem to štěstí, že jsem měl hodnou manželku, která mi službu tolerovala. Myslím si, že dobře věděla a byla ráda, že modlitba patří nejen nám oběma, ale i šesti dětem, které jsme vychovali. Prožili jsme spolu jedenašedesát let a svatbu jsme měli kde jinde než na Antonínku,“ říká.

Ze všeho nejvíce se mu do srdce zapsal otec Antonín Šuránek. Když na něj vzpomíná, tak se mu vždy zvláštně rozsvítí oči. „Až do roku 1950 býval na Antonínku o Zeleném čtvrtku adorační den mužů a jinochů. Byla to ve skutečnosti adorační hodina na motiv Ježíšovy prosby: „Nemůžete hodinu bdít se mnou?“ Sešli jsme se v podvečeru a v adoraci a modlitbách setrvali do deseti, jedenácti hodin v noci. Bývalo nás tam hodně.“

Ženám a dívkám zase podobně patřilo velikonoční pondělní odpoledne. Antonín Šuránek ale razil zásadu, že Velikonoce jsou výjimečným obdobím církevního roku, proto vyžadoval, aby v neděli šli na mši svatou všichni do svého farního kostela, přestože se mše sloužila také v kapli svatého Antonína.

P. Šuránek nejvíce v kapli svatého Antonína pobýval v době, kdy byl spirituálem kněžského semináře. To pak na Blatnickou horu přijížděl i se studenty každé prázdniny. Pokud sloužil mši, tak si vždy udělal čas i na duchovní pohovory. Zájemců čekajících na osobní radu bývala plná sakristie. Další setkání, ale už ve skupinkách, následovalo odpoledne a večer, kdy se sedělo venku pod širým nebem. Debata se přitom točila na různá témata.

Dnes se na Blatnickou horu sjíždějí poutníci z celého světa. Amerikou počínaje, přes Afriku a Austrálii konče. Možná někteří z nich pamatují dobu, kdy zde působil Antonín Šuránek. Mnohdy jsou to ale už jejich děti, kteří toto úžasné místo znají jen z vyprávění a obrazů svých předků.

Spoustu neuvěřitelných příběhů vyslechl i Slavomír Budař. „Jednou se tu objevila žena. Přicházela od studánky. Stále něco vykřikovala a zvedala ruky nad hlavu. Mluvila víc anglicky než česky. Nejdříve jsem si myslel, že se pomátla na rozumu. Pak ale křičela: „Je to tak! Ta naše babka měla pravdu!“ O chvíli později jsem se dozvěděl, že znala Antonínek jez obrazu, který visel u nich doma v Americe. Ty příběhy by vydaly na romány,“ řekl Budař, jehož se před devíti lety nejvíce dotkl zápis v pamětní knize, kdy jeden muž napsal: „Člověče, zastav se a podívej se kolem sebe. Děkuj Bohu za to, co tu vidíš.“ Další návštěvník zase napsal: „Jsem evangelík z Břeclavska a přijel jsem sem poprvé. Něco tak krásného, jak je tady, jsem ještě neviděl.“

Pan Budař by se jistě vydal pěšky na Antonínek i o letošních Velikonocích. „Kdybych mohl, chodím na Antonínek až doposud. Člověk se ale musí umět vyrovnat i s tím, že už nemůže sloužit jako dříve."

Slavomír Budař nyní zpětně dopisuje farní kroniku od padesátých let minulého století, kdy se tato kronika přestala psát.

FOTO: LENKA FOJTÍKOVÁ